Petře, začněme tím, že zhodnotíme loňskou sezónu.
Byla sice ze známých důvodů krátká, ale my ji považujeme i tak za úspěšnou. Můžeme se pochlubit dobrými výsledky, můžeme sice pošilhávat po lepších, ale pro nás je nejdůležitější, zda jsme se jako tým posunuli zase kus dopředu. Naším prvořadým cílem není v mládežnických kategoriích honba za výsledky za každou cenu. Sázíme na postupnou cestu s cíli v dlouhodobějším časovém horizontu tak, aby naši junioři přecházeli do dospělých kategorií co nejlépe připraveni v této konkurenci a kategorii obstát. Takže pro nás je z tohoto pohledu důležité, zda jsme byli při závodech aktivní, tvořili závody, byli vidět, a zda naši závodníci přistupují nejen k závodům, ale celkové přípravě odpovědně, cíleně a se zaujetím. A v tomto směru jsme spokojeni.
Oproti vzdálené minulosti je obecně málo dětí a mládeže, která sportuje, a když už ano, tak není příliš ochotna podstoupit tvrdou řeholi směřující k úspěšnému provozování sportu na vysoké, resp. nejvyšší úrovni. Přičemž cyklistika v tomto směru patří k nejnáročnějším. Tenhle stav může svádět k tomu, že místo vysokých nároků s rizikem ukončení spolupráce se můžeme svěřencům spíše podbízet. Daří se vám tomuto v dlouhodobějším měřítku škodlivému přístupu odolat?
Je pravda, že sportujících dětí a mládeže je málo, a těch, kteří jsou ochotni dlouhodobě podstupovat náročný trénink, ještě méně. Ono se stačí rozhlédnout kolem sebe. Na jednu stranu je cyklistika jeden z nejrozšířenějších sportů v Čechách, odborné studie dokazují, jak příznivý vliv má tenhle sport na zdraví jedince, na amatérských závodech a podnicích se sejdou tisícovky lidí. Ale amatérský sport a profesionální, myšleno cíli a přístupem, to je velký rozdíl. A do toho druhého, který vyžaduje denní sebekontrolu, systematický trénink, odřeknutí si řady lákadel „normálního“ člověka, je fyzicky, ale stejně tak psychicky velmi náročný, se už chce málokomu. My však od počátku deklarujeme, že nejsme cyklo kroužek. Jsme tým, který jeho členům poskytuje vysoce nadstandardní podporu, od materiálové, po organizační až po trenérskou, ale za to vyžadujeme odpovídající přístup. V opačném případě nemáme o spolupráci zájem. A s uspokojením mohu říci, že i v tomto směru se každý rok posouváme dopředu a že ti, kteří jsou v týmu pro letošní rok, v naprosté většině případů naše náročná kritéria naplňují, váží si jich a cíleně na sobě pracují s perspektivou prosadit se v dospělé cyklistice.
Mluvíte o tom, že připravujete mládež na to, aby se prosadila v dospělých kategoriích. Přičemž jste tým zaměřený na silniční cyklistiku. U nás doma ale těch možností jak se prosadit v dospělých kategoriích zas tak moc není. Naštěstí tu existují především Elkov-Kasper a Topforex ATT Investements. Ale ani oni jednak nejsou nafukovací, a jednak za odpovídající konkurencí, která je výkonnostně posouvá, kde mohou získat UCI body, prestiž a šanci jednotlivců, jak se dostat do významnějších týmů a na důležitější závody, musí vycestovat do zahraničí. Jak na tohle pohlížíte v RKCA?
Vůbec nechceme podceňovat domácí týmy. Ale naším prvořadým cílem je, aby se svěřenci prosadili do zahraničních týmů. Tam se provozuje špičková cyklistika, tam je obrovská konkurence a tam je tudíž cesta k dalšímu růstu. To je jedna strana mince. A ta druhá, že dostaneme zahraniční konkurenci k nám do České republiky.
To se dostáváme k pořádání závodů. A jejich množství. Vy patříte i ve své krátké historii k osvědčeným pořadatelům cyklistických závodů, jak mládežnických, tak pro dospělé. Stačí vzpomenout na mistrovství republiky v roce 2018. Když jsme spolu mluvili naposledy, nastiňoval jste myšlenku uspořádat etapový závod pro Elite pod hlavičkou UCI. Jaké plány máte, co se týče těchto aktivit, v letošním roce?
