Vzpomínáte si jaké byly vaše pocity po přestupu do VIF Cycling Teamu?

Těším se na novou sezónu. Mám z toho i trochu respekt, protože jsem moc silničních závodů za poslední roky neobjížděla. Myslím si, že to zvládnu kombinovat s dráhou, jelikož bych se jí chtěla dál věnovat. A zároveň jezdit na silnici. Jsem ráda, že vzniká takový projekt a že se chce někdo holkám věnovat.

Jak probíhala komunikace s týmem, když se váš příchod domlouval?

Přestup jsem řešila s Tomášem Konečným. Jako první jsem jeho a tým kontaktovala já. Myslím, že zájem byl i z jejich strany, takže jsme se snažili najít společnou cestu a domluvili jsme se. Komunikace probíhala rychle a hladce.

Zaměřme se na vaši dosavadní kariéru. Jak jste se před pěti lety dostala do týmu Andy Schleck Cycles-Immo Losch, který sponzoroval samotný Andy Schleck?

Já jsem nikdy nebyla úplně nejlepší, že bych vyhrávala závody v kategorii juniorek. Měla jsem ale ambice posunout se dál, takže jsem se rozhodla, že nejlepší cesta je jít ven. Sama jsem si obepisovala nějaké týmy a tady ten vyšel. Andy Schleck v něm figuroval jako hlavní sponzor, jelikož měl dost velký cyklo obchod. Potkali jsme se právě na představovaní týmu, nebo když jsme potřebovali udělat něco s kolem v týmovém domě v Lucembursku. Jinak byl ale čistě sponzor.

Jak na vás vítěz Tour de France z roku 2010 působil?

Byl takový tichý. Tím, že s námi nefungoval na závodech, nám nepředal moc rad k závodění. Působil ale jako skromný člověk. Kdybych nevěděla, co to je za člověka, vůbec bych neřekla, že je slavný sportovec. Byl fakt introvert.

Na konci roku 2021 jste ale po dvou sezónách v týmu skončila. Jaký byl důvod vašeho odchodu?

Za prvé začal covid, takže to bylo takové období, kdy nebyly moc závody. A za druhé jsem v tu dobu hodně bojovala s mentálním zdravím, měla jsem deprese. Takže to nebylo úplně spojené s týmem. I když se v něm měnilo vedení, to byl taky rozdíl, ale můj stav byl takový, že jsem nebyla schopná obstojně závodit.

Omlouvám se, že jsme na toto téma narazili…

Já bych ráda o tomto tématu řekla víc. Myslím si, že je hrozně důležité o těchto věcech mluvit. Je to pro mě těžké, ale i kdyby to mělo pomoct jedinému člověku, mladé holce nebo klukovi, tak budu moc ráda. Lidé by se dozvěděli, že to není jen úspěšný Mark Cavendish, ale i normální člověk, kdo má takové problémy.

Kdy jste na sobě začala pozorovat, že je něco v nepořádku a jak jste to řešila?

V podstatě, když začal kovid. Všechno se zastavilo, člověk byl pořád zavřený doma, nebyly závody a ani se nemohlo chodit do školy. Člověk měl víc času přemýšlet a začalo to být horší.

Řekla bych, že se ke mně spousta lidí otočilo zády. Nemám jim to za zlé. Nikomu. Jak lidem z lucemburského týmu, tak přátelům mimo kolo. Myslím si, že pro člověka, který se s tímto tématem nikdy nesetkal, je těžké to pochopit a vůbec pomoct tomu, koho to trápí. Takže se okolo mě spíše potichu šlapalo.

Nejvíce mi tehdy pomohl můj manžel, tehdy přítel. Možná vlastně ještě ani nebyl přítel v té době. On mě udržel u cyklistiky. Říkala jsem si tehdy, že to nemá smysl, že nedojedu ani do cíle závodu, proč tam vlastně vůbec jezdím. Neměla jsem problém v půlce kopce zastavit, slézt z kola a řvát, že nechci existovat. Takhle špatné to bylo. Myslím si, že nikdo nepochopil a ani teď to možná lidé nechápou, že to vůbec nebylo spojené s cyklistikou. Bojovala jsem sama se sebou. 

Když se na to teď zpětně podívám, tak jsem sice ztratila dva až tři roky v postupu v kariéře, ale to, že jsem se snažila u cyklistiky pořád nějak fungovat, mě zachránilo. Hrozně mi pomohlo, že jsem měla něco, co mě vyvede z reality.

