Zářil především v časovce, která byla jeho hlavní zbraní i při vítězných taženích na Grand Tour. Svůj první profesionální kontrakt získal právě kvůli skvělé jízdě proti chronometru na olympiádě 1952 v Helsinkách, kde v pouhých 18 letech pomohl francouzské sestavě k bronzu z více než stokilometrové týmové časovky.
Po ní dostal nabídku posunout se mezi profesionály od týmu La Perle. Za svůj nový plat 30 000 franků měsíčně si okamžitě pořídil nové auto, Renault Fregate, které během následujícího roku dvakrát naboural. Peníze byly pro Anquetila vždy důležité.
Jeho otec totiž přišel o svou práci stavaře, když odmítl spolupracovat s německými okupanty během druhé světové války a celá rodina se musela přestěhovat na venkov a živit se pěstováním jahod. Zde malý Jacques také dostal své první kolo a každý den jezdil dvakrát 1,5 kilometru do přilehlé vesnice a zpět.
O pár let později, v roce 1953, už vyhrál velmi ceněnou Grand Prix des Nations – tehdejší neoficiální mistrovství světa v časovce. Na 142 kilometrů dlouhé trati byl 19letý Francouz jednoznačně nejrychlejší a započal svou cestu ke slávě. Tomto závodu dominoval nebývalým způsobem. Na jeho start se postavil celkem devětkrát a ani jednou nenašel přemožitele, což je dodnes nepřekonaný rekord a jelikož se Grand Prix des Nations od roku 2004 nejezdí, tak Anquetil už navždy zůstane jejím králem.
Skvělý styl a velkou sílu chtěl využít také pro překonání rekordu v hodinovce. Ten už více než 13 let držel Ital Fausto Coppi. Francie cítila šanci získat tento titul pro sebe a Anquetil, který zrovna plnil povinou vojnu, dostal netradiční rozkaz. Jet do Itálie a překonat a dovést domů Coppiho rekord.
To nebylo nic jednoduchého a sám Anquetil už při jednom pokusu selhal. Ani tentokrát se mu nevedlo dobře. Přepálil začátek a v konci ztrácel, takže svůj pokus k radosti milánských diváků ani nedokončil.
Vzdát se ale nemohl. O pár dní později dostal nové kolo a na něm už překonal rekord svého dětského hrdiny. Coppi byl prvním profesionálem, od kterého Anquetil dostal autogram a teď ho sesadil z čela historické tabulky. „Tribuny najednou ztichly. Diváci byli připraveni Coppiho pohřbít. To ticho se mi líbilo,“ vzpomínal později. Jemu rekord ale dlouho nevydržel a o necelé 3 měsíce později se musel sklonit před dalším Italem, Ercolem Baldinim.
To už se Anquetil zaměřil na novou výzvu – Tour de France. V roce 1957 dostal svou první pozvánku reprezentovat Francii na největším etapovém závodě a šokoval všechny soupeře. Vyhrál obě individuální časovky a k nim přidal i další dvě etapy a do Paříže dojel ve žlutém trikotu s téměř patnáctiminutovým náskokem.
Na pár let se pak odmlčel, ale v roce 1961 se vrátil zpět na trůn Tour a začal svou velkolepou šňůru. Skvělé časovky a výborná mentalita a taktika v horách mu nesly ovoce i dalších letech a čtyřikrát za sebou slavil triumf. Nejpamátnější je jeho souboj s Raymondem Poulidorem z roku 1964, kdy Anquetil vybojoval své páté vítězství.
Především se mluví o legendárním výšlapu na Puy de Dome. Poulidor byl lepší vrchař a potřeboval smazat bezmála minutovou ztrátu. Anquetil se však držel ze všech sil a nedal na sobě znát ani sebemenší známku únavy. Nakonec soupeřovu tempu v posledních stovkách metrů přece jen nestačil. „Kolik?“ vysoukal ze sebe v podstatě bez dechu, když se skácel v cíli. „14 vteřin,“ odpověděl mu sportovní ředitel. „To je víc než jsem potřeboval,“ odpověděl šťastně a o pár dní později svůj skvělý výkon korunoval vítězstvím v závěrečné časovce a získal svůj pátý žlutý dres, který naopak Poulidor nikdy nezískal.
Jejich rivalita na silnici byla obrovská a rozdělovala celou francouzskou společnost. Její větší část se přikláněla na stranu Poulidora, protože se dokázala lépe ztotožnit s těžkým osudem „věčně druhého“.
Anquetilovi se dařilo i na ostatních Grand Tour. Jednou vyhrál Vueltu a Giro ovládl dvakrát a stal se vůbec prvním cyklistou, co si podmanil všechny tři největší závody. Neméně působivý je i fakt, že na všech 13 Grand Tour, které dokončil, se umístil na podiu.
Měl totiž neuvěřitelně silnou vůli a dokázal si sáhnout až na samotné dno sil. Nejlépe to vystihuje jeho výkon na Trofeo Baracchi z roku 1962. Závod byl určen pro páry a Anquetilův parťák, Rudi Altig, měl jednoznačně lepší den a chvílemi musel svého slavnějšího spolujezdce doslova tlačit před sebou. Když protnuli pásku Anquetil už nedokázal ani zatočit a narazil přímo do prvního sloupu. Z místa ho museli odnést, zatímco mu z obličeje proudila krev. Dvojice však závod vyhrála o 9 sekund.
Na sklonku kariéry se v roce 1967 ještě jednou pokusil získat zpět rekord v hodinovce a díky výkonu 47, 493 kilometru se mu to dokonce povedlo, jenže Anquetil odmítl podstoupit dopingovou zkoušku přímo na stadionu a chtěl s ní počkat až na hotel. Organizátoři s jeho omluvou nesouhlasili a prohlásili pokus za neplatný.
A není se čemu divit. Testy na doping byly zavedeny až v konci šedesátých let a Anquetil se nikdy příliš netajil tím, že užívá podpůrné látky. „Jen blázen si může myslet, že se dá takhle jezdit bez dopingu,“ řekl v jednom rozhovoru. „Nechte mě být, všichni berou doping,“ reagoval jindy na dotěrné otázky.
Jestli před zavedením kontrol dopovali všichni se už nikdy nedozvíme. Jacques Anquetil ano a možná i kvůli tomu se později potýkal se zdravotními problémy, které vedly až k jeho předčasné smrti na rakovinu žaludku v 53 letech. Jeho slavná vítězství mu už ale nikdo nevezme.
