Na Roubaix 2012 získal svou čtvrtou a poslední trofej z největšího závodu na kostkách a stal se legendou. Přesně o 10 let dříve přitom na stejném místě poprvé světu ukázal, kdo je Tom Boonen.
20letý kluk si při své premiéře v Pekle severu vedl na výbornou a v cíli nebyl se třetím místem úplně spokojený, protože měl na víc. Kvůli nedostatku zkušeností a špatnému postavení nemohl zareagovat na útok svého vzoru Johana Museeuwa, který si s velkým náskokem dojel pro svůj třetí triumf na Roubaix. Po závodě pak Boonena označil za svého nástupce.
V roce 2005 už přijížděl na Roubaix v pozici velkého favorita. Na jaře už podruhé za sebou ovládl první dlážděnou klasiku roku – E3 Harelbeke a po sólovém úniku slavil i na Flandrech. V předešlé sezóně pak vyhrál i Gent–Wevelgem a dvakrát triumfoval i na Tour de France, kde opanoval i sprint na Champs–Élysées.
Svou úlohu v Pekle severu zvládl skvěle. Na velodrom přijížděl společně s Georgem Hincapiem a Juanem Antoniem Flechou a v krátkém sprintu nedal svým protivníkům žádnou šanci. „Je to víc než neuvěřitelné. Všechno šlo přesně podle plánu,“ líčil nadšený Belgičan. „Už jsem vyhrál všechny závody, na které jsem se soustředil nejvíc, ale věřím si i do zbytku sezóny, kde mám další dva cíle: zelený trikot na Tour a potom možná i mistrovství světa,“ odkryl své plány.
Ten první mu smolně nevyšel. Na Tour vyhrál hned druhou a třetí etapu a od samého začátku vozil zelený dres. V polovině závodu ale musel kvůli pádu a zranění kolene odstoupit a vzdát se tak i snu o bodovací soutěži. Jeho druhý sen však stále žil.
Na mistrovství světa měl plnou podporu hvězdné belgické sestavy, a když se pelotonu 500 metrů před cílem konečně podařilo dojet skupinku uprchlíků, mohl se Boonen spolehnout na svou nejsilnější zbraň – sprint. V něm se prohnal kolem domácího Alejandra Valverdeho a protnul pásku jako první. Tom Boonen se stal světovým šampionem.
Duhový dres, který si oblékl na podiu v Madridu při oslavách v nočním klubu sice ztratil, ale rychle se mu vrátil zpátky. Schválně se ho určitě zbavit nechtěl, na jeho prokletí nevěřil. „Víc ocejchovaný už asi ani nemůžu být,“ narážel na fakt, že jako první v historii vyhrál Flandry, Roubaix i mistrovství světa v jedné sezóně. „Co se týče ‚kletby duhového trikotu‘ – pokud příští rok budu jezdit mizerně, tak je chyba ve mně, ne v dresu.“
Na neuvěřitelný rok 2005 navázat nedokázal, ale ostudu v dresu mistra světa rozhodně neudělal. Na Tour ho na chvilku dokonce vyměnil za ten žlutý, ale v něm vydržel jen 4 dny. Na svých oblíbených kostkách opět zářil. Potřetí za sebou ovládl E3 a o týden později kraloval i na Flandrech, kde v cílové rovince překonal svého soupeře z úniku Leifa Hostea. Na Roubaix se musel spokojit s druhým místem za nedostižným Fabianem Cancellarou, z něhož se o pár let později stal Boonenův největší rival.
Dalším velkým cílem byl zelený trikot z Tour a na něj dosáhl v dalším roce. Přidal k němu ještě dvě vyhrané etapy a odčinil tak na své poměry neúspěšné jaro, kdy na svých oblíbených kostkách vyhrál pouze E3. Tam ovšem kraloval už počtvrté za sebou, čímž vytvořil historický rekord.
Další dva roky se nesly ve velmi podobném duchu. Své zprvu neúspěšné jaro v obou případech zachránil na poslední chvíli vítězstvími na Paříž–Roubaix. Poprvé ve sprintu rozdrtil Fabiana Cancellaru s Alessandrem Ballanem a o rok později pak na velodrom dojížděl úplně osamocený.
Na své úspěchy na Tour už ale nikdy nenavázal. Krátce po vítězství na Roubaix 2008 se objevily zprávy, že Boonen měl pozitivní test na kokain. Ten naštěstí pro něj nespadá mezi látky pro zvýšení výkonnosti, takže žádné tresty nehrozily, ale přišel o šanci na smlouvu u jiných týmů a jeho současná stáj Quick-step se ho sice zastala, ale nakonec ho vyškrtla z nominace na Tour de France. „Uvědomuju si, že jsem ranil svou rodinu, přátele, tým i své fanoušky. Chtěl bych se za to všem omluvit. Nejsem dokonalý a přijmu veškeré důsledky svého chování,“ zpytoval svědomí belgický hrdina.
O rok později se pak celá situace opakovala, jenže tentokrát Boonen svou chybu nepřiznal, protože on sám vědomě kokain nepožil. V těle mu látky našly opravdu malé množství a dlouhodobé užívání lékaři vyloučili. Přesto Boonen několik týdnů nezávodil a po návratu jeho výkony prudce klesly.
Zpátky do formy se nedostal ani v průběhu dalších dvou sezón, které mu překazilo především velké množství pádů. Když už ho všichni pomalu odepisovali a na trůn dlážděných klasik se posouval Cancellara, odpověděl Boonen svou nejlepší sezónou.
V roce 2012 jako jediný jezdec v historii vyhrál na kostkách úplně všechno. E3 i Gent–Wevelgem opanoval po závěrečném spurtu pelotonu. Na Flandrech se zase ve stoupání 17 kilometrů před cílem utrhl společně s Filippem Pozzatem a Alessandrem Ballanem a ve spurtu oba své soupeře nechal za sebou.
To nejlepší si však schoval na konec. Na Roubaix zavelel k útoku více než 50 kilometrů před cílem. S pomocí týmového parťáka Nikiho Terpsrty si postupně vytvořil nedostižný náskok. Čtyři zdvižené prsty a obrovský úsměv poslal do kamery poprvé už 2 kilometry před páskou. Poslední kolo na velodromu si potom užíval ve velkém stylu a počtvrté v životě dobyl Peklo severu, čímž vyrovnal rekord Rogera De Vlaemincka.
„Teď si uvědomuju, že asi budu jedním z nejlepších, možná ten vůbec nejlepší, co kdy na kostkách jezdil,“ rozplýval se po svém velkém výkonu. „Byl to nejlepší moment mojí kariéry. V ten den bych dokázal cokoliv,“ vzpomíná s odstupem v rozhovoru pro magazín Peloton.
Podruhé v životě se mu podařilo získat double Flandry–Roubaix, což nikdo před ním nedokázal. Už o rok později se to však povedlo také Cancellarovi. O svém největším rivalovi také později promluvil v rozhovoru s magazínem Rouleur: „Vždycky jsem s ním musel počítat a poháněl mě kupředu. Nebýt něho, asi bych toho vyhrál víc, ale nebylo by to takové…“
Dalšího velkého vítězství už se Boonen nedočkal a s kariérou se rozloučil stylově na svém nejoblíbenějším závodě. „Mohl bych jezdit ještě rok nebo dva, ale všechno musí jednou skončit a já jsem se nemohl loučit nikde jinde než na Roubaix. Tady jsem se jako závodník narodil a taky tady skončím,“ pronesl Boonen když naposledy slezl z kola v roce 2017.