Máme v plánu a pracujeme na organizaci juniorského „svěťáku“ závodu kat. 1.1, který má již daný přesný termín, jímž je 2. květen. Měl by se odehrát na osvědčeném okruhu v Kyšicích u Plzně, na stejné trati, jako loni proběhlo velmi zdařilé Mistrovství České republiky mládeže. V koordinaci se Sváťou Henkem, duší pořadatelského týmu Závodu míru juniorů, který má centrum v Litoměřicích, resp. v Terezíně, jsme datum volili záměrně. Předchází totiž jen čtyři dny před zahájením Závodu míru, takže předpokládáme, že většina reprezentací, která tradičně směřuje na Závod míru a kde se schází to nejlepší, co v juniorech po světě jezdí, by ráda využila možnosti zazávodit si i na námi pořádaném „svěťáku“. Tím to ale nekončí. V pátek 30. dubna bychom rádi, aby se všechny kategorie včetně dospělých sešly na závodech na tradiční Lopatárně a 1. května uspořádáme také v Kyšicích silniční závod pro všechny mládežnické kategorie s výjimkou kadetů a juniorů, jejichž závodem by celá akce, kterou souhrnně označujeme GP West Bohemia, v neděli vyvrcholila. V tomto směru je naším záměrem, aby nešlo o jednoroční výstřel, ale o založení tradice. Samozřejmě doufáme, že nám zdravotní opatření nezkomplikují naše záměry. Pokud by k tomu došlo, jsme připraveni závody přesunout na náhradní termín.
Co se týče tradic, v Plzni je na co navazovat. V minulosti byla Rudá hvězda Plzeň společně s Duklou Brno centrem české silniční cyklistiky, v nichž se soustředila tehdejší absolutní česká špička, která byla svou výkonností srovnatelná s nejlepšími cyklisty světa. A kdo se chtěl v cyklistice skutečně prosadit, musel se dostat do jednoho z těchto center. A to byla záležitost i vysoce prestižní.
Je to přesně tak. Koneckonců náš otec RH Plzeň prošel od závodníka po její vedení a od něj se odvíjí naše rodinná angažovanost v cyklistice. Tehdejší a současná situace se ovšem dost podstatně liší. Dostat se do RH nebo Dukly byla nejen otázka prestiže, ale i zajištění, včetně materiálního, jakož i možnost vycestovat do zemí, kam bylo pro „normálního“ člověka obtížné, ne-li nemožné se dostat. V situaci, kdy si každý může pořídit ten nejšpičkovější materiál běžně na trhu, kdy možnost cestovat je otevřena všem a kdy, jak už zaznělo v jedné z předešlých odpovědí, se málokomu chce podstoupit tvrdý dril špičkového sportovce, chybí podstatná motivace nadchnout se pro tento sport. Tím nechci říci, že bychom měli zavřít hranice. Jen je nutno hledat jiné cesty. A pořádání závodů se silnou mezinárodní účastí považujeme za cestu. Jak přitáhnout víc mladých k cyklistice a jak těm, kteří ji chtějí dělat, umožnit růst v soupeření s těmi nejlepšími.
A co etapák kategorie UCI?
Pandemie tuto myšlenku trošku zbrzdila, ale nezahlušila. Pořád ji mám v hlavě a doufám, že se podaří uskutečnit. Zprvu by mohlo jít například alespoň o jednorázový závod. Uvidíme, jak se vše vyvine.
Když jsme se dotkli středisek, RKCA je vedle Favoritu Brno, Tufo Pardus Prostějov a Dukly Praha jedním ze čtyř Vrcholových středisek mládeže. Z téhle aktivity, která má zatím krátké trvání, je cítit snaha navázat na bývalá a za minulého režimu osvědčená mládežnická střediska, jimiž prošla většina budoucí špičkových českých cyklistů v dospělých kategoriích. Jenže od vzniku VSM je minimálně informačně ticho po pěšině. Jak to vůbec funguje? A funguje to vůbec?