Zjištění, že mám opravdu velké problémy mi trvalo půl roku. Pak jsem šla ke sportovní psycholožce Veronice Balákové, která mi s tím pomohla. Šla jsem tam s problémem, že nejsem schopná závodit, že v půlce kopce slezu z kola a nejsem schopná jet doraz. Následně jsme ale začali zjišťovat, že to není jen o tom, že nedokážu jet doraz, ale že mám větší problémy.

Takže doporučujete lidem, kteří si podobným problémem prochází, nebát se a zajít k psychologovi?

Určitě. Ono také záleží, jak si člověk sedne. Může se stát, že člověk narazí na psychologa, se kterým si nesedne. Obecně je pak strašně důležité se o tom bavit s kýmkoliv. Znám kamarády nebo kamarádky, kteří si prochází stejnou věcí, ale třeba to zjišťuji až zpětně, protože se o tom lidé nebaví.

Jak jste poznala, že nastal moment, kdy už je zase vše v pořádku?

No, progres byl hodně pozvolný. Nebylo to rychlé, že bych si uvědomila nějaký problém a za měsíc už jsem normálně vyjela kopec. Hrozně moc mi ale také pomohlo, že jsem dostala kontrakt do Ameriky. Tam je cyklistika trochu jiná než v Evropě. I když jsem byla v Lucembursku nebo v Belgii, je to tu všude zaměřené na výkon. Hodně se tady na cyklistiku kouká profesionálně a jde jen o výsledky. Nic kolem se neřeší. 

V Americe to bylo hlavně pro zábavu. I tam je to profesionální, vyděláte si hodně peněz, ale je jim tam úplně jedno jestli člověk vyhrál nebo vůbec nedojel do cíle. Ať už závod pro tým probíhal dobře nebo špatně, všichni byli spokojení a sedli si večer společně na jídlo. V Česku se se mnou po dojetí závodu po cestě domů nikdo nebavil. Můj výkon nerozhoduje, jestli jsem dobrý nebo špatný člověk.

Vy jste v Americe jezdila za tým SKYLINE-Cadence hlavně kritéria a také některé závody na dráze. Jak se liší závody v Česku od těch ve Spojených státech Amerických?

Když porovnám kritérium v USA a tady v Česku, kde nás startovalo patnáct nebo dvacet holek, je to úplně směšný. Tady na sebe všichni koukáme a jakmile se zazvoní začneme spurtovat. Kdežto v Americe jsou ty kriťáky delší, závodí se tam na padesát, šedesát minut. Je to většinou hladký závod a jsou tam sprinty na prémie, kde se rozdává třeba pět set dolarů. Takže to má jiný průběh. Tam vyhrává ten, kdo projede první páskou a ne, kdo nasbírá nejvíce bodů.

Je tam taky daleko víc holek. Třeba padesát, šedesát, na těch největších závodech nás jelo až osmdesát. V tom je to taky jiné. Řekla bych, že týmy v USA jsou celkově na stejné úrovni jako týmy u nás, ale fungují víc týmověji, každý tým má nějakou taktiku, mají svého lídra. 

Co divácká návštěva na závodech v Americe?

Kritéria v USA mají hroznou výhodu, že se jezdí v centru města a krouží se dokola na kilometru, takže to lidi zajímá víc. Přirovnala bych to víc k té dráze, protože člověk vidí celý závod, než když vyjde nad vesnici na kopec, závodníci jednou projedou, a to je všechno.

Můj první zážitek se závody v Americe byl právě ten nejznámější vůbec, co se tam jezdí, Tulsa Tough. To je hrozná párty pro fanoušky. U bariér okolo silnice tam stojí davy lidí, podávají vám pivo a vy u toho jedete doraz. Z tohoto hlediska to tam bylo super.

Jaký byl váš největší nezávodní zážitek za Atlantikem?

Největší zážitek je asi vždycky, když člověk přiletí do Ameriky. Já jsem takhle právě přiletěla a na letišti se mě začali vyptávat, co tam budu dělat. Tak jsem jim musela vysvětlit, že jedu na závody, že nerozvážím pizzu na kole. Strážník si mě začal googlit, ukázal mi mou fotku a ptal se mě, jestli jsem profík. Já jsem jakože nebyla, ale řekla jsem mu, že jsem, aby mě už konečně pustil. Pak se mě ještě ptal, jestli mu dám podpis a jestli mě může sledovat v televizi. To byla jedna z mých prvních cest do Spojených států.