Od 29. června do 21. července, volné dny 8. a 15. července. Start ve Florencii a cíl v Nice. 21 etap, 3492 km, 8 rovinatějších etap, 4 kopcovitější, 7 horských, 2 časovky o celkové délce 59 km, 5 dojezdů na kopec. Začíná se horskou etapou a končí profilově náročnou časovkou. To jsou nejzákladnější údaje k příštímu ročníku Tour de France.
Obecně se trasa dočkala chvály těch, kteří jsou přímými účastníky Tour, myšleno nejen závodníci, ale sportovní ředitelé včetně šéfů týmů. Mezi méně spokojené patří sprinteři, jimž se zdá, že se jim dostává málo příležitostí včetně toho, že závod nekončí prestižním dojezdem na Champs-Élysées.
Nejpočetnější rozladění ale směřuje na 9. etapu se startem i cílem v Troyes. Je zvlněná, na 200 km 2 tisíce výškových metrů, což by nebylo nic zvláštního. Zvláštní na ní je, že 32 km v průběhu 14 sektorů je naplánováno po šotolině a část z nich dokonce ve stoupáních.
Richard Plugge, šéf týmu Jumbo-Visma: „Je to fantastická trasa. Bude to neuvěřitelně intenzivní začátek a konec bude také extrémně těžký. Jen ta šotolinová jízda, ta podle mě nemusela být zařazena. To nedává smysl, nechápu, proč to znovu hledají. V důsledku toho do trasy zavádíte příliš faktor smůly.“
Patrick Lefevere, šéf týmu Soudal-Quick Step: „Zpočátku jsem nebyl ani fanouškem Strade Bianche. Jen idiot nikdy nemění názor, ale nemyslím si, že každý významný etapový závod by nyní měl mít v kurzu šotolinové úseky. V takových etapách nemůžete Tour vyhrát, ale můžete ji prohrát. Stejně jako si nemyslím, že na Tour de France patří dlážděná etapa, nejsem ani zastáncem šotolinových úseků."
Zatím posledním v řadě, kdo neprojevil nadšení pro tuto etapu v rozhovoru pro Het Laatste Nieuws, byl Remco Evenpeoel. „Již se pořádají samostatné akce i mistrovství na štěrku. Musí být takové úseky bezpodmínečně součástí Grand Tour nebo jiných, normálních závodů? Myslím, že to opravdu není nutné.“
Což podle jeho vyjádření neznamená, že se takových úseků bojí. „Při tréninku si někdy šotolinový úsek projedu. Pokud máte štěstí a trochu sypký povrch bude tvrdý, tak se to moc neliší od jízdy po asfaltu.“
Otázkou je, jak velkou roli v jeho hodnocení hraje zkušenost z Giro d'Italia 2021, kdy v jedenácté etapě mezi Perugií a Montalcinem ztratil na své největší soupeře více než dvě minuty. Jenže tehdy šlo přeci jen o trochu jinou etapu. Byla výrazně kopcovitější, gravel úseky byly jen čtyři, ovšem souvisle delší a část z nich se odehrála v náročnějších stoupáních.
Dvojnásobný vítěz Tour Jonas Vingegaard bezprostředně po prezentaci Tour zaujal toto stanovisko: „Kdyby tam jeden z favoritů ztratil pět minut, byla by to škoda. Ten den se prostě musíte soustředit a hlavně být připraveni na všechno.“
Jaké jsou hlavní důvody, proč takové etapy nevyvolávají nadšení uvnitř týmů. Proti jednorázovým závodům v takovém terénu, jako je Strade Bianche, Paris – Roubaix, Tro-Bro Léon, Paris – Tours atd. nic kritice jejich zařazení do etapových závodů a zvláště těch největších nenamítají.
Ale nejsou spokojeni s tím, že měsíce příprav v těchto neortodoxních podmínkách cyklistiky mohou být zmařeny ve zlomku vteřiny. Štěstí a smůla zde podle nich hraje větší roli než zákon nejsilnějšího. Krom toho je nutno přivézt kvůli v tomto konkrétním případě 32 kilometrům spoustu speciálního materiálu.
Kdo ale spokojený je? S velkou pravděpodobností divák, protože takové etapy bývají bohaté na dramatické okamžiky, defekty, pády, špínu, prach, prostě bojové podmínky, a tudíž silné příběhy. A to diváka láká a přitahuje.
Nejspokojenější nejspíš ale budou výrobci bicyklů a tedy v mnoha případech i významní sponzoři týmů. Gravel je teď v kurzu a tohle lze vnímat jako mimořádnou propagaci cyklistiky po šotolinových cestách a způsob, jak zvýšit prodej gravel bicyklů.
