Můžete, prosím, popsat vaše pocity při rozhodování o konci kariéry?

Když se na to tak podívám, pár posledních let se mě lidé neustále ptaly, kdy s profesionální cyklistikou skončím. Je pro mě těžké shrnout celý proces, jak jsem k rozhodnutí dospěla, ale velkou roli v tom hrál jeden konkrétní moment. 

Letěla jsem domů z lednového tréninkového kempu, měla jsem dlouhou bláznivou noc a k dětem jsem se dostala až v sedm ráno. Právě tehdy jsem sama sobě položila otázku, jestli toto chci stále podstupovat. Uvědomila jsem si, že už to vlastně dělat nechci. Samozřejmě, ne ve stylu, že už se nikdy na kolo ani nepodívám. Ve zkratce to byl vlastně jeden těžký cestovní den, který mě postrčil.

Jak do toho celého zapadalo vaše přestěhování z Monaka zpět do vaší rodné země?

Ano, asi i to hrálo roli v rozhodování o kariéře. Do Monaka jsem se kdysi přesunula především kvůli cyklistice. Život v Yorkshiru je vlastně úplně něco jiného. Dcera tu chodí do školy, syn je také spokojený. Myslím si, že po přesunu sem se mi další část života natolik přiblížila, že mi to opravdu pomohlo se rozhodnout. Jsme tu naprosto šťastní.

Předpokládám, že to bylo takové balancování. Na jedné straně stojí samotný sport a na druhé straně rodina a životní balanc. Bylo tomu tak?

Dávat to za vinu dětem by z mé strany bylo až moc jednoduché. Ale vlastně by to tak trochu bylo i fér. Dřela jsem opravdu tvrdě, abych dokázala, že je možné být profesionální sportovkyní a zároveň matkou. Ono to naprosto možné je. Důvodem mého konce kariéry je ale fakt, že už opravdu nechci dál dělat výkonnostní sport. Není to kvůli tomu, že by to nebylo proveditelné. Nadcházející sezóna bude pro mě tou osmnáctou, to je opravdu dlouhá doba pro to vše cyklistice obětovat. Osobně cítím, že můj čas nadešel.

Je to opravdu dlouhá doba věnovat se osmnáct let sportu, který s sebou nese i spoustu utrpení, že?

Naprosto souhlasím. Těším se na to, že budu moci občas zůstat ve své komfortní zóně, a nejen trpět každou chvíli, kdy budu na kole. Bude opravdu krásné užít si rekreační cyklistiku a všechny věci s ní spojené, protože to je krásný sport.

Když se podíváme na váš cyklistický život, jaké to pro vás bylo poslední roky v týmu Lidl-Trek, kdy jste se postupně z role lídryně přesunula do role domestičky a kapitánky celého týmu?

Myslím, že to byl přirozený vývoj mé role v týmu. Mám štěstí, že práce domestičky je už pochopená a ceněná. Cyklistika je týmový sport. Často je ale přínos různých rolí v týmu velmi podceňovaný. Je to velmi příjemné jít do další sezóny s tím, že nemusím vyhrát. S tímto tlakem jsem jezdila dlouhé roky, takže závodit bez tlaku okolí bude osvěžující. Sama si v sobě kolikrát buduji vnitřní tlak a i ten bohatě stačí. Těším se na to, že pravděpodobně budu moci jezdit mnohem volněji a bezstarostněji.

Takže cíle pro sezónu 2025 nejsou úplně spojené s výsledky?

Cíle budou mnohem otevřenější. Myslím, že když za mnou na konci sezóny přijde mladá závodnice s díkem, že jsem jí pomohla v konkrétních závodech nebo jsem jí dobře poradila v tréninku, bude to úspěch. Nebude to zakládané na výsledcích, ale na tom, co předám sportu. Když si vzpomenu na své začátky, vybavím si velmi přesně vzpomínky na mé tehdejší kolegyně, jak mi pomáhaly se spoustou věcí.

