Před baskickou klasikou (kratší obdoba jednorázovky World Tour mužů Clásica Ciclista San Sebastián) ovšem není talentovaná česká cyklistka zdravotně fit, nedokončila v úterý předcházející baskickou jednorázovku v Pamploně.

Co se stalo?

Spadla jsem v jednom zběsilém a nebezpečném italském závodě, bohužel, odneslo to koleno. Byl to takový Open Race, 160 holek na startu, spousta menších italských týmů, které se nepříliš často objeví v lepších závodech. Tři dny jsem úplně stála, nyní se pomalu rozjíždím, první španělský závod jsem nedokončila, doufám, že v sobotním už to bude lepší a rozjede se to. Spíše bude sobota přípravou na mistrovství Evropy příští týden, kde pojedu v kategorii do 23 let.

Italské Giro bylo nejtěžším závodem, jaký jste v životě absolvovala. Deset dní, více než 900 kilometrů, mnohé v profilově náročném terénu… Co se Vám před startem honilo hlavou?

Ano, rozhodně nejtěžší. Upřímně… Když jsem se dozvěděla, že budu startovat, byla jsem naprosto vyděšená. Sestava se skládala na poslední chvíli, některé holky vypadly. Takže jsem byla vyjukaná, že nejsem na Giro d´Italia připravená, že jsem příliš mladá a nemám natrénováno. Reakce v týmu byla pozitivní, všichni mě ujišťovali, že to mám brát s chladnou hlavou, že se ode mne nic nečeká, že mohu pouze překvapit. Což se nakonec stalo, protože jsem překvapila sama sebe, že jsem byla schopná desetidenní závod bez dna volna dokončit. A byla jsem strašně šťastná, že jsem to zvládla, dokonce hned první rokem.

Když to odlehčím, měla jste na vítězku Annemiek van Vleuten menší ztrátu než Peter Sagan na vítěze Tour de France Egana Bernala…

(dlouhý smích…) To je velké odlehčení.

Co Vám pomohlo dokončit Giro d´Italia?

Ani nevím… šlo to den za dnem. Vždy večer po etapě jsem si říkala, tak už jen pět etap, čtyři etapy, tři etapy atd., a najednou jsem byla v cíli v Udine. Vlastně to hrozně rychle uteklo. Zároveň to byl úžasný zážitek v báječné atmosféře, navíc větší o to, že jsem Giro d´Italia absolvovala se světovou špičkou. Neskutečné pocity, když kolem projíždí Anička van der Breggen, Marianne Vos a nejvíc Annemiek van Vleuten. To se nestává každý den.

Každý den ne, ale Annemiek van Vleuten se objeví i na startu v San Sebastianu, přestože měla původně startovat v Londýně.

Četla jsem, že nakonec bude na startu. Právě před chvilkou jsem se koukala na profil San Sebastianu. A jsem zase trošku vyděšená. Uvidíme, co koleno, jak pojedou nohy, doufám, že to bude lepší než v úterý. Kopce jsou tam zase…

Výjezd do slavného Passo Gavia v 5. etapě Gira d´Italia organizátoři zrušili kvůli špatnému počasí… nakonec se jelo „pouze“ k Lago di Cancano do nadmořské výšky téměř 2000 metrů.

Etapu změnili, já to ale tolik nevnímala. Byla jsem ráda, že jedu. Původně jsem ani nevěděla, zda do té etapy budu moci nastoupit. Předcházející den došlo k incidentu s motorkou, některé nás zavedla někam mimo trasu. Byla to vina organizátorů, že jsme jely jinam, než jsme měly. Rozhodčí nás chtěli diskvalifikovat, ale my jsme za to přece nemohly. Takže jsem přijela na start páté etapy s tím, že jsem nevěděla, zda opravdu budu pokračovat v závodě. O to více jsem poté bojovala, abych mohla závod dokončit. Byla jsem ráda za druhou šanci.

A jaké pocity máte s odstupem dvou týdnů po Giru d´Italia?

Nad tím nepřemýšlím. Vypustila jsem to, jedu zase dále, neohlížím se, připravuji se na další závody, které mne čekají. Možná na konci sezóny se ohlédnu zpět, co vše se stalo, jaký jsem prožila rok.

Po Strade Bianche začátkem března jste říkala, že si nejste jista, zda z Vás bude vrchařka, nebo nikoli. Že se uvidí až v příštích letech, zatím v devatenácti nemáte úplnou představu, zda budete cyklistkou pro etapové závody, nebo klasiky. Dá se nyní říci, že Giro d´Italia, asi nejnáročnější závod ženského kalendáře, byl první krok k tomu, abyste měla jasněji?

Myslím, že ano. Vnímala jsem, a říkal mi to i trenér, že mám hodně dobrou regeneraci, což je při etapových závodech nepochybně podstatné. Za těch deset dní jsem postupně pozorovala, že se mi každý další den jelo lépe. Dokonce jsem si říkala, že kdyby Giro trvalo ještě dva dny, že bych snad skočila i do úniku, bylo to až neuvěřitelné. Hodně mi to psychicky pomáhalo a dodávalo sebevědomí, abych mohla Giro dokončit.

Máte smlouvu do konce roku, jsou již nějaká jednání o prodloužení?

Na další rok zatím smlouvu nemám, dosud jsme to neřešili, přestože je asi nejvyšší čas to řešit. Náznaky, že by rádi smlouvu prodloužili, jsou, říkali mi, že si mě budou chtít nechat v týmu, snad to tedy vypadá, že by spolupráce mohla pokračovat.

V italském týmu je důležitá i italština, jak se zlepšujete?

Zlepšuji, začínám rozumět. Jednoduše řečeno, když se potřebuji domluvit, tak se domluvím. Nejen angličtina, už i italština mi naskakuje lépe. Je to o hodně lepší než s němčinou, kterou jsem se učila na gymplu, z ní si moc nepamatuji.

Sledovala jste Tour de France?

V předchozích letech pravidelně, jenže tentokrát nebyl čas, jela jsem Giro d´Italia, poté jsem byla krátce doma před odletem do Španělska. Ani večer jsem se nedívala, dokonce jsem ani nesledovala výsledky. Byla jsem hodně unavená, večer jsme se přesouvaly, poté masáž, nebylo ani pomyšlení na cokoli dalšího. Až později jsem viděla etapy poslední týden, jak také zrušili kvůli počasí jeden dojezd a jak Alaphilippe přišel o žluťák.