Petře, Strade Bianche označuje hodně profesionálních cyklistů jako snad nejkrásnější závod World Tour. Z televizního přenosu ani z výsledkové listiny nelze vyčíst všechny příběhy tohoto závodu. Jaký by ten váš letošní?

O Strade Bianche jsem hodně stál a už při plánování sezóny jsem říkal sportovním ředitelům, že tento závod bych velmi rád jel. V minulosti jsem ho už dvakrát absolvoval a svým profilem mi vyhovuje (pozn.: v roce 2016 5. místo za Cancellarou, Štybarem, Saganem). Takže jsem se na ten letošní hodně těšil. Nebyl jsem určený jako podpora našich lídrů na úvodní desítky kilometrů, to byla práce především pro kolegu Erose Capecchi, pro nějž to byl vůbec první start v sezóně. Takže jsem se mohl trošku pošetřit na pozdější kilometry. Podařilo se mi udržet se v první skupině zhruba 40 lidí až do mety padesáti kilometrů před cílem, kdy odjelo 14 lidí, z nichž pak vzešel vítěz. Závod byl hodně náročný, k čemuž trošku paradoxně přispělo sucho, protože na bílých cestách prach a šotolina dost klouzaly. Párkrát jsem měl namále, ale zatím se mi pády v této sezóně vyhnuly. Ke konci závodu, kdy jsem jel ve skupině asi pěti lidí, už mě braly křeče (trošku jsem asi zachyboval v pitném režimu), ale přesto – vyburcovaný úžasnou atmosférou v prudkém stoupání na cílové náměstí v Sieně – jsem se v samém závěru pořádně zmáčkl. Pak už jsem si užíval skvělý pocit z dalšího týmového vítězství, k němuž jsem přispěl. Se svým výkonem jsem hodně spokojený a celkově mám z celého závodu velmi dobrý pocit.

V průběhu závodu spolu komunikujete prostřednictvím vysílaček. Co se odehrávalo v rozhodující chvíli, kdy v jednom z posledních strmých šotolinových stoupáních nastoupil Jakob Fuglsang? V té době tahal špic především Yves Lampaert, Zdeněk Štybar měl k pokrytí nástupu blíž než Julian Alaphilippe, přesto to byl právě váš francouzský kamarád, který se vymotal z druhé poloviny skupiny a napohled snadno si dva odjeté konkurenty doskočil.

Obecně více spolu komunikujeme v klidnějších fázích závodu, v těch vypjatých se toho moc neříká, ono na to není ani moc prostoru. Ve vysílačkách v té chvíli nikdo nic neříkal a ani záznam závodu jsem neviděl, takže to mohu těžko komentovat. V každém případě byli jasně určení lídři, Zdeněk s Julianem, a podle vývoje závodu se rozhodlo, kdo usiloval o prvenství. U nás v týmu skutečně rozhoduje týmový duch a v tomto ohledu panuje úžasná atmosféra.

Čtyři jednorázové klasiky v průběhu osmi dnů, čtyři vítězství a vždy jiný závodník. Svědčí to o síle vašeho týmu i o tom, že na hodně lidí se dostane, co se příležitostí týče. Kdy se ale dostane na vás?

Věřím, že v závěru sezóny bych příležitost jet na vlastní výsledek dostat mohl. Pro mě je nyní důležité především závodní zatížení, které se nedá v tréninku simulovat. Jednak jde o výkonnostní posun, ale i o dovednostní návyky, osvěžení instinktů atd. Právě při Strade Bianche jsem cítil, že v tomto ohledu je co pilovat, stalo se, že jsem např. přišel o několik důležitých pozic při nájezdu na důležitý šotolinový úsek právě proto, že dlouhá závodní pauza se malinko na těchto nikoli nepodstatných dovednostech podepsala. Ale od začátku sezóny se pořád posouvám. Měl jsem trochu obavy z Argentiny (pozn.: Vuelta a San Juan Internacional), ale až na týmovou časovku, která mi přinesla menší zklamání, jsem byl s výkonem spokojený. V Kolumbii to bylo zase lepší a Strade Bianche postupný vzestup potvrdilo. Jsem velmi spokojený, vyvíjí se to velmi dobře.

