Líbilo se vám v Praze?
Byl jsem v Česku úplně poprvé. Netušil jsem moc, co mám čekat, ale Praha mě příjemně překvapila, je to nádherné město. Tolik památek, architektury, úžasná atmosféra, z níž dýchá historie. Budu se sem muset vrátit a víc ji objevit a poznat. Mám rád Vánoce, ale v Africe jsem je nezažil studené. Letos zůstaneme s rodinou na jihu Francie, ale možná je příště vezmu a přijedeme sem. Nečekal jsem, že je tu opravdu zima. Teď už chápu, že to mají čeští cyklisté dost složité. Trénovat tady v zimních měsících asi nejde a musejí jezdit někam na jih.
Jak se zrodila a podařila dotáhnout myšlenka přijet na tuhle akci?
Když s ní René (Andrle) přišel, věděl jsem, že to půjde teď, nebo nikdy. Takhle v listopadu je to ideální čas. Nápad aukce na pomoc syna maséra Tomáše Raka, jednoho z mých kolegů, se mi moc líbil. Považuji si za čest tady být.
Jací jsou vaši čeští spolupracovníci?
Ohromně pozitivní, stále se smějí. Skvěle se s nimi pracuje.
Čeho si po sezoně užíváte nejvíc?
Času s mými dětmi a rodinou. Rádi chodíme ven, na túry do hor, plaveme v moři.
Pořád máte rád divoká zvířata, zvláště hady?
(rozesměje se) Když jsem vyrůstal v Keni, měl jsem už odmala kolem sebe spoustu divoké přírody. Takže i teď někdy sbírám hady kolem silnic, beru je domů, abych je ukázal dětem a trochu je něco o nich naučil.
V červnu jste si jednoho hada přivezl z tréninku. Máte ho ještě pořád doma?
Ne, šli jsme se synem na procházku do hor a nechali jsme ho jít zpět do přírody.
A nějaké jiné zvíře teď máte?
Ne, žádné jsem zatím nenašel. Máme doma ale připravené prázdné terárium. Chci své děti učit o přírodě, takže je fajn nechat si nějaké na pár týdnů, říct jim o něm toho co nejvíc, a pak ho společně pustit zpět do přírody.
Ani vaše dcerka se nebojí hadů?
Ne, ne, nemá problém si hada vzít do ruky. Takže super. Nebojí se jich.
Češi a mezi nimi hodně cyklistů mají rádi lední hokej, v zimě si ho zahrají. To asi pro vás moc není, že?
Párkrát ve svém životě jsem sice byl na kluzišti, ale jinak ne. Každopádně opravdu oceňuji dovednosti kluků, kteří tento sport dělají. Já spíš miluju vodní sporty, surfing. Mám rád i takovou motoristickou variantu, elektrický surf. Opravdu si užívám vysokou rychlost. A jinak cokoliv ve vodě.
Hrával jste taky ragby, že?
Ano, baví mě ragby. Když jsem byl mladší, hrával jsem ho v Jižní Africe. Ale byl jsem na něj moc hubený. Užívám si pořád jeho sledování, speciálně sedmičkové ragby.
Kterému týmu fandíte?
Keni, právě v sedmičkovém ragby.
Jste skutečným Britem? Přece jen, nikdy jste tam trvale nežil. Vyrůstal jste v Keni a Jižní Africe, teď bydlíte v Monaku.
Jsem Brit, kvůli svým rodičům. Ale mám velmi silné propojení s Afrikou, speciálně s Keňou, protože jsem tam vyrostl, a potom i v Jižní Africe. Takže se v určitém slova smyslu cítím trochu rozdělený. Vždycky jsem věděl, že jsem britské dítě vyrůstající v Africe.
A umíte si představit usídlit se na Britských ostrovech?
Kdo ví. Kdo ví, kde skončím po cyklistice. Rád bych bydlel někde, kde budu moci dál jezdit na kole, i když už nebudu závodníkem. Třeba do Keni se momentálně nechystám, ale mám tam stále rodinu a určitě se někdy vrátím.
Příprava na novou sezonu se rozjíždí bez problémů?
Začal jsem teprve před pár týdny. Cítím se dobře a věřím, že se připravím kvalitně. Všechno jde správným směrem.
Je to čím dál těžší se po pauze zase dostat do formy?
