Pane Kijevský, jak moc si v rámci svých cílů a strategie ceníte výsledků v letošním českém poháru v silniční cyklistice?
Pro takto mladý tým to znamená hodně. Hodně to znamená i pro naše partnery. Po dvou letech řekněme kotvení, hledání té nejlepší cesty apod. jsme se letos kvalitativně posunuli a to nejen co do výsledků. I když výsledky jsou výkladní skříní a my jsme zvláště v druhé polovině sezóny mohli být v tomto směru dost spokojení. A nejlepší nováček, nejlepší jezdec do 23 let i nejlepší tým v rámci českého poháru jsou vyvrcholením tohoto našeho výsledkového snažení. Samozřejmě jsem dostatečně soudný, abych věděl, že v České republice je dnes suverénně nejlepším týmem hradecký Elkov-Author a že jen jeho absence na závodech českého poháru umožnila - a to nejen nám - vítězit. Na druhou stranu, kvalitní zastoupení měl Elkov-Author v podstatě mimo posledního závodu českého poháru na všech předešlých závodech, byť v omezeném počtu závodníků.
Všiml jsem si z různých signálů, že především ve vašem realizačním týmu došlo v průběhu roku k určitým změnám. Můžete je prosím ozřejmit a vyslovit se v toto směru i k příštímu roku?
Ke změnám došlo na místech sportovních ředitelů i trenéra. René Andrle je stále spjat s naším týmem, ale jeho vytížení v prokontinentálním Israel Cycling Academy bylo výrazně vyšší, než jsme na začátku sezóny předpokládali. Tento tým, který od příštího roku směřuje do nejvyšší divize, letos ve snaze získat co nejvíce UCI bodů, vysílal závodníky snad všude, kam to jen šlo. Takový program už asi nikdy nepojede. Takže i realizační tým byl mimořádně zaměstnán. S René Andrlem jsme ale dohodnuti na spolupráci i v příštím roce. Pavel Padrnos prožil velkou část svého cyklistického života v zahraničí. Vloni si zkusil roli našeho sportovního ředitele na plný úvazek a zjistil, že už tohle nasazení - s ohledem na čas tomu věnovaný a hlavně rodinu - je příliš. Proto jsme se dohodli na časově omezené spolupráci. Letos v roli sportovního ředitele s námi objel tři závody a v příštím roce jsme předběžně dohodnuti obdobně na 3-5 závodech za sezónu. Proto jsme v průběhu sezóny angažovali do pozice sportovního ředitele Petra Kaltofena, který v letech 2008-2010 jezdil za PSK Whirpool-Author, kde byl mladším kolegou např. René Andrleho a který se může pochlubit např. 11. místem v časovce na mistrovství světa juniorů v roce 2007. Přes Pavla Padrnose k nám přišel na začátku sezóny trenér Jiří Mikšík, ale postupně se ukázalo, že máme odlišný náhled na trenérské vedení takto mladých kluků, takže jsme se po vzájemné dohodě a při zachování dobrých vztahů po zhruba půl roce rozešli. Rád bych mu ale i touto cestou za jeho přínos velice poděkoval.
To jsou změny v realizačním týmu. Jaké změny, zvláště s přihlédnutím k následujícímu roku, se dotkly, resp. dotknou samotných závodníků?
Obměna týmu na začátku tohoto roku nám hodně pomohla. Podařilo se nastavit hodně přátelské, motivující prostředí. Jeli jsme na dva věkově starší kapitány a stejný systém chceme praktikovat i v příštím roce. S Romanem Lehkým ještě jednáme o případné spolupráci na rok 2020. Jirka Petruš měl letos dosavadní životní formu, škoda jen zlomené klíční kosti, která mu vystavila stopku na zbytek sezóny. S ním do role kapitána počítáme a jsme dohodnuti i na příští rok. Se stávajícími závodníky, jakož i případnými posilami, včetně zahraničních, jednáme, poměrně brzo už by mělo být jasno. K obměně kádru určitě dojde, je prostor i na početní rozšíření závodníků, ale teprve uvidíme, jak vše dopadne. Při více lidech bychom už jeli paralelní program, i když na druhou stranu je nutno vzít v potaz, že přijdou 2-3 prvoročáci a na ně nemůžeme naložit stejnou zátěž jako na starší kluky. Jsem příznivec spíše česko-slovenského týmu, ale otázkou je, zda lze na domácí půdě najít dostatečný počet kvalitních a perspektivních závodníků. I když současná generace třiadvacítkářů a především juniorů je poměrně kvalitní a relativně početná.
