Cena výsledku časem možná ještě stoupne…

Spokojenej jsem, to jo. Bylo to něco úplně jiného než s týmem. Musel jsem si všechno hlídat sám, to nebylo jednoduchý. Rozjíždělo se hodně nástupů, tvořily se skupinky, nemohl jsem jít po každé z nich a musel mít taky trochu štěstí dostat se do té správné. Ale zkoušel jsem to. Do posledního okruhu jsme ujeli s Valterem a Skujinšem, ale ve stoupání na Montmartre mě utrhli, bohužel. Mohli jsme stáhnout skupinku před námi, která jela o medaile, takhle se rozhodlo. V závodě jsem učinil správná rozhodnutí, o tom jsem přesvědčený, přestože teď se to zdá, že se to dalo udělat jinak.

Nedalo se víc domluvit s týmovými parťáky z týmu Lidl-Trek? Přece jen v početně omezenějším pelotonu bez silných národních sestav to přece mohlo zabrat? Anebo se zkrátka na nějakou skupinku přilepit…

Ani jsem o tom nepřemýšlel. Národní týmy měly svoji jasnou taktiku. Dánové jeli na Pedersena (nakonec 20.), tahali Bjerg a pak Skjelmose (17.). Asi by to šlo ještě líp s kluky, kteří tam byli sami, s Tomsem (Lotyšem Skujinšem z Treku, pozn. aut.) se to povedlo. Ale opravdu tam jel jinak každý sám za sebe a nehrozilo, že by měl někdo čas se domlouvat se už na trati, nebo vycházet někomu vstříc. Znám ty kluky, vím, jak se pohybují, ale musel jsem jet taky sám na sebe a na svoji výkonnost. 

Bez vysílaček ti to sedělo, že?

Pro mě to bylo určitě lepší, samotnému by mi nepomohla ani vysílačka. Bavilo mě to takhle, jet sám za sebe, na svůj instinkt. To bylo moc hezký, ryzí závodění. Ne očumování a čekání, co kdo udělá, poslouchání pokynů v uchu. Lidi nastupovali, tvořily se skupinky, sjíždělo se to. Myslím, že to vypadalo atraktivně, muselo se to líbit. Každý jel opravdu sám za sebe, bylo to fajn.

V časovce chyběly čtyři desetiny vteřiny do top ten…

Přišlo ošklivý počasí a jelo se ve městě, což bylo dost riskantní. Sledoval ještě ženský závod, kde bylo dost pádů, což mě trochu znejistilo. Taky jsem měl projeto asi jen pět kiláků, přijeli jsme den po oficiálním tréninku a za provozu už to nešlo. Časovku jsem jel trochu naslepo, což se možná nakonec ukázalo jako výhoda, že jsem jel rychleji. Nevím, jestli by to vypadalo jinak, kdybych ji měl najetou. Nechal jsem tam všechno, ale nechtěl jsem riskovat, abych se nerozšvihal na Vueltu. Někteří na podmínky doplatili.

Jak hodnotíš zázemí olympijské vesnice a svazového servisu pro jednoho jezdce, které se nemohlo rovnat týmovému komfortu?

Já si lehce zvyknu na podmínky. Jsem sice rozmazlený z týmu, ale šlo to. Pokoje s kartonovými postelemi, nic moc, většinu času jsem tam trávil sám, to byla trošku nuda, doprava po městě komplikovaná a zdlouhavá, plno obstrukcí. Ale strávil jsem tam krátkou dobu, zvykl jsem si. Kdybych si stěžoval, k lepšímu výkonu by mi to nepomohlo. Vím, že poslední noc většina hvězd spala taky ve vesnici, jinak většinou bydleli mimo Paříž a někteří mezi závody odletěli domů jako my. Doprovod byl omezený počtem lidí. Na časovku mě namasíroval masér od vodáků. Druhý týden pak už tam byl Michal Šíp, který pracuje ve Vismě, a dobře ví, o co jde. Postaral se o všechno, to bylo super. Všichni makali, jak měli.

Scénář s návratem domů jste tedy zvolili správně?

Jsem rád, že jsem odletěl domů. Mohl jsem se pořádně vyspat, najíst, a regenerovat v prostředí, kde jsem zvyklý. 

Olympijský program změnil pořadí, nejprve časovka a pak silniční závod, to jsi kvitoval, ne?

Radši mám dřív časovku a pak silniční závod. Člověk se dobře rozjede, když to takhle bývá na etapácích. Kdyby to měli naopak, hrozila by únava a nevýhoda do časovky pro ty, kteří by jeli oboje oproti specialistům.  

První olympijský zážitek tedy zůstane navždy pozitivní? 

Potvrdil jsem stabilní výkonnost, že jsem připravený na oba závody a taky to je pro mě dobré znamení pro Vueltu. Jsem opravdu spokojený, vytěžil jsem maximum, se vším jsem si poradil s klidem. Nejel jsem si tam vyměňovat odznáčky, ale soustředil se na závody. Jídlo, spánek, trénink, regenerace. Na nic jiného nezbyl čas. V sobotu za mnou přiletěla přítelkyně, v neděli jsme si vyrazili v klidu na procházku po Paříži a v pondělí už zase zpátky domů.

Blíží se Vuelta, tedy tvoje další premiéra, teď grandtourová. Už před třemi lety tvůj táta Karel, taky bývalý cyklista, říkal, že si tě na ni v týmu připravují…

Že pojedu jsem věděl už po klasikách někdy na jaře, předběžně před sezónou. Hlavní lídr bude Skjelmose. Bude to těžký, sprinterské etapy jsou jedna nebo dvě, ostatní kopcovitý. Šance na úniky se tam ale určitě objeví, navíc od nás tam nejede ryzí sprinter, měl bych dostat šanci. Uvidíme, jak se to vyvine, kolik bude potřebovat Skjelmose pomoci. Počítám se vším.

Už se cítíš na tři týdny plnohodnotného závodění?

Jdu si za tím krok za krokem, potvrzuje se to výkonnostně. Všechno se děje s klidem, bez stresu, kombinace adekvátní závodní zátěže a tréninku. S trenérem jsme tuhle sezónu směřovali na Grand Tour. Nedávno jsem strávil poprvé tři týdny ve vysoké nadmořské výšce v Andoře. Ukázalo se, že na mě působí dobře a rychle. To bylo hlavní. Teď ještě jezdím kratší intervaly na Šumavě, abych nabral rychlost a čtrnáctého letím do Španělska.