Vždycky je to náročné. Ale i ve svém věku mi vždycky kolo začne hrozně rychle chybět. Už po pár týdnech. Takže jsem rád, že už zase můžu trénovat, cyklistiku pořád miluju. Hodně lidí se mě ptá, proč pořád pokračuju, když už jsem toho tolik vyhrál. Ale tenhle sport pro mě pořád znamená stoprocentní vášeň. Mám na něm rád, že to je vlastně týmový sport.
Připadáte si nyní komplet uzdravený z hrozivé havárie v roce 2019?
Ano. Tato sezona byla první od toho velkého pádu, kdy jsem cítil, že nemám žádnou bolest nebo slabost z toho pádu. Bylo pěkné jet na Tour a sledovat, jak se věci zlepšují. Ale na konci Tour jsem chytil covid, který mě připravil o sílu, a sezona tak pro mě v podstatě skončila. Pokusil jsem se ještě startovat na Vueltě, ale připadal jsem si tam strašně.
Myslíte, že se můžete zase dostat na vaši nejvyšší úroveň VO2max, která měla hodnoty až přes 89?
Věřím. Myslím, že mé VO2max bylo určitě ovlivněno covidem, určitě bylo nižší než předtím. Ale věřím, že ho můžu vytáhnout výš. Ale nemusí to stačit, abych se vyrovnal úrovni Pogačara nebo Vingegaarda, protože sport se mění a styl závodění také. Ale ještě uvidíme. Mojí nadějí je sledovat, jak si vedou ti starší kluci, jak byl Geraint Thomas stále třetí na Tour, jak Valverde a Nibali byli stále schopní vyhrávat závody.
Považujete cyklistiku teď za více zajímavou, když více závodníků může bojovat o vítězství a neberou ho jen staří dinosauři?
Ano, myslím, že je rozhodně mnohem zajímavější pro fanoušky, než když jsme my byli dominantní. Ale když jste jezdec, rádi byste byli opět v té dominantní pozici.
Už jste si postavil cíle pro příští sezonu?
Zatím se to těžko říká, protože stále nevíme, jestli budeme worldtourový tým. Což je nepříjemné. Ale snažím se plánovat a chystat na nejlepší možný scénář, že dostaneme pozvánky na největší závody. A pokud to neklapne, jistě najdeme plán B. Sezonu začnu jistě v lednu v Austrálii na Tour Down Under. Pak se uvidí. Nejradši bych se připravil na Tour de France.
S jakými ambicemi, v sedmatřiceti, po čtyřech vítězstvích?
Bojovat s mladými puškami je čím dál těžší. Ale mám pořád spoustu motivace a cítím, že ještě můžu něco dokázat. Ještě jsem neřekl poslední slovo. Na poslední Tour jsem dokázal bojovat o etapové vítězství na Alpe d'Huez, to je velký progres po tom, co jsem si v roce 2019 zlomil nohu. A snad se v téhle další sezoně ještě posunu.
Co pro vás znamená Alpe d'Huez?
Nikdy to nebyl můj oblíbený vrchol, neměl jsem na něj dobré vzpomínky. Bylo skvělé, že jsem si na něm tentokrát mohl zajet o vítězství. Sice z toho nakonec nebylo prvenství, ale třetí místo považuji za cenné.
Zdá se pravděpodobné, že váš tým dostane příští sezonu divokou kartu na Giro. Bylo by pro vás zajímavé vrátit se do Itálie?
Určitě. Ale uvidíme někdy v lednu, únoru, kdy se bude rozhodovat o divokých kartách, jestli to bude Giro nebo Vuelta. Podle toho naplánujeme trénink.
Která trasa, Gira nebo Tour se vám na příští rok líbí víc?
Popravdě ještě neznám moc detailů, protože nevím, kam dostaneme pozvánku. Takže jsem to ještě podrobněji nestudoval. Takže nejdřív si počkám a zjistím, jaké možnosti budeme mít.
Z vašeho vítězného Gira 2018 se nezapomene památná etapa na Colle delle Finestre. Považujete ji za nejlepší?
Určitě. Kdybych měl vybrat nejlepší den na kole ve své kariéře, nebyl by to asi žádný na Tour de France, ale právě tento na Giro d´Italia. Protože do této etapy jsem šel naladěný tak, že je to vše nebo nic, že do toho musím dát všechno, zariskovat a uvidím, co se stane.
