Lukáš letos absolvoval 62 závodních dnů a získal v nich 397 UCI bodů. Osmkrát se přitom postavil na stupínek nejvyšší. Počet umístění na stupních vítězů, v top five či top ten je natolik rozsáhlý, že jen je vyjmenovat by zabralo hodně prostoru.

Vypíchněme tedy slovenský mistrovský titul jak v časovce, tak na silnici, vítězství na Visegrad 4 Bicycle Race Grand Prix Poland (1.2), vítěznou etapu a celkově 3. místo na Turul Romaniei (2.2), konečné 2. místo Okolo jižních Čech (2.2), prvenství na 62. ročníku Int. Raffeisenbank Kirschblütenrennen (1.2) či tři umístění do deseti a konečné 7. místo při 50. ročníku Circuit des Ardennes (2.2).

V reprezentačním dresu pak dokončil olympijský závod na 29. místě, při mistrovství Evropy obsadil výborné 14. místo a závod světového šampionátu dokončil na 72. pozici. O místo před v maďarském reprezentačním dresu jedoucím Mártonem Dinou, což byli jediní dva závodníci z českých kontinentálních týmů, kteří závod dokončili.

Nedělní silniční závod na mistrovství světa byl tvůj poslední v této sezóně. Jak sis ho užil?

Byl to opravdu velmi rychlý a těžký závod. Více než 4000 výškových metrů dalo zabrat. Po startu se dlouho vytvářel únik, pak se to chvíli uklidnilo, a jakmile jsme přijeli na okruhy, už se jelo pořád. Snažil jsem se jezdit co nejvíce vpředu, abych se v těch kopcích měl případně kam propadat, ale i tak po přejezdu do posledních třech okruhů jsem odletěl právě v tom prudkém kopci. Byl to můj nejdelší závod v životě a zároveň poslední v této sezóně. Takže jsem rád, že se mi ho podařilo dojet. Dal jsem do toho všechno, ale výškové metry mě přemohly. Děkuji Slovenskému svazu cyklistiky za tuto příležitost a samozřejmě všem fanouškům za podporu!

Zhodnoť svou letošní sezónu. 

Byla opravdu perfektní. Potkal jsem spoustu skvělých lidí, kterým jsem nesmírně vděčný za pomoc během celého roku, od vedoucích týmu, závodníků, staffu, až po sponzory týmu. Navíc si cením i přátelství, která jsem nabyl.

Byla to tvoje jasně nejlepší sezóna od roku 2019, kdy jsi začal jezdit na kontinentální úrovni. Jaké byly příčiny, že se tak stalo?

Vedení týmu mělo vždy čich na dobré jezdce. Na Elkov jsem vždy pohlížel jako na jeden z top týmů, takže i rozhodnutí o změně týmu bylo velmi jednoduché. Já jsem byl spíš průměrný jezdec, ze kterého za pár měsíců dokázali udělat závodníka, za což jsem jim nesmírně vděčný. Takže hlavními příčinami byl kvalitní závodní program a zejména celý tréninkový proces, počínaje prvním soustředěním v prosinci, které jsem předtím nikdy nezažil.

Podařilo se ti udržet výkonnost v podstatě bez výkyvů po celý rok. Jak jsi to dokázal?

Už v podstatě po loňském mistrovství Evropy jsem začal spolupracovat s trenérem Fialou, který do tréninků přinesl úplně jiný náboj ve srovnání s tím, jak jsem trénoval předtím. Ovlivnil mě úplně ve všem. Naučil mě poznávat sám sebe a využít všech pocitů v můj prospěch. Trénoval jsem řekněme o třetinu více, než tomu bylo v minulosti, a přitom všem jsem byl méně unavený. Celý tréninkový proces má jasnou koncepci a díky tomu jsem měl takovou výkonnost. Vrchol jsme si stanovili na OH v Paříži, takže všechno předtím bylo jen v rámci přípravy. A trenér to naplánoval tak, že to vyšlo naprosto perfektně, za což jsem nesmírně vděčný.

Jak probíhal proces vedoucí k podpisu smlouvy v TDT – Unibet?

Z týmu mě kontaktovali už v první polovině roku, měli jsme nějaké rozhovory a neustále jsme byli v kontaktu. V druhé polovině srpna jsme si s konečnou platností plácli a následně podepsali smlouvu.

Měl jsi i jiné nabídky? 

Měl jsem několik nabídek z Pro i World úrovně. Snažil jsem se učinit co nejlepší rozhodnutí pro další směřování mé kariéry, a proto mi dával TDT - Unibet daleko větší smysl, než řekněme nějaké Španělsko, kde se většina závodů odehrává v kopcích, které mně až tak nesedí, tedy zejména ty dlouhé. Týmy z nejvyšší divize jsou si vědomy, že si mohou vzít kohokoli, na koho si ukáží. Roli sehrálo i to, že v období mého podpisu se odehrávala Vuelta, všichni byli zaneprázdněni, takže jakmile jsem dostal reálnou nabídku, snažili jsme se zatlačit. Někteří se vyjádřili relativně rychle, jiní ne, a tak po zvážení, že v Pro týmu můžu dostat daleko více závodních šancí než ve WT, jsem se rozhodl nečekat a podepsal s TDT - Unibet. Jezdí v podstatě všechny velké závody mimo Grand Tours, takže určitě se budeme potkávat i s týmy z nejvyšší úrovně.

