Poprvé se na start Staré dámy postavil ve 23 letech a už za sebou měl prvenství na Gent–Wevelgem, Liege–Bastogne–Liege, Critérium de Dauphiné, Grand Prix des Nations (tehdejší neoficiální mistrovství světa v časovce) nebo na španělské Vueltě. I přes svůj nízký věk a nulové zkušenosti tak okamžitě patřil mezi největší favority.

Svou obrovskou kvalitu ukazoval od samého začátku. Ovládl časovku v 8. etapě a postupně stoupal celkovým pořadím. Vše potom vyvrcholilo další časovkou, tentokrát ve 20. etapě. Do ní nastupoval ve žlutém Holanďan Joop Zoetemelk s náskokem pouhých 14 vteřin před druhým Hinaultem.

Proti chronometru ale neměl na mladého Francouze vůbec žádnou šanci. Hinault suverénně ovládl časovku a svého největšího rivala překonal o více než 4 minuty. Dva dny před koncem Tour se tak poprvé oblékl do žlutého trikotu a bylo jasné, že už ho nikdo nepřekoná. V Paříži tak hned při debutu vystoupal na nejvyšší stupínek.

Při své premiéře navíc ukázal také své obrovské charisma. Čtrnáctý den závodu cyklisté hromadně protestovali proti děleným etapám, tedy konání dvou kratších samostatných etap v jednom dni. Etapu 12a tak projeli společně pomalým tempem a před cílovou páskou dokonce sesedli z bicyklů a cílovou čáru překonali pěšky. Hinault byl potom celým pelotonem zvolen za mluvčího stávky. Pro 23letého debutanta nebývalé vysoké postavení mezi ostatními cyklisty.

„Někdo se narodí jako dělník, někdo jako vůdce. Já jsem vůdce. Kdybych se narodil ve středověku, vedl bych války a dobýval hrady,“ popisuje své vůdčí schopnosti Hinault v knize Williama Fotheringhama Fall and Rise of French Cycling.

Kromě charismatu měl ale samozřejmě také neuvěřitelný talent. Jako dítě byl hyperaktivní a jeho matka mu říkala „malý chuligán“. V 15 letech pak dostal své první kolo, a když se o rok později postavil na start svého prvního závodu, řekli mu, ať se prostě pokusí udržet ostatních. Hinault ho vyhrál.

A nešlo jen o první závod. Ovládl také následující 4 soutěže, jichž se zúčastnil. Jako profesionál byl podobně dominantní.

Když přijel obhajovat vítězství na Tour 1979 nedal nikomu vůbec žádnou šanci. Jediným soupeřem mu byl opět Zoetemelk, který na něj ztratil „jen“ 3 minuty. (Následně mu bylo k času přidáno dalších 10 minut kvůli pozitivnímu dopingovému testu.) Třetí Joaquim Agostinho měl na vítěze bezmála půlhodinovou ztrátu.

Kromě žlutého trikotu si Hinault navíc odvezl i zelený, protože pro sebe získal neuvěřitelných 7 etap, když ovládl všechny 4 časovky, 2 horské dojezdy a k tomu i závěrečnou etapu na Champs-Élysées, kde společně se Zoetemelkem odjeli všem soupeřům a ve spurtu byl lepší Francouz.

V další sezoně mířil ještě výš a chtěl se pokusit o „Triple Crown“, tedy vítězství Gira, Tour a mistrovství světa během jediného roku. K tomu chtěl využít svůj agresivní styl, díky němuž si od svých soupeřů vysloužil přezdívku jezevec.

Na Giro přijel jako favorit, ačkoli na největším italském závodě figuroval poprvé. Domácí jezdci a jejich horkokrevní fanoušci mu nedali nic zadarmo, ale Hinaultova extratřída se opět projevila. Ještě dvě etapy před cílem ztrácel dvě minuty, ale se svým parťákem Jeanem Bernaudeauem předvedli velkolepou podívanou a ostatním favoritům na celkové pořadí nadělili přes 8 minut. V závěrečné časovce svůj náskok Jezevec ještě navýšil a zkompletoval hattrick vítězství ze všech Grand Tour.

Jeho velký sen se ale rychle rozplynul, když si na Tour při jízdě na kostkách poranil koleno, a přestože vezl dres lídra celkového pořadí, musel Tour po pár dnech opustit, protože bolest byla příliš velká.

Jezdit až za hranicí svých možností ale moc dobře uměl a prokázal to třeba o několik měsíců dříve na Liege, kde kvůli sněhové vánici a silnému mrazu dojelo jen 21 ze 174 závodníků. Mezi nimi byl Hinault a dokonce byl ze všech nejrychlejší. Jeho nadlidský výkon podtrhává fakt, že ještě týden po závodě nedokázal pohnout prsty na rukou.

Chuť po Tour si spravil na mistrovství světa. Pořadatelé si v roce 1980 přichystali na závodníky možná nejtěžší trať v historii a přesně to vyhovovalo domácímu Hinaultovi, který se v posledním okruhu zbavil posledních dotěrným soupeřům a osamoceně si dojel pro titul světového šampiona.

Nebýt smolného zranění na Tour, pravděpodobně by dosáhl na svůj ambiciózní cíl v podobě vítězství 3 největších akcí v cyklistickém kalendáři.