Sdílejí vaši spokojenost i sportovní ředitelé či dokonce boss nejvyšší Patrick Lefevere? Mimochodem Davide Bramati, s kterým jste letos absolvoval všechny závody, to musí být motivátorský „ďábel“?

Všichni jsou s mou prací, výkony i posunem spokojeni. Dokonce i Patrick Lefevere dal najevo, že je spokojen. A Davide je neskutečný živel, nekonečná studnice pozitivních emocí. Ale vedle něj tým v závodech vedou třeba Tom Steels (právě na Strade Bianche) nebo Brian Holm, a tou jsou povahy opačné: klid, vyrovnanost. Takže je to u nás krásně vybalancované. 

Když jsme u těch dovedností, ztrátě pozic apod., působíte jako velmi hodný člověk. Umíte vůbec vystrčit lokty?

Nejsem ten typ, který by se loktoval pořád a někdy, když nás při riziku bočního větru posílají sportovní ředitelé všechny dopředu, to není úplně moje přirozenost, ale v rozhodujících chvílích závodu, kdy jde o výsledek nebo dokonce vítězství, tak to dokážu.

Jaký tedy máte další program a které příležitosti vyhlížíte? A co Grand Tour?

25. března startuje sedmidenní etapák Kolem Katalánska, kam jsem nominován. Následuje Baskicko (pozn.: 8. - 13. dubna) a pak bych měl jet ardénské klasiky Amstel, Valónský šíp a Lutych. Ještě nevím, zda všechny, na některé jsem v užším výběru, ale rozhodně bych se tam měl objevit. Z pohledu Grand Tour: Giro po Ardenách nepřichází v úvahu, to už by bylo příliš. Tour není sice vyloučená, ale je méně pravděpodobná. Takže na podzim Vuelta. O ní jsme s trenéry a sportovními řediteli mluvili jako o nejpravděpodobnější variantě již při plánování sezóny. A příležitosti? Z těch nejbližších: na Katalánsku mě lákají okruhy v Barceloně, myslím si trochu i na Brabantský šíp (pozn.: 17. dubna, 2016: 1. místo, 2017. 2. místo). Věřím, že od týmu dostanu v průběhu roku i já příležitosti ukázat se a bojovat o vítězství, byť těch příležitostí nebude tolik, jako u největších hvězd. Samozřejmě se chystám na společné Mistrovství České a Slovenské republiky, které se jede tentokrát na Slovensku, ale zatím není známa trať, tak uvidíme, jak moc mi bude vyhovovat z pohledu mých předností. Ale mám ambici uspět.

Když jsme u příležitostí, co říkáte na vyřazení časovky týmů z programu mistrovství světa?

Dost mě to mrzí. V minulosti jsem se do sestavy jen těsně nevešel a moc jsem stál o to být součástí týmu, který měl velkou šanci usilovat o vítězství. Novou podobu jakési štafety mužských a ženských týmů si ani nedokážu dost dobře představit.

Např. z posledního rozhovoru s Peterem Saganem vyplynulo, že i cyklistický život a zvláště pak popularita jsou někdy stereotypní, respektive náročné na dlouhodobé zvládání. Jaké vy si kladete v cyklistice řekněme střednědobé či dokonce dlouhodobé cíle?

Je mi 26 let a před úrazem jsem přemýšlel, že bych závodil tak do třiceti. Ale aktuálně se takovými myšlenkami vůbec nezabývám. Soustředím se na tuto sezónu. Zatím jsem nadšený z toho, jak se vše dobře vyvíjí, chci sezónu co nejlépe zvládnout a teprve po jejím skončení třeba přijde čas a prostor na úvahy o dlouhodobějších perspektivách.

Petře, budu hodně fandit a přeju, abyste příležitost, kterou určitě dostanete, přetavil na vaše osobní i týmové vítězství!