Jak se vám líbí segmenty české L'Etape?
Ani metr roviny jako na pořádné klasice. Pěkné kopce, stromy okolo, ale i krásné výhledy, popovídali jsme si s Jánem Svoradou a Zdeňkem Štybarem, moc se mi to líbilo. Pořád mám radši stoupání, i když už samozřejmě netrénuju tolik jako dřív.
I teď jste přiznal až patnáct tisíc najetých kilometrů ročně. Jak často vyrážíte?
Snažím se jezdit, co nejvíc, jak mám čas, přibližně třikrát do týdne. Tam, kde bydlím, velké hory nejsou. Ale stále mi to jde do kopce. Docela mě to i baví občas se prohnat s fanoušky, nechat se vyhecovat do nějakého souboje. Jakmile jsem na kole, chci jet rychle, moje mentalita se nemění. Užívám si to stejně jako dřív, i když jinak. Jít na kolo, to je pro mě jako návštěva psychologa. Pak mám víc energie na spoustu svých projektů i na rodinu. Na jiné sporty už nemám čas, jen občas si trochu zacvičím doma v posilovně.
Vyhrál jste nespočet triumfů (celkem 68 včetně dvou celkových vítězství na Tour de France), jaký považujete za ten největší?
Měl jsem pauzu pět měsíců kvůli silným bolestem hlavy a mozkové příhodě, vzpomínáte? (Na první etapě Okolo Asturie v květnu 2004 ztratil vědomí, spadl, ale závod dojel. Byl mu diagnostikován mozkový kavernom, vrozená cévní porucha, kvůli níž podstoupil riskantní operaci, po níž strávil deset dní dní v kómatu, pozn. aut.). Krvácel jsem do mozku, byl jsem na operaci, strávil čas v nemocnici, a příští rok v lednu jsem vyhrál pátou etapu Tour Under do Willungy. To je pro mě největší vítězství kariéry. Ta příhoda pro mě byla vlastně štěstím. Když jsem pak šel trénovat, byla zima a pršelo, pomyslel jsem si: Co to je? Nic… Jsem si jistý, že bez toho zásahu vyšší moci bych na tolik vítězství nedosáhl. Když jsem jako kluk viděl podium v Paříži, říkal jsem: Tam chci stát. Jako junior jsem na to pořád myslel, to mi dávalo motivaci, to byl můj sen. Vždycky jsem chtěl vyhrát Tour de France.
Vaše portfolium aktivit vypadá široce, jak ho stíháte?
Mám řadu projektů, kterým věnuju energii, jenž jsem dřív dával do závodění. Je tam spousta detailů, které díky svým zkušenostem mohu ovlivnit a pak se podaří dát dohromady dobrý celek. Zůstala mi důslednost, proto jsem vydržel až do posledního vítězství na Vueltě 2017, proto pro mě platí: „Bike is Life.“ Cestuju víc než dřív, ale na kratší dobu. Sto dní v roce pracuju pro Eurosport, z toho třicet dní po závodech. Dávám motivační projevy, podílím se na práci v nadaci pro děti a pro nemocné tím, co postihlo mně. Spolu s Ivanem Bassem se staráme o vývoj kol naší značky Aurum, to mě hodně baví, ladit každičkou drobnost. Pořád se něco děje.
Máte s původně mládežnickým týmem Polti/Kometa ambice až do WorldTour?
Ano, pracujeme na tom s Ivanem a Franem. Letos pojedeme Giro, sbíráme výsledky a body, vychováváme jezdce, hledáme partnery. Taky bychom na to potřebovali tři až čtyřnásobný rozpočet.
Jak důležitá je zvláště v tak náročném oboru, jakým je cyklistika, podpora těch nejbližších?
Nesmírně! My jsme čtyři sourozenci, rodiče nemohli být stále jen se mnou. Nejdůležitější proto pro mě byl starší bratr Fran(cisko), který mi dodával klid. Mohl jsem mu plně důvěřovat, abych se soustředil na svoje závodění.
Jak se změnila vrcholová cyklistika za sedm let, kdy v ní nejste?
Je toho moc, hlavně asi příprava. Už šestnácti a sedmnáctiletí kluci přesně vědí, na jaké jsou úrovni a co mají dělat, mohou brzy závodit s nejlepšími. Máme taky čtyři týmy s velikým rozpočtem, což jim pomáhá, ale taky na ně klade ještě větší tlak a nároky. A pak je tu asi šest lidí, na které je radost se dívat a užívat si každé jejich vystoupení.
Kdo se vám líbí nejvíc, komu fandíte?
To přece nemůžu říkat, jsem komentátor Eurosportu. Oceňuju Mathieua van der Poela, Van Aerta, Pogačara, Vingegaarda… Kdybych měl říct, kdo je nejlepší, asi bych vybral Pogačara. Protože se nebavíme jen o Tour, ale on může vyhrát jakýkoliv závod v kalendáři, který si vybere. To nedokáže nikdo jiný.
Troufl byste si na něj ve své nejlepší formě?
To nejde poměřit. Sice vidíte hodnotu wattů, ale změnil se materiál, způsob tréninku, regenerace… Určitě by byl rychlejší ve sprintu než já. Ale v dlouhém stoupání bych ho asi mohl porazit.
Chybí vám celý tenhle svět?
Měl jsem štěstí, že jsem si vybral na závěr kariéry Vueltu, a mohl se rozloučit vítězstvím v etapě na Alto de l´Angliru. To byl splněný sen, o kterém jsem vlastně ani nevěděl, že ho mám. Skončil jsem v dobrém, to mi dodalo klid, a proto mě na kole pořád baví jezdit. I když loni v Číně jsem na akci spojené s Vueltou jsem ošklivě spadl na hlavu a pěkně se pomlátil.
Jak si užíváte fandění fotbalistům Realu Madrid na rekonstruovaném stadionu Santiago Bernabéu?
Byl jsem na posledním zápase Ligy mistrů, kdy jsme vyřadili Manchester City, to byl úžasný zážitek, navíc na novém impozantním stadionu. A taky jsme teď porazili Barcelonu v ligovém El Clásiku, mám velkou radost. Doufám, že to dobře zvládneme i s Bayernem.