Myšlenka je to určitě dobrá. Ale zatím není dotažená. Po stránce organizace, finančních toků, propagace atd. Zastavili jsme se na půli cesty. Tahle střediska by měla sdružovat opět nejlepší mladé cyklisty. Ale mám takový dojem, že málokterý mladý cyklista vůbec o VSM ví, a když ano, tak netuší, proč by se vůbec měl o místo v tomto středisku ucházet. Snažím se v této záležitosti angažovat. To je téma na zvláštní článek. Na to by jeden odstavec v našem rozhovoru nestačil.
Tak se pojďme domluvit, že se tomuto tématu budeme věnovat samostatně.
Já jsem jednoznačně pro. A nejen takto ve dvou. Své k tomu musí říci i kolegové z ostatních VSM. Abychom se společně pokusili tuto dobrou myšlenku skutečně zrealizovat.
To jsme probrali řadu věcí, ale vůbec jsme se zatím nedotkli kádru závodníků. Kolik jich tedy máte, kdo přišel nový, co si od svých svěřenců slibujete?
Máme deset plus jednoho závodníka. Tím jedním je Sára Peterková, která ukazuje mimořádné předpoklady prosadit se ve sprinterských disciplínách na dráze. Proto jsme se domluvili s Duklou Brno na stáži. Zůstává členem našeho klubu, ale pokud se má dál rozvíjet, musí tam, kde se dráhovým disciplínám, speciálně sprinterským, věnují systematicky a odborně. My tady v Plzni sice máme velodrom na Petříně, využíváme ho k přípravě, dráha je pro silničáře nezastupitelná pro naučení se pohybu ve skupině a technice šlapání, ale jsme zaměřením jednoznačně silničáři, a tak si myslíme, že pro Sáru je tohle nejlepší cesta.
To je jediná dívka u vás?
Máme ještě jednu. Přišla k nám nově od plzeňských triatlonistů z akademie Jana Řehuly. Je to Nela Slaníková. Táta je známý cyklista, v devadesátých letech i účastník Závodu míru. Nela coby juniorka má v cyklistice velký potenciál, bylo to zřejmé i triatlonistům, takže její přechod byl po vzájemné dohodě a přesvědčení, že pro Nelu je cyklistika sportem, kde může dosáhnout největších úspěchů.
Pak se tedy staráte ještě o devět kluků v kategorii juniorů a kadetů.
Nejprve zmíním, že z kategorie juniorů odrostl Martin Volf, mj. sedmý z loňského republikového šampionátu, a přešel do Sparty Praha. Pro letošek máme čtyři kadety, pokračuje u nás Jaromír Kohout a nově přišli tři kluci. Jednak Miroslav Vlček ze spolupracujícího plzeňského SK Petřín a pak bratři Richard a Robert Kobrové z Berouna. Juniorů je tedy pět. K Vojtěchu Církvovi, Matouši Rubášovi, Stanislavu Procházkovi a Danielu Sporyschovi přibyl nově z Tufo Pardus Prostějov Josef Otta. Všichni tihle kluci se jeví, že tenhle sport chtějí dělat naplno a tomu podřizují své konání. Speciálně zmíním Dana Sporysche, který už pravidelně reprezentuje, má to v hlavě jasně srovnané a má velký potenciál naplnit naše krédo o výchově mladých cyklistů pro velkou cyklistiku. Obdobně se nám jeví i nově příchozí Josef Otta. Jsme přesvědčeni, že máme silný, vyrovnaný tým, zatím asi nejlepší za dobu existence. S tímhle kádrem máme potenciál uspět na domácích závodech zvláště mistrovství republiky a dostat naše závodníky do reprezentace. Chceme závodit úspěšně doma i venku. A úspěšně, jak už jsem zmínil, neznamená jen čistý výsledek, ale i způsob závodění. Takže aktivně, bez kalkulací, s nasazením. To je cesta mezi cyklistickou světovou špičku. A to je naše cesta.
A na závěr: s jakou rolí Romana Kreuzigera letos počítáte?
Roman zůstává profesionálem, takže času na nás má pochopitelně málo. Ale má-li ho, ochotně nám ho věnuje. Společným tréninkem, radou, poznatkem. A s ohledem na to, jaké zkušenosti v průběhu své mnohaleté kariéry získal, jsou jeho rady nenahraditelné. Takže čím déle zůstane špičkovým profesionálem, tím lépe pro nás.
Petře, děkuji za rozhovor a přeju, ať se vše, co jste si předsevzali, podaří.