Co od nového angažmá očekáváš? 

Očekávám zejména kvalitnější závodní program. Když jsme v letošním roce měli nejlepší čtyři jedničkové závody, tak tam to bude v podstatě standard. 

Máš podepsáno na dva roky. Vnímáš tenhle posun i jako další krok k tomu, jak se dostat do WorldTour? 

Samozřejmě. Pořád říkám, můj sen je WT cyklistika a jsem odhodlán dělat pro to všechno. I na základě toho volba Pro týmu zmírní skok z Conti úrovně.

Většina tvých letošních absolvovaných závodů se uskutečnila převážně ve dvojkové kategorii. Jel jsi ale i jedničkové etapáky, olympijský závod, mistrovství Evropy i světa, kde se střetáváš s absolutní světovou špičkou. Jak velký je to rozdíl: v emocích, taktice, nasazení…?

V emocích rozdíl nevidím. Samozřejmě taktiku vždy musíme upravit aktuální startovce. Na závodech, jako jsou OH nebo ME a MS, jsme nebyli jako tým, který by dokázal závody tvořit, tak jsem musel vytěžit co nejvíce z práce právě největších týmů. Co se týče nasazení, je na malých nebo velkých závodech stejné. A cíl je vždy stejný: vyhrát! Už v minulosti, když jsem se ještě věnoval běžeckému lyžování, mi trenér říkal, že ať dělám cokoliv, musím chtít vyhrát. A tak to mám pořád a vždy budu.

Přibliž své cyklistické curriculum vitae. Jak ses k cyklistice dostal? Jakými týmy jsi prošel? Kdo tě nejvíce ovlivnil a posunul?

K cyklistice jsem se dostal díky bratrovi Andrejovi, který jezdil MTB. Bylo mi asi patnáct let a začal jsem tehdy vůbec prvním ročníkem Dětské Tour Petra Sagana, který se v té době odehrával vedle Slovenského poháru MTB. Následně, abych mohl jezdit i slovenský pohár, jsem potřeboval licenci, a tak jsem se stal členem ŽP Sport Podbrezová, kde jsem později přestoupil i do školy. Vlastně já jsem nikdy ani silnici jezdit nechtěl. Doma máme perfektní podmínky na MTB, a když jsem dostal z týmu silniční kolo, tak jenom stálo v garáži. Až možná po roce závodění v Podbrezové jsem vyzkoušel i silnici a nakonec mě to chytlo a po mládežnických kategoriích jsem přestoupil do Dukly Bánská Bystrica, kde jsem působil pět sezón. A odtud jsem přestoupil do Elkov-Kasper. Je to skvělá parta lidí. Za ten rok jsme si prošli vším možným a já jsem jim nesmírně vděčný a vždycky budu hrdý na to, že právě díky nim jsem se dostal do profi cyklistiky.

Působíš dojmem pracovitého, přímého, spolehlivého člověka, který se zaměřuje na pozitivní řešení. Údajně jsi ze šesti dětí. Přibliž trochu, jak tě utvářelo rodinné prostředí.

Správně, je nás šest. Mám čtyři starší sourozence a jednoho mladšího. Takže v podstatě celé dětství jsem se měl pořád od koho učit. Jsem kluk z vesnice, takže ani fyzické roboty se nebojím, a myslím, že i toto byla vždy moje výhoda. Jedna věc byl trénink na kole a po tréninku přišla další fáze v podobě kácení dřeva, práce na poli nebo čehokoli, co bylo třeba kolem domu udělat. Takže i díky tomuto jsem měl vůči jiným závodníkům náskok. Ale hlavně, co mě rodiče naučili, je, že ať dělám cokoli, dělej to pořádně, aby to za tebou nemusel nikdo opravovat.

Vnímáš posun v profesionální silniční cyklistice od tvého vstupu do mužské kategorie? Vedle materiálu mám na mysli trénink, výživu, testování, taktiku, nasazení, vzájemný respekt při závodech, rizikové faktory, pády, organizace závodů…?

Určitě ano. Dnes je doba, že každý dělá v podstatě totéž, a právě proto rozhodují drobnosti. V minulosti se jedly rohlíky se šunkou, dnes se bavíme o doplnění tisíce kalorií na hodinu. A pak rozhoduje, jestli si tedy dám takový gel nebo jiný. V minulosti nebyl takový výběr. O nějakém respektu nechci mluvit. Protože většinou starší závodníci říkají, že se vytrácí, a přitom, když byli mladí s prázdnými kapsami, tak byli stejně draví jako ti, na které nadávají. Také jako prvoročák jsem byl plašák a teď to vnímám úplně jinak. Na druhou stranu mám jinou výkonnost, tak si tam takového závodníka už nepustím. Co se týká pádů, tak i to je součást tohoto sportu. Někdy to člověk umí ovlivnit, jindy ani neví a je na zemi. Ale bezpečnost během závodů je na vysoké úrovni. Minimálně závodům, které jsem odjel, nemohu nic vytknout. Samozřejmě se občas stane, že někdo vběhne do cesty, ale na druhé straně není možné stoprocentně zajistit každý centimetr trati.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať se daří i v dalších letech!