Provozovat tým třiadvacítkářů je myslím především z pohledu stability a kontinuity docela riskantní.
Riskantní to je. V tomhle věku kluci řeší, zda vůbec sport vrcholově provozovat a jak se vlastně živit. Nejsou to junioři, kteří ještě chodí do školy nebo naopak profesionálně zabezpečení vyzrálí závodníci. Přechod do kategorie mužů je sám o sobě výkonnostně náročný, protože tréninkové i závodní objemy a intenzity se prakticky zdvojnásobují. Navíc samozřejmě výkonnost kluků v tomto věku je značně nestálá. A třetí potíží je skutečnost, že i když mladíci dosahují dobrých výsledků, možností, jak se uplatnit v týmu dospělých, ať už doma či v zahraničí, je hodně málo. Takže pokud bychom na tuto činnost pohlíželi jen čistě pohledem investice, tak vás to musí hodně bavit, musíte mít rád tenhle sport, jinak byste to nedělal. Co jsem začal s provozováním tohoto týmu, tak moje podnikání šlo bokem a dostalo se v podstatě na druhou kolej.
Údajně uvažujete o licenci kontinentálního týmu?
Uvažujeme. My sice dosud působili jako národní tým, ale zabezpečením, ať už technikou, materiálem či odborným vedením, se rovnáme kontinentálním týmům. Tomu ale odpovídá i finanční náročnost. Takže přechod do úrovně CT pro nás už neznamená příliš dramatické zvýšení vynaložených finančních prostředků, protože už dnes jsou na tým národní úrovně minimálně nadstandardní. Výhoda spočívá především v tom, jaké dostáváte pozvánky na závody. Praxe je taková, že pořadatelé jdou od shora dolů, tzn. že národní týmy jsou až na samém konci pomyslného žebříčku. O možnosti dostat se na dobré závody však nerozhoduje jen statut týmu, ale i jeho výkonnost, zabezpečení, vztahy atd. A nám se za těch pár let podařilo se hodně dobře zapsat především v Polsku a v letošním roce i v Rakousku. Troufám si říci, že máme jako mladý tým velice kvalitní program a po Elkov-Autor možná druhý nejkvalitnější z českých týmů. Rozhodnutí o případném postupu do úrovně kontinentálního týmu a zaplacení licence UCI bude v následujících dnech uzavřeno, zatím je to tak padesát na padesát.
Jaké se vám dostává podpory ze strany svazu, potažmo státu?
To je právě potíž. Provozovat takový tým v rozsahu, v jakém to děláme, tým, který vyplňuje prostor mezi juniory a elite, je finančně hodně náročné. Zatím se to daří díky partnerům, ale podpora ze strany svazu, resp. státu není žádná. Až do juniorů je podpora velmi dobrá, ale náš tým je zabezpečován výhradně od soukromých, finančně silných subjektů. My svazu dokonce vycházíme vstříc v opačném gardu: akceptovali jsme např. nabídku kompletně zabezpečit národní tým na závodech v Polsku, které bezprostředně předcházely Závodu míru U23. Ale bohužel k podpoře našeho týmu i od svazu, s nímž o této problematice delší dobu mluvíme, jsme pochopení na straně ČSC zatím nenašli. Pevně věřím, že nové vedení ČSC se touto problematikou budou do budoucna více zabývat a tato situace se zlepší. Myslím, že by svaz měl jít aktivně naproti i podpoře kategorie U23, na kterou se my specializujeme. V cyklisticky vyspělých zemích jsou development (rozvojové) týmy skoro samozřejmostí. A z těchto farem pak týmy WT vybírají to nejlepší. Pokud bychom u nás dokázali obdobnou praxi podporovat i státními penězi, určitě by to české cyklistice prospělo. Ono nechat vše jen na soukromém subjektu s sebou také nese jisté riziko.
I s ohledem na výše řečené: umíte si představit, že byste z cyklistiky někdy odešel?
Ano, umím. Víte cyklistika je můj dosavadní život, ale pokud se nic zásadního nezmění, co se týče systému a podpory ze strany ČSC, tak je možné, že srdcaři jako já už v budoucnu žádný obdobný tým budovat v České republice nebudou. Pro mě je největší potěšení a radost v podobě úspěchu mladých kluků a naopak je velice smutný pohled na to, že tyto mladé kluky při přechodu do mužů čeká studená sprcha v podobě minimálních možností získat místo v nějakém týmu. A to je myslím problém číslo jedna současné české silniční cyklistiky!
Děkuji za rozhovor a přeju hodně úspěchů i dostatek vytrvalosti v této záslužné činnosti.
