Tour de France je správná cesta

Velmi dlouho se mezi závodníky, novináři, experty a fanoušky řešilo, jakou zvolit přípravu na Olympijské hry v Tokiu. Tour de France skončila necelých šest dní před začátkem olympijského závodu mužů a mnozí pochybovali, zda je dobrý nápad jet až do Paříže. Ukázalo se, že start na Tour byl správný. Všichni tři medailisté dojeli do Paříže a rozhodně se nešetřili Richard Carapaz skončil třetí celkově a bojoval do posledních chvil. Wout van Aert vyhrál poslední dvě etapy, časovku a spurt na Champs Elysées. A třetí Tadej Pogačar Tour vyhrál a přidal tři etapy. Všichni tři byli ve dobré formě i necelý týden po Tour.

Navíc nešlo jen o medailisty. Ve skupině pronásledovatelů s minutovou ztrátou na Carapaze bylo osm jezdců a pouze jediný nejel Tour de France, devátý Adam Yates. Z první desítky jen on a desátý Max Schachmann kvůli Tokiu vynechali Tour. A nevyplatilo se jim to. I ve stoupání Mikuni Pass, které mělo rozhodnout, byli nejlepší jezdci, kteří mají za sebou Tour – Pogačar, Brandon McNulty a Michael Woods.

Lze namítnout, že na Tour jednoduše startují ti nejlepší a je logické, že se prosadí i na Olympijských hrách. Podstatné však je, že Tour favoritům neublížila, právě naopak.

Richard Carapaz je skvělý taktik

Na světě není moc cyklistů, kteří by závodili atraktivnějším způsobem . Ekvádorec je mistrem chaosu. Z nepřehledných situací dokáže vytěžit obrovská vítězství. Nepatřil k největším favoritům olympijského závodu, ačkoliv po Tour bylo zřejmé, že formu má velmi dobrou. Ekvádor nasadil pouze dva jezdce, kromě něj také Jhonatana Narvaeze. Naštěstí pro Carapaze se vše vyvíjelo zcela ideálně. Nepřišel žádný zajímavý únik před stoupáním Mikuni. Zde mu stačilo udržet se vpředu a doufat v dobrou příležitost k útoku.

A ta přišla. Když Tadej Pogačar a další jezdci zareagovali na pokus o únik Jakoba Fuglsanga, čelní skupina se zastavila. Toho využil Brandon McNulty a nastoupil. Carapaz zaútočil také a Američana dojel. Ostatní se dívali po sobě. Wout van Aert nemohl pokrýt každý nástup. Hlídal si hlavně Pogačara a Michala Kwiatkowského a musel doufat, že ostatní útoky pohlídají jiní. To se ale nestalo. Carapaz měl v McNultym skvělého parťáka. Vysoký Američan je vynikající tempař a pomohl navýšit náskok. Jenže dlouhý, těžký a horký závod byl pro něj v samotném závěru už příliš. Carapaz se ani nemusel moc snažit, aby se McNultyho zbavil. V krátkém stoupání ho utrhl a pokračoval sám. A měl dost sil, které si skvěle rozvrhl.

Není překvapivé, že Carapaz svých největších úspěchů dosáhl mimo systém týmu Ineos Grenadiers. Giro d´Italia 2019 také vyhrál díky své odvaze útočit. Tehdy ještě v sestavě Movistar v horách nastupoval a využil taktického zaváhání Vincenza Nibaliho a Primože Rogliče. Když v závodě nastanou zmatky a je třeba rychle využít příležitost, Carapaz je připraven. Jenže to není způsob, jakým by chtěl tým Ineos Grenadiers závodit.

Zodpovědní Belgičané a Slovinci

V čem byl největší rozdíl mezi závodem mužů a závodem žen v Tokiu? V mužském závodě to týmy favoritů vzaly do vlastních rukou. Zatímco v neděli se Nizozemkám nechtělo určit,nakoho se pojede a kdo bude pomáhat a do stahování se nezapojily ani další silné týmy, například Italky, v mužích si roli favoritů uvědomovaly sestavy Slovinska a Belgie. U Belgičanů to nepřekvapilo, měli v sestavě dva favority Wouta van Aerta a Remca Evenepoela a k dispozici tři domestiky, ale zapojili se i Slovinci s pouze čtyřmi reprezentanty. A vše zvládl Jan Tratnik. Zatímco Belgičané použili Grega Van Avermaeta a Tiesje Benoota, Tratnik na to byl sám. Ale především díky němu byla dostižena skupina s MichaelemKukrlem a Jurajem Saganem. Uprchlíci sice měli náskok přes 20 minut, ale proti soustředěné práci dvou týmůneměli šanci. Když máte v týmu velkého favorita a chcete vyhrát, je třeba převzít zodpovědnost a pracovat. Nizozemky to nezvládly.

Kolik lidí bylo v úniku?

