„To jediné mě v cyklokrosu ještě motivuje, abych začal znovu v zimě závodit,“ prohlásil pak později v cíli, přestože ještě minulý víkend tvrdil, že ho rekordy nezajímají. Van der Poel už jako první vystřelil ze startovní čáry, vjel do terénu a nekompromisně začal odkrajovat metry od soupeřů. Po třetím ze šesti kol měl 30 vteřin náskok, po čtvrtém 45, v tom poslední zvolnil. Do cíle dojel s úsměvem a ukázal s díky na svůj stroj, který ho donesl k 13 výhrám v zimě. Ze 14 možností, kromě Benidormu, kde spadl, dojel pátý a vyhrál Wout van Aert. Ten už tady sice chyběl, ale jak se ukázalo, včera si na jeho kole aspoň jela pro titul Fem van Empel.
„Přistoupil jsem k tomu uvolněně, což byl ten nejlepší způsob, jak se a tak velký závod připravit,“ řekl ještě van der Poel. Bylo to tedy jeho nejsnažší vítězství na mistrovství světa? „To je těžké říct. Loni to bylo s Woutem (van Aertem) mnohem těžší. Ale musel jsem přece porazit všechny nejlepší závodníky ze světového poháru a ti byli přece také ve formě. Neriskoval jsem, závodil jsem kontrolovaně. Bylo by hloupé, přijít o titul vinou hloupé nehody nebo defektu. Na konci se vždycky počítá ten duhový dres, dlouhodobé žebříčky nemůžu skloubit se silniční sezonou.“ Někdy v listopadu tedy nejspíš znovu vyrazí do cyklokrosového bláta. „Musím to všechno naplánovat, a to nemůžu jen já sám, nedá se přijet jen na mistrovství světa. To číslo De Vlaemincka je něco, o čem se mluví i desítky let po jeho kariéře. To mě zaměstnává, to se počítá,“ dodal.
Na druhém místě zůstal s náskokem Joris Nieuwenhuis, bývalý mistr světa do 23 let, který tak postříbřil výtečnou sezonu po návratu ze silnice. „Jsem šťastný. Jakmile Mathieu ujel, zůstal jsem v klidu, věděl jsem, že nemohu přetáhnout svoje tempo. Ale stejně jsem jel trochu víc, protože jsem chtěl, aby mezera za mnou byla co největší,“ řekl.
Jedinou dospělou medaili pro belgickou supervelmoc získal Michael Vanthourenhout, který zůstal zavřený po startu. V Táboře už vyhrál titul mistra světa do 23 let i světový pohár… Čtvrtý dojel zklamaný Pim Ronhaar, který se dlouho přetahoval s Vanthourenhoutem. Pátý tak nějak akorát Eli Iserbyt, celkový vítěz letošního světového poháru i Superprestige. „Už jsem prázdný, na víc nebylo, kde brát,“ přiznal. Lars van der Haar už už dotahoval čtvrtou pozici, ale přetrhnul řetěz. „Nikdy se mi to ještě nestalo,“ soptil, když skončil 15. (-3:32).
Boroš vyrazil dobře, v druhé části dokonce předjel i Nyse a mířil za šestým místem se dvěma Belgičany v zádech. V závěru mu ho sice sebral Jens Adams, ale skončil jako první závodník mimo Nizozemsko a Belgii. Dojel sedmý, což je vyrovnané jeho nejlepší umístění na mistrovství světa z lucemburského Bieles 2017, a také nejlepší výsledek sezony. „Poslední dva roky jsme směřovali všechno sem. Jsem rád, že to vyšlo i bez technických problémů. Závod jsem si užil na maximum, dal jsem do toho všechno. Takové podmínky jsem tady ještě nezažil,“ řekl táborský rodák a rezident, člen týmu Elkov/Kasper.
Další táborský občan Adam Ťoupalík a bývalý dvojnásobný medailista z mládežnických kategorií na mistrovství světa, dojel 27. (-6:26), čímž svůj plán na top 15 nenaplnil.
Štybar vyjížděl z předposlední šesté řady, bojoval na trati i v 38 letech statečně jako za starých časů, i když tentokrát na konci třetí desítky. Poslední metry v terénu si však užíval, mával divákům, usmíval se, než ho v cílové rovince přemohly slzy. Za cílovou čárou, kterou protnul jako 31. (-7:02), objal syna Lewise a slíbil mu: „Teď už budu víc s tebou,“ a rozbrečel se. „Byl to velký cyklista, něco jsme spolu zažili. Doufám, že si spolu ještě vyjedeme, bydlíme kousek od sebe,“ loučil se s ním Van der Poel.
A pak už vypuknul na pódiu happening. Štybar se chopil mikrofonu. Medaile předávala Kateřina Nash, viceprezidentka UCI a dvojnásobná medailistka z mistrovství světa v cyklokrosu, která zrovna tady v Táboře v minulosti medaili nezískala.
Cyklokrosová sezona ještě nekončí, zbývá poslední Superprestige (celkoví vítězové už jsou Iserbyt a Alvarado) a dva závody ještě nerozhodnuté X20 Trofee.
