Jak se těšíš?

Hodně, je to vrchol cyklokrosové sezony, na domácí trati v Kolíně. Ambice jsou nejvyšší.

Návrat do cyklokrosu ti přinesl zatím „jen“ pódia a třetí místo celkově v českém poháru, jak ho tedy hodnotíš?

Po odchodu od Pavla Čábelického z Kolofixu jsem zkoušel dojednat i jiná angažmá, ale ta situace je pro závodníky složitá. S Honzou Slavíčkem se známe dlouho, když byla možnost jít nazpátek k němu do Kolína, vzal jsem tu nabídku a z toho vyplývá jezdit cyklokros. Myslím, že jsem udělal dobře. Sezona dopadla celkem fajn, i když jsem se na cyklokros speciálně nepřipravoval. Se třetími místy jsem doteď spokojený, teď máme společný velký cíl, mistrovství republiky.

Vyrazil jsi taky na dva světové poháry, do Tábora (skončil 21., pozn. aut.) a teď minulý víkend do Hulstu (35.). Na víc ses ještě necítil?

V Česku nezbylo moc závodníků a konkurence na domácích závodech, když nepřijedou kluci ze zahraničí, není velká. Svěťáky se někdy i kryly s českým pohárem, taky přibyly, neměl jsem možnost na ně pravidelně cestovat. To jsem ani neměl v plánu. Bral jsem to, jak to šlo. Teď v Hulstu už jsem se sice cítil dobře, ale špatná startovní pozice ze šesté řady mi neumožnila něco zajet. V prvním kole jsem hned v první zatáčce ztratil skoro minutu, stálo se tam. Pak už jsem jezdil vyrovnaně a nakonec to beru jako parádní výsledek. 

A co tedy dál, nominace na mistrovství světa do Ameriky visí i vzhledem k financím dost vysoko. Troufl by sis?

Boroš jezdí standardně slušně, je mi jasné, že jestli pojede jenom jeden z elity, měl by dostat místo on, i když by třeba teď zrovna v sobotu nevyhrál. Pokud by byla možnost, abychom jeli dva a já předvedl parádní výkon, určitě bych neváhal a vzal to. Pak bych si dal svěťák v Hoogerheide před mistrovstvím světa, ten je důležitý. Ale příští týden do Francie bych nejel, to by mě už hodně rozbilo a zdrchával bych se minimálně týden. Připravil bych se pořádně na poslední dva závody.

Upravil jsi na podzim trénink směrem do cyklokrosu, nebo udržuješ svoji obvyklou všestrannou přípravu, vycházející i z letních horských kol?

Rok a půl mě vedl Karel Martinek. Úplně jsem změnil tréninky směrem k dynamice a podle wattů, taky tělu chvíli trvalo, než si na to přivyklo. Teprve teď pociťuju zlepšení, jezdí se mi už výborně, i když s Karlem už spolupracujeme jen volněji. Voláme si základní věci, ale jeho tréninky fungují pořád, člověk si je jen musí porovnat lehce podle toho, jak na tom zrovna je a na co se připravuje, aby to dávalo hlavu a patu.

Takže působení v Kolofixu prioritně na horských kolech nebereš jako zabočení na slepou kolej?

Měli jsme vizi dlouhodobější spolupráce než na jeden rok, ale přišli tam jiní lepší závodníci (Škarnitzl,..), to respektuju. U Pavla jsem získal výbornou zkušenost, viděl jsem, že i v českých podmínkách může všechno fungovat na té nejlepší úrovni. Materiál, zajištění soustředění a zázemí, mechanici. Žádný spor tam nebyl, jen se ode mě čekalo víc, to nevyšlo, škoda. Reakce na tu změnu tréninku byla delší, než jsem předpokládal. Cítil jsem zlepšení až na přechodu z horských kol na cyklokros, ale to už jsem jel v kuse od jara, takže zase už tam byla jistá únava. Musel jsem si dát dva týdny úplného volna a začít znovu s přípravou už jen na cyklokros.

Tradičně mladá kolínská sestava tě bere za lídra, vnímáš to?

Mladší kluci potřebují trochu vést v tréninku, na soustředěních i v závodech a já už snad nějaká zkušenosti mám. Převzal jsem to po Filipu Eberlovi, který tam byl odjakživa. Já ale trénuju povětšinou sám doma na Valašsku, občas se domluvíme s Filipem Ulíkem. Sice bydlí už daleko ode mě v Ružomberoku, ale potkáme se docela často.

Jak vyhlížíš další sezonu?

O smlouvu ještě bojuju, uvidíme po mistrovství republiky.

Můžeš si vybírat podle citu, jak kombinovat cyklokros a horská kola, nebo spíš naplníš poptávku, zadání, co upřednostnit?

Sám úplně nevím... U Honzy Slavíčka v Kolíně by to asi znamenalo obě disciplíny s nejspíš větší připraveností na cyklokros. Tam je větší naděje na lepší výsledek i na mezinárodním poli než na horských kolech. Tam přijedu na svěťáku osmdesátý ze sto padesáti lidí a to vypadá, že jsem nic nezajel a nikoho to nezajímá, i když ani neví, co všechno za tím je. Konkurence tam je obrovská, biky se zkracují, přitom pole zůstává široké a prostě není šance se ze zadních pozic někam dostat. Než se to rozjede, už vás stahují… Tam by to zůstalo asi na domácí scéně, vyjetí bodů a pak směřování k cyklokrosu. 

Tedy až existenciální rozhodnutí!

Dá se to tak říct. Musím zvážit, jestli budu na kole za těchto podmínek jezdit dál, nebo dělat něco jiného. Je mi devětadvacet, závodím patnáct let skoro každý víkend, mám toho dost. Ale na druhou stranu vůbec nevím, co bych dělal. Když jsou výsledky, tak mě to baví. Ale člověk se musí taky něčím živit. Smlouvy fungují tak, že máte měsíční základ na žití a k tomu si vyjedete nějaké prémie. Jde o to, kolik… 

Na silnici přece jen stále leží víc peněz, nikdy jsi o ní vážně neuvažoval, jako hlavní práci? Přechází k ní teď právě i Boroš, poslední cyklokrosový Mohykán…

Já jsem silnici nikdy neměl moc rád. I když bych o ní třeba uvažoval, objemy bych asi najeté měl. Ale chtěl by mě vůbec nějaký pořádný tým, kde bych něco mohl předvést? A dokázal bych pak opravdu něco zajet? Občas jsem si zkusil český pohár, nějakou zkušenost mám, ale těžko říct. Po pravdě ani přesně nevím, jak to v Česku funguje. Je to úplně jiný sport než bajky a cyklokros.