Tím se dostáváme ke kontroverznímu nedělnímu závodu žen. Zvítězila Anna Kiesenhofer po skvělém výkonu, ale nejdůležitější byl přístup nizozemského týmu. Závodnice v oranžových dresech startovaly čtyři a všechny mohly vyhrát - Anna van der Breggen, Annemiek van Vleuten, Marianne Vos i Demi Vollering. Jenže v tom byl problém. Ani jedné z nich se nechtělo začít pracovat na čele pelotonu daleko před cílem a obětovat své šance pro dobro týmu. Není pochyb, že hierarchii a taktiku měla určit trenérka národního týmu Loes Gunnewijk. Takto se zdálo, Nizozemky ve skutečnosti žádný taktický plán nemají.

Do stíhání uprchlic se nevydaly ani další národní týmy,takže první skupina získala náskok přes 10 minut. Nebylo až tak důležité, že si Annemiek van Vleuten myslela, že před ní už nikdo není slavila zlatou medaili, i když skončila druhá. To se stát může. Anna Kiesenhofer byl prostě příliš silná a nikdy neměla dostat 10 minut náskoku. Zásadní chybou bylo, že se Nizozemky do té situace vůbec dostaly. Neměly stahovat uprchlice v posledních kilometrech.

Vzhledem k jejich převaze, především v podání Anny van der Breggen a Annemiek van Vleuten, měly Demi Vollering a Marianne Vos kontrolovat závod mnohem dříve. Nizozemky po závodě přiznaly, že neměly informace o tom, kolik soupeřek v úniku ještě je a jaké jsou rozestupy. Ale nic z toho neřeší tu zásadní chybu kterou udělaly. Nikdy neměly nechat 10 minut náskoku žádným uprchlicím.

Když nechceš jezdit v balíku, jeď dopředu!

Rakušanka Anna Kiesenhofer překvapila cyklistický svět svým vítězstvím, ačkoliv to zcela neznámá závodnice není. Rakouská mistryně v časovce byla pátá na evropském šampionátu v časovce v roce 2019 a dvacátá na světovém šampionátu v časovce, ale v pravé profesionální cyklistice se neprosadila především kvůli strachu z jízdy v pelotonu. Třicetiletá cyklistka začala na kole závodit poměrně nedávno, první zmínky o ní jsou z roku 2015 a od té doby se nenaučila pohybovat ve velké skupině závodnic.

Bez této dovednosti je skoro nemožné se v cyklistice prosadit. Proto doposud dělala dobré výsledky hlavně v časovkách. Proto se v Japonsku vydala do dlouhého úniku. A proto nejspíš moc dalších velkých vítězství v kariéře nepřidá. Možná žádné. Fyzicky je na tom nepochybně skvěle, ale dá se jezdit ve WorldTour, když má problém s poziční jízdou? Velké klasiky a etapové závody? I u nás máme podobný příklad. Martina Sáblíková toho má s Annou Kiesenhofer hodně společného, aspoň co se týká cyklistiky. Martina Sáblíková je fyzicky nesmírně silná sportovkyně, jedna z nejlepších na světě v posledních deseti letech. Ale na kole se více neprosadila především kvůli pohybu ve skupině a v balíku. Ale jak dokázala Anna Kiesenhofer, uspět se dá (ve velmi výjimečných případech) i bez toho.

Stateční čeští šampioni

Česká reprezentace neudělala v závodech s hromadným startem díru do světa, ale to se ani nečekalo. Přesto zaslouží Michael Kukrle a Tereza Neumanová uznání za to, jak se poprali s nepříznivou situací. Kvůli pozitivnímu test na covid Michala Schlegela byli vláčeni po testech, neustále přesouváni z místa na místo, nemohli se připravovat na závod, ani pořádně spát. Ale nevzdali se předem, počkali si na výsledky všech testů (negativní) a postavili se na start. Michael Kukrle vůbec neváhal, vyrazil do dlouhého úniku a získal až 20 minut náskoku. Po dostižení pokračoval v pelotonu a dojel na solidním 36. místě. Ukázal, že českým mistrem není náhodou a má výkonnost i na nejvyšší úroveň cyklistiky.

Tereza Neumanová se také odhodlaně prala s tratí olympijského závodu, odpadla z hlavní skupiny sice poměrně brzo, ale nevzdala se a dojela na 33. místě. Po všech strastech, které předcházely startu závodu, je to úspěch.

Vraťte nám okruhy

Ačkoliv byly oba závody velmi zajímavé, přesto si myslím, že Olympijské hry, světové, kontinentální a národní šampionáty by se měly jezdit na okruzích. Je to tradice, která pomalu mizí. A je to škoda. Dlouhé závody na okruzích mají jinou dynamiku. Závody z jednoho místa na jiné jsou samozřejmě skvělé, hodí se na etapy a klasiky, ale na šampionáty patří okruhy.