Na Starou dámu ale samozřejmě nezanevřel. Za rok se opět vrátil a byl opět bezkonkurenčním králem. Tradičně se spoléhal na časovky a opět vyhrál všechny 4, které organizátoři připravili. Jeho náskok se neustále zvyšoval, ale přesto ho média kritizovala za příliš pasivní styl, tak Hinault nastoupil v jedné z horských etap a dojel si pro vítězství i tam. Svůj třetí žlutý dres získal s pohodlným, téměř čtvrthodinovým náskokem.

Velmi podobně probíhala Tour i v dalším roce: 4 etapová prvenství, z toho 3 v časovkách a žlutý trikot s velkým náskokem před druhým Zoetemelkem. Po červnovém triumfu z Gira tak navíc zkompletoval svůj první Giro–Tour double.

Na něj navíc navázal vítězstvím na Vueltě v příštím roce a stal se po Eddym Merckxovi teprve druhým závodníkem v historii, který vlastnil všechny 3 dresy pro vítěze Grand Tour najednou. Zároveň také vyhrál i osmou Grand Tour, na níž dojel do cíle. Další zdánlivě nemožný počin.

Svou sbírku ale nemohl rozšířit na následné Tour kvůli zánětu šlachy a zastoupit ho musel jeho mladší týmový kolega Laurent Fignon. Ten se se svou úlohou vypořádal dokonale a získal pro tým Renault další žlutý trikot.

Bernard Hinault se následně nepohodl se sportovním ředitelem a musel odejít. Další sezonu tak začínal ve stáji La Vie Claire a na Tour se měl postavit právě Fignonovi.

Renault disponoval lepším týmem v čele s mladým Gregem LeMondem, takže Fignon získával náskok v horách a měl navrch i v časovce – Hinaultově tradičně nejsilnější disciplíně. Do Paříže tak přijel s náskokem necelých deset minut. Jezevec poprvé v kariéře okusil hořkost porážky na Grand Tour.

V příštím roce se ale měla karta obrátit, protože La Vie Claire získala Grega LeMonda na svou stranu. Ten nejprve pomohl Hinaultovi k dalšímu prvenství na Giru a na Tour společně obsadili dokonce první dvě místa. Fignon vinou zranění achilovky nemohl nastoupit.

Hinault ale po skvělém začátku utrpěl při pádu zlomeninu nosu a navíc a navíc se u něj začali projevovat příznaky bronchitidy (onemocnění plic, které způsobují problémy s dýcháním), takže se jeho náskok postupně zmenšoval a Greg LeMond se ukazoval jako lepší z obou jezdců.

Svého lídra se ale nepokoušel ohrozit, a ten po svém pátém triumfu z Tour, jímž vyrovnal historický rekord, slíbil, že příští rok bude pomáhat svému americkému parťákovi.

Rok se s rokem sešel a Hinault s vidinou možného šestého titulu jako by zapomněl na svůj slib, takže do závodu nastupoval tým La Vie Claire se dvěma rovnocennými lídry a až jejich výkonnost v průběhu závodu měla určit týmovou taktiku.

Jejich největším vyzyvatelem měl být opět Fignon, ale svým soupeřům vůbec nestačil. Poměrně rychle se ukazovalo, že na Hinaulta s LeMondem nikdo nemá a vítězem se měl stát jeden z nich, jenže ani jeden nechtěl ustoupit a na Tour se udál jeden z nejslavnějších soubojů v historii.

První si na sebe oblékl žlutý trikot Hinault, když zaútočil ve 12. etapě, a přestože nevyhrál, v celkovém pořadí si vytvořil náskok přes pět minut. Hned další den bylo ale všechno jinak. Tentokrát měl lepší nohy LeMond a svou ztrátu stáhnul na pouhých 40 sekund.

V Alpách pak znovu kraloval Američan a žlutý trikot si sebral pro sebe. Jejich souboj vygradoval v 18. etapě při výšlapu na Alpe d’Huez. Hinault útočil ze všech sil ale na LeMonda to nestačilo. Do cíle tak přijížděli bok po boku a LeMond chytil svého kolegu–soupeře kolem ramen, usmál se na něj a nechal mu etapové vítězství jako důkaz spolupráce. Zdálo se, že je po všem.

Jenže Hinault se ještě nehodlal vzdát den nato zase útočil. Tentokrát se dokonce dokázal vzdálit všem soupeřům, ale ti jeho náskok smazali a do rozhodující časovky nastupoval LeMond se značným náskokem. Ještě před ní svěřil médiím své pocity o svém týmovém kolegovi: „Útočil na mě od samého začátku Tour. Ani jednou mi nepomohl a vůbec se s ním necítím dobře,“ pronesl s kyselým úsměvem.

Časovku sice ovládl Hinault, ale na smazání náskoku to ani zdaleka nestačilo. Greg LeMond tak vyhrál svou první Tour de France a na Jezevce zbylo jen druhé místo.

Po sezoně pak podle očekávání ukončil kariéru a to ve velkém stylu. Jeho rozlučka zahrnovala závod s účastí 3 600 jezdců, koncert i ohňostroje. Akce přilákala přes 15 000 fanoušků. Odešla velká legenda a jen málokdo si tehdy dokázal představit, že v roce 2020 bude Bernard Hinault stále posledním domácím vítězem Tour de France.