Jakýsi Fausto Coppi style…
Ano, trošku. Cítím, že to mohlo závodění trochu změnit. Teď vidíme spoustu kluků útočit už daleko před cílem. Ale na Grand Tour bod útoku takto daleko pořád nebývá. Takže ano, tohle je nejspíš to vítězství, na které budu po své kariéře vzpomínat nejvíc.
Je možné říct, že teď si cyklistiku užíváte víc, než když jste byl ve Sky, později Ineosu, na vrcholu mašinérie?
Samozřejmě jsem si to užíval i dřív, když jsem vítězil. To byla velká radost vyhrávat závody jako Tour de France. Ale zároveň v tuto chvíli ve sportu nacházím spoustu potěšení. Být součástí týmu, jaký máme, mentorem mladších kluků. Také celý tým je celkem mladý, takže dát občas nějakou radu týmu, jakou cestou jít, abychom byli víc konkurenceschopní na Grand Tours.
V žebříčku nejlepších cyklistů všech dob cyklistického webu procyclingstas.com vám patří 40. příčka, necítíte se na vyšší pozici?
Když si to myslíte, tak bych asi měl (směje se). Ale po pravdě, tohle nesleduji, své umístění v historických žebříčcích. Snažím se dělat to nejlepší, co umím, a jsem s tím spokojený.
Kdo býval nebo stále zůstává vaším cyklistickým hrdinou?
Měl jsem pár vzorů, když jsem vyrůstal. Ale myslím si, že to byla jiná éra. A když jsem se dozvěděl dopingovou pravdu, přestal jsem mít vzory a snažil jsem se dělat věci svou cestou. Soustředit se na to, abych co nejlépe závodil. Myslím, že je to nešťastná část cyklistické historie, ale zůstane navždy její součástí. Takže jsem se raději rozhodl nemít vzory z této části historie.
Ale teď se stáváte vy idolem mnoha dětí a mladých cyklistů…
Je to trošku divný pocit, když se mnou závodí dvacetiletý kluk, jedeme někde uprostřed pelotonu a on mi říká: Ty jsi můj idol…. Přitom třeba útočí a já musím šlapat, abych to s ním udržel. Ale je to příjemné vidět, že můžete někoho ovlivnit.
Cyklistika se vyvíjí. Myslíte, že se bude ještě někdy závodit bez vysílaček a sluchátek?
Já si myslím, že bez nich by se jezdilo bezpečněji. Teď má každý sportovní ředitel plno informací a hrne je na vás, víte všechno, kdy přijde most nebo zatáčka. A to proto, abyste jeli rychleji. Jenom abyste byli vpředu bez ohledu na to, co se děje za vámi. Posledních sto kilometrů to je vždycky obrovský boj, a vlastně povětšinou o nic, přitom to způsobuje pády. Bez vysílaček by to bylo klidnější a bezpečnější. Anebo na druhou stranu: Otevřme ty radio kanály fanouškům. Cyklistika bude jako formule 1. To by byl obrovský přínos pro náš sport, lidi by si naladili rádio a poslouchali, co se děje v pelotonu. To by přece bylo fantastické.
Tenhle měsíc hodně cestujete – Singapur, Japonsko, Praha. Baví vás to ještě, nebo to berete jen jako součást práce?
Částečně práce, ale taky potěšení. Jsem rád, že mohu být ambasadorem. V Evropě se sport ohromně rozrostl, ale mě těší vidět rozvoj i v jiných částech světa, třeba v Africe. Vyrostl jsem v Keni a myslím si, že má obrovský potenciál. Podívejte se na tamější maratonské běžce, jaké veliké vytrvalostní předpoklady mají. Ale cyklisti tam nejsou žádní, protože chybí základní infrastruktura. Je takovým mým snem do budoucna pomoci nějaké takové zemi.
Jako sportovní ředitel afrického týmu?
Možná. Možná…
Anebo z vás bude maratonec, řada cyklistů si ho po kariéře úspěšně dala…
Nemyslím si. Moc neběhám. Naběhal jsem se totiž dost, než jsem začal jezdit na kole. A prosadit se v běhu v Keni je docela obtížné, však víte, ti kluci u nás jsou dobří. Ale běžet maraton je náročné, cítíte to aspoň týden. Ale odjet celou Tour je taky hodně těžké.
