„Nikdy mě nelákalo závodit o celkové pořadí. Nesnažíte se vyhrát, ale spíš se snažíte neprohrát, a to je rozdíl. Nelíbí se mi to. Kde v tom vidíte nějakou zábavu?“ vysvětloval Phillipe Gilbert magazínu Rouleur, proč ho vždycky přitahovaly spíše klasiky.

Na Grand Tour se samozřejmě několikrát podíval, ale celkové pořadí nikdy nebylo jeho cílem. Zaměřuje se na jednotlivé etapy, a v nich už slavil úspěch na všech 3 třítýdenních závodech. Hned sedmkrát se radoval na Vueltě, třikrát na Giru a jeden triumf získal i na Tour de France.

Své kvality prokazoval už od velmi mladého věku, ale svět cyklistiky ohromil až na podzim 2009, kdy během 10 dnů vyhrál všechny 4 závody, do nichž nastoupil. Po ovládnutí dvou menších italských klasik a obhajobě titulu z Paříž–Tours si ještě na závěr schoval to nejlepší.

Na Lombardii si počkal na dokonalý okamžik k útoku a v závěrečném stoupání se společně se Samuelem Sanchezem utrhl od pelotonu. V cílové rovince pak svého španělského soupeře s přehledem porazil a dojel si pro své první vítězství z Monumentu. „Když jste silný, máte dobrý tým a neuděláte chybu tak obvykle vyhrajete. Přesně to se dnes stalo,“ pochvaloval si Gilbert sebevědomě svůj velký úspěch pro Cycling News.

V příštím roce se s ním počítalo od samého začátku jako s velkým favoritem jednodenních závodů a Belgičan se s tlakem vypořádal parádně. Na jaře poprvé ovládl Amstel Gold Race, kde ve strmém dojezdu nedal protivníkům šanci a v závěrečných metrech už si mohl užívat svou výhru.

Na podzim pak znovu exceloval. Na Vueltě získal dvě etapy, a navíc strávil 5 dní v červeném dresu pro lídra závodu. O měsíc později potom obhájil své vítězství na Lombardii. V chladném a deštivém závěru se mu podařilo setřást domácího favorita Scarponiho a do cíle dojel samostatně s pohodlným náskokem.

Pro každého klasikáře je hlavním obdobím roku jaro, tím spíš pro Belgičana, a právě na jarní závody se Gilbert zaměřil v příštím roce. V samém úvodu vyhrál Strade Bianche a v dubnu si následně podmanil Ardenské klasiky nevídaným způsobem. Jako teprve druhý cyklista v historii totiž vyhrál všechny 3 v jednom roce. K Amstelu, Valonskému šípu a Liege–Bastogne–Liege navíc přidal i prvenství na Brabantském šípu a stal se bezkonkurenčním králem jara.

„Je to nejkrásnější týden mého života. Je neuvěřitelné, co jsem během něj dokázal. Užíval jsem si každičký okamžik a bylo to fantastické,“ sršel radostí Gilbert a prozradil také své další cíle: „Chci ještě vyhrát strašně moc dalších závodů. Sním o mistrovství světa a trati pro roky 2012 a 2013 by mi mohly sedět. A taky jsem ještě nikdy nevezl žlutý trikot na Tour…,“ poodkryl svá přání.

Jeden cíl si splnil hned při první příležitosti, když vyhrál první etapu Staré dámy 2011 a oblékl si slavný žlutý dres. Vydržel v něm ale pouze jediný den a po týmové časovce ho musel odevzdat Thoru Husovdovi.

Na duhový trikot také nemusel čekat příliš dlouho. V roce 2011 mu trať mistrovství světa příliš neseděla a v hromadném spurtu zdaleka nestačil na Marka Cavendishe. O rok později už ale bylo všechno jinak. Krátké stoupání pár kilometrů před finišem Gilbertovi dokonale vyhovovalo a bez váhání se chopil své příležitosti.

Asi 2,5 kilometru před cílem zaútočil Vincenzo Nibali, ale belgický tým ho skvěle zachytil, a když Ital na sekundu povolil a sedl si, vystřelil Gilbert vstříc duhovému trikotu. „Zaútočil jenom jednou a provedl to bezchybně. Nikdo neměl sílu se ho udržet,“ ocenil svého soupeře poražený Nibali.

Gilbert si rychle vytvořil slušný náskok a cyklisté za ním nespolupracovali. Brzo bylo jasné, že trojice Husovd, Valverde, Kolobnev pojede jen o druhé místo. Světovým šampionem se stal Phillipe Gilbert.

„Je těžké si uvědomit, co se právě stalo. Belgický tým odvedl skvělou práci a titul jsme si zasloužili. Ještě mi pořádně nedošlo, že jsem mistr světa,“ zářil nový majitel duhového dresu.

Jak to ovšem bývá, sezona v něm se Gilbertovi vůbec nepovedla a na svou jedinou výhru v mistrovském trikotu si musel počkat až na Vueltu. Jeho výkony se ale příliš nezlepšovaly ani v dalších letech a změna přišla až s přestupem do Quick-Stepu v roce 2017.

V novém týmu, jež se specializuje právě na klasiky, začal skvěle, a hned ve svém prvním roce vyhrál Monument Kolem Flander. O pouhé 4 dny později ještě počtvrté v kariéře opanoval Amstel. Zde navíc jel přes 130 kilometrů s trhlinou v ledvině, kterou si přivodil v nepříjemném pádu, a klasikářská sezona pro něj skončila předčasně.

V roce 2019 pak přidal do své sbírky čtvrtý Monument, když na velodromu v Roubaix přespurtoval Nilse Politta. „Stále sním o tom, že vyhraju všech 5 Monumentů. Je to trochu šílený sen, ale v posledních letech mě žene kupředu a už k němu mám poměrně blízko,“ neskrýval svou touhu po titulu ze všech největších jednorázovek. Všechny Monumenty pro sebe zatím urvali jen 3 muži v historii a všichni byli Belgičané. Pokud by se Gilbertovi podařilo zvítězit v italském San Remu, stal by se prvním jezdcem od roku 1977, který by dal dohromady tuto unikátní kolekci.

„Ve sportu neustále potřebujete nové výzvy. Pro mě to byl docela risk, protože jsem mohl pokračovat v Ardenách a byl bych úspěšný. Mohl jsem třeba vyhrát 5krát Amstel nebo tak. V mých očích je ale důležité vyhrát co největší množství různých závodů,“ pokračoval o své motivaci.

Jeho Quick-Step byl v posledních letech suverénně nejlepším týmem na klasikách. Jeho obrovská síla tkví především v tom, že mají k dispozici vždy velký počet velmi silných závodníků, kteří navzájem skvěle spolupracují. „Vždy máme v ruce několik trumfů. Dává nám to výhodu proti ostatním týmům a také nám to dodává sebevědomí,“ pochvaloval si Gilbert své parťáky.

Jenže kvůli týmovému úspěchu se musí pokaždé někdo obětovat. Jen Gilbert v uplynulých 3 letech osmkrát pouze přihlížel, jak někdo z jeho kolegů vyhrává nějakou velkou klasiku a sám nemohl zabojovat o vítězství. I kvůli tomu se rozhodl změnit působiště a nyní se bude snažit vyhrávat pro celek Lotto Soudal. V letošní hektické podzimní sezoně se určitě pokusí přidat další velký triumf.