V knize popisuji Čechokanaďana Petra Junka, stavitele - konstruktéra cyklistických velodromů po celém světě, v tichosti získavšího titul na I. Masters Games, tedy Olympijských hrách veteránů, Ferdu Duchoně, dráhového jezdce, který měl šanci se zúčastnit již ve svých osmnácti letech OH v Melbourne, po několika životních eskapádách dvacet let žijícího dlouhou dobu ve Švédsku, Jirku Čihoského, talentovaného cyklistu i fotbalistu zakotvivšího v Kanadě, Jardu Poslušného, emigrujícího během amatérského Gira, dotknuvšího se tehdejší profi cyklistiky osmdesátých let a Jirku Mikšíka, vynikajícího dráhového jezdce, sice neemigrovavšího, ale přes dvacet let působícího v Rakousku v trenérské funkci.
K těmto pěti cyklistům, s nimiž jsem sám závodil, jsem přidal životní osudy mých kamarádů, žijících na Lago di Garda, kteří cyklistice jen fandí, ale především se věnují mnou preferovaných sportům - windsurfingu a lyžím.
Zmíněná kniha je prodávaná výhradně v cyklistických prodejnách po Česku a u několika mých přátel na Slovensku. Dodám spojení.
Bedřich Smetana
ws-skirent@seznam.cz
O tom, kterého znám nejvíce, o kterém jsem již psal, ale nenapsal všechno. O Petrovi Junkovi.
Když jsem ho, jako dlouholetého kamaráda, seznámil s myšlenkou, popsat jeho osobu spolu s dalšími mnou a životem vybranými přáteli, ani neodmítl přímo. Tomu jsem se částečně divil. Pousmál se svým obvyklým, rozvážným způsobem a neřekl ani á ani bé. Neřekl nic dříve ani na povídání o něm v mé prvé knize.
Malinkou reklamu, jakési možno říci zviditelnění, jsem mu v té knize udělal, ale to on nepotřeboval. A malou reklamu mu dělám samolepkou na mém autě a to také celkem nepotřebuje. Tu reklamu či gloriolu úspěšného člověka si totiž zbudoval během života sám. Samozřejmě, že člověka úspěšného v cyklistice. Přitom mi během pozdějšího vyprávění utkvěla v hlavě jedna jeho věta, jedno souvětí: „Nikdy jsem v životě nevstal s myšlenkou, že můžu jet jen na kole na trénink, vždycky jsem musel nejdříve do práce.“ Ono to bylo hodně pravdy, ale pravda to ve skutečnosti nebyla, protože jako v Československu ,nevyniknutému‘ vynikajícímu cyklistovi se to přeci jen v jednom období povedlo.
Atd., atd...
Nyní dost plkání o pro vás nezáživných ptákovinách a představím vám jednoho z nejlepších konstruktérů cyklistických oválů na světě. Píši konstruktérů, protože stavitelem býval jen v prvopočátcích. Stavbou už nechává vydělat jiným neboť při celkové sumě více než třiceti postavených velodromů, by to ani za více než dvacet pět let nebylo možné zvládnout časově. Dnes jen na připravenou plochu rozměří a zabuduje prvky potřebné k postavení samotné dráhy a zajistí materiál podle dohody s objednavatelem. Nějaký ten hřebík nebo vrut také zabuduje, avšak na počet více než jednoho milionu hřebíků a vrutů musí být více dělníků. A ty už si nakontraktoval jak na americkém kontinentu, tak i v Evropě i v Asii.
Hodně jsem o jeho činnosti psal v mé první knize, a proto nebude myslím marné, popsat vše do detailu zde, i když se budu opakovat. Dnešním dnem jsem se v tom utvrdil. Bude vhodnou úvodní postavou.
Se svým druhým kolem. To už vypadá, že může vyhrát i Olympijské hry…… A také je vyhrál ….
Atd., atd...
Petra si po příchodu z vojny všimnul pan Cihlář. To když vyhrál kategorii nevybraných (to se jezdilo) nebo neregistrovaných, právě na kritériu nazvaném po jeho zemřelém bratru – Memoriál Evžena Cihláře. Pozval ho do oddílu Favoritu Praha, v té době ještě Slavie VŠ, a tím jsme se stali přáteli. Jarda Cihlář byl člověk na svém místě a byl přínosem našeho cyklistického růstu. Já v té době jezdil v dorostenecké kategorii bez zvláštních úspěchů, ale měl jsem volno na trénink, flákal jsem školu, kdežto Petr musel pracovat a jako jednadvacetiletý byl v té době považován za neperspektivního závodníka. Měl dvouroční výpadek díky vojně a tehdy právě v Duklách se tvořili závodníci.
Ten dvouletý výpadek a povinnost pracovat ho neodradily od toho, aby trénoval a závodil dál. Protože mu nikdo nerefundoval mzdu, aby byl uvolňován na trénink, jezdil svým způsobem pro zábavu a tím neměl nijak oslnivé výsledky.
Chtěl ale vyhrávat, a tak to vyřešil po svém.
Podařilo se mu zlomit si při jednom ze závodů při pádu klíční kost. Tím došlo k pro něho možná klíčové situaci. Zoufalá snaha trénovat (nebo nepracovat?, to snad ne) ho dohnala k tomu, že když mu řekl doktor tři týdny klidu, požádal ho o pětitýdenní pracovní neschopnost. A doktor přikývl. Petr po třech dnech seděl se zabandážovanou klíční kostí na kole a trénoval. Ráno sedl na kolo a přijel odpoledne. Pět týdnů.
Po takovém ,soustředění‘ přijel do Neratovic na Pohárový závod s naší kompletní silniční špičkou a v odjeté skupině, z níž v závěru odjelo pět lidí, přijel na celkově osmém místě. Pro něho úspěch. Zvláště, když ho na tom třetím místě ve skupině viděl na stadionu Spolany spurtovat táta. Ten mu poté nabídl, ať si vezme neplacené volno, aby mohl trénovat naplno dál, že mu peníze na živobytí dá a potvrdí mu to písemně, protože tehdy musel mít každý člověk potvrzený zdroj příjmu peněz. Minimálně razítkem v občance. Ne jako dnes, kdy je možno si naopak chodit pro příspěvek od státu bezpracně. Ovšem Petr tehdy tátovu pomoc odmítl a několik let se jen plácal mezi naší první třídou. Občas si i plácnul, ale bez valných úspěchů. Řekl k tomu: „Táta jezdil s autobusem, dělal přesčasy, aby byly doma peníze, a tak by mne ten trénink moc nebavil.“
Další povídání o jeho emigraci a činnosti v Kanadě, kde vychoval několik světových cyklistů, kde začal stavět velodromy a staví je po celém světě, je zapsáno v knize „O cyklistech, jak jinak“, prodávané v prodejnách kol po Česku a u několika kolegů na Slovensku.