Přesto, že váš poslední rok tedy nebude o vítězstvích, ve svém životopise jich i tak máte více než dost. Jaké okamžiky vaší kariéry tedy považujete za ty nejlepší?

Bez debat rok 2012. To byla skvělá lidská i sportovní zkušenost. Zúčastnit se domácích olympijských her, být olympijská medailistka a sdílet se všemi tento zážitek. Nejen s lidmi z cyklistiky, ale i například s lidmi v supermarketu, kteří mi po závodě děkovali. V celé zemi to tehdy byla obrovská událost a já stála v jejím popředí. Bylo to tak výjimečné.

Také zmíním vítězství na mistrovství světa. To bylo splněním snu. Každý se chce stát mistrem světa a obléknout si duhový trikot. V cyklistice jej pak můžete mít po celý zbytek života, což je super. Dalšími vrcholy jsou určitě i monumenty Paříž-Roubaix, Okolo Flander a Liege-Bastogne-Liege. Všechno to jsou velká vítězství, dva z nich jsem dokonce dokázala vyhrát jako matka, to celý výsledek ještě umocňuje. Jsem na tyto vítězství také velmi pyšná.

Za tu dobu, co jste v pelotonu, prošla ženská cyklistika velkou změnou. Jak vnímáte svou roli v ní?

Troufám si tvrdit, že jsem se nikdy nevyhýbala konfrontaci se zdůrazňováním nerovnosti v cyklistice. A to je něco, v čem bych chtěla pokračovat i nadále. Myslím, že víte, že ještě není hotovo, ale určitě jsme na dobré cestě, a to že mohu říct, že jsem toho součástí, mě vlastně těší víc než samotné výsledky.

Zajímalo by mě, jak se v průběhu let změnil váš trénink? Především v návaznosti na trend v ženské cyklistice, kdy jsou závody každým rokem mnohem náročnější.

Samozřejmě není pochyb, že jsou závody těžší a těžší. Myslím si, že jsem se dostala do bodu, kdy abych zvládla udržet tempo s nejlepšími, musela jsem poslední roky trénovat tak náročně, jak ještě nikdy předtím. S tím, jak se sport zprofesionalizoval, a s věcmi jako je vysokohorská příprava, musíte dnes obětovat mnohem více tomu abyste byly kompetitivní. Když se účastníte Tour de France, musíte odjet tři týdny před závodem na přípravu do vysokých nadmořských výšek a tak dále. 

Tohle je právě něco, co už nechci dělat. Chci vychovávat své děti a být se svým partnerem. Nedokážu dál obhajovat to množství sobeckosti, které je s tím spojené. Myslím, že je nyní náš sport tak náročný, že na sebe musíte být opravdu tvrdí, abyste uspěli.

Máte před sebou ještě celou jednu sezónu, i přesto, máte nějaký plán, co budete dělat až pověsíte cyklistické boty na hřebík?

Mám až moc nápadů, to je můj problém. Jedním z nich je zůstat v nějaké podobě v cyklistice. Mám ale ještě dost měsíců na to, abych přišla na to, co budu dělat.

Mohl by být jedním z vašich potenciálních plánů pro rok 2026 spolupráce s britskou cyklistickou federací?

Ano, absolutně. Především u ženské cyklistiky. Náš sport tu měl velkou stoupající tendenci, ale teď se tento postup zasekl. Je důležité přijít na důvod tohoto zastavení. Cyklistika samozřejmě není úplně nejdostupnější sport na světě, obzvlášť pro mladé ženy. 

Můžeme se bavit o spoustě dalších důvodů proč se cyklistika ve Velké Británii zastavila. Cenová dostupnost kol nebo bezpečnost na silnicích, která by se v této zemi měla hodně řešit. Existuje množství úhlů pohledu, které mohou vést k řešení. Je to o tom udělat změnu. Nechci se v té snaze ale ztratit, proto musím prvně přijít na to, co chci po konci kariéry doopravdy dělat, abych mohla vůbec něco měnit.