Do Evropy se poprvé podíval v 19 letech, když se snažil prosadit mezi profesionály. Jenže hned po pár měsících zlomil klíční kost a na další šance musel čekat. Už v dalším roce naplno ukázal svůj talent. Na jaře nejdřív ovládnul časovku na menším španělském závodě Euskal Bizikleta a připsal si své první profesionální vítězství a dva týdny nato slavil také na Švýcarsku.

Pak ale přišla další velká rána. Při závodě Kolem Německa nepříjemně spadnul a zlomil si oba lokty a ještě k tomu pravé zápěstí. Jeho první pořádná sezona tak skončila už v polovině srpna.

Na růžích Urán nikdy ustláno neměl. Když mu bylo 14 vzal ho jeho táta, velký fanoušek cyklistiky, poprvé na závody. Jelikož pocházeli z chudých poměrů, nastoupil Rigoberto v otrhaných šatech na starém kole. „Můj první závod byla časovka. Vůbec jsem nevěděl, co to znamená, ale řekli mi ať jedu naplno, dokud na konci neuvidím hodně lidí. A porazil jsem úplně všechny,“ vzpomíná na své začátky pro El País.

Rigův otec si však úspěchy svého syna příliš dlouho neužil. Jen 3 měsíce po tomto závodě ho zabili členové jedné z kolumbijských teroristických organizací a 14letý Rigoberto se musel starat o svou matku a mladší sestru. Začal tedy na ulici prodávat lístky do loterie, stejně jako to dělal jeho otec. Zároveň také stále chodil do školy a v každé volné chvíli jezdil na kole.

Svůj sen stát se profesionálem se mu nakonec splnil. V 16 letech si ho vybral kolumbijský tým Orgullo Paisa a Urán se mohl naplno věnovat cyklistice. O tři roky později se pak přesunul do Evropy, konkrétně do Itálie, kde se mu od té doby daří nejvíc ze všech zemí.

Pořádně se začal prosazovat až v roce 2012, když mu bylo dvacet pět let. Díky velmi vyrovnaným výkonům se na Giru probojoval na konečné sedmé místo a souboji o bílý trikot porazil svého krajana a týmového parťáka Sergia Henaa.

O pár měsíců později poprvé pobláznil celou Kolumbii, když se na londýnské olympiádě společně s Alexandrem Vinokourovem oddělil od zbytku závodníků a bylo jasné, že si to o zlato rozdají Kolumbijec a Kazach. V cílové rovince se pak projevil obrovský rozdíl ve zkušenostech obou borců. Zatímco se Urán ohlížel přes rameno a hledal za sebou ostatní jezdce, Vinokourov nastoupil a než si toho jeho soupeř všimnul, už měl náskok 50 metrů a ten si udržel až do cíle.

Urán se tak musel spokojit se stříbrnou medailí, ale i tu považoval za velký úspěch. Přece jen jde o historicky jedinou olympijskou medaili ze silnice pro jeho zemi.

Na podzim si pak připsal další dva dobré výsledky na italských klasikách. Nejprve vyhrál svou první jednorázovku – Gran Piemonte a o dva dny později dojel podruhé v kariéře třetí na Lombardii.

Na Apeninském poloostrově pak zajel i svůj nejlepší výsledek další sezony. Na Giro sice přijel jako superdomestik Bradleyho Wigginse, ale po triumfu v 10. etapě se Rigo v celkovém pořadí posunul na třetí příčku o vteřinu před svého lídra, který navíc o dva dny později kvůli nemoci předčasně opustil závod.

Urán se s tlakem popasoval skvěle a nestačil pouze na suverénního Nibaliho. V poslední horské etapě se nakonec dostal i před Cadela Evanse a posunul se na druhé místo celkového pořadí a jako první Kolumbijec v historii vystoupal na podium Gira. „Nibali byl neporazitelný, takže druhé místo je pro mě obrovský úspěch,“ hodnotil svůj životní výsledek pro Cycling news.

Za rok vypadal na stejném závodě ještě o něco lépe a po triumfu v časovce ve 12. etapě se dokonce posunul do čela a jako první Kolumbijec si oblékl růžový trikot. O ten pak přišel o pár dní později, když mu ho sebral jeho krajan Nairo Quintana po kontroverzní 16. etapě.

Zatímco Urán na vrcholu Stelvia zabrzdil, protože dostal informaci o tom, že se kvůli špatným podmínkám následný sjezd ruší, Quintana zaútočil a neustále zvyšoval svůj náskok, který si vypracoval už v předešlém stoupání. Pásku potom Quintana protnul o 4 minuty před svým krajanem a dostal se na první příčku celkového pořadí.

Ve zbývajících dnech se rozdíl mezi oběma závodníky ještě zvětšil a prvním Kolumbijcem, co ovládl celé Giro se tak stal Nairo Quintana. Na Urana opět zbylo jen druhé místo. „Zasloužil si vyhrát. Vždycky říkám, že kdo vyhraje, ten si vítězství zaslouží. Ať už se stane cokoli. Nakonec by asi stejně vyhrál Nairo. Nic víc,“ uznal sportovně Urán.

Dále se s ním počítalo jako s velkým favoritem na Gran Tour, ale jeho výkonnost se zhoršovala. Vítězství na Québecu, 7. místo na Giru a další třetí příčka na Lombardii byly největšími úspěchy následujících dvou let.

Tour 2017 pak přinesla oživení jeho upadající kariéry. Etapovým triumfem na konci prvního týdne, o němž musel rozhodnout až fotofiniš, se Urán posunul na čtvrté místo a po zbytek Tour předváděl skvělé souboje s Chrisem Froomem, Romainem Bardetem a Fabiem Aruem.

Čtyři nejlepší závodníci se mezi sebou neustále pokoušeli překvapovat a vytvářet si aspoň drobné odstupy, ale nedokázali si navzájem odjet a skoro každou etapu dojeli všichni pohromadě. Když už se povedlo někoho zlomit, rozdíl v cíli nikdy nepředstavoval víc než pár desítek vteřin. V závěrečné časovce pak Urán využil svých schopností a posunul se před Bardeta na konečné druhé místo. Froome zůstal první o necelou minutu.

„Dojet druhý o méně než minutu za Froomem se mi zdá hodně dobré. Vystoupám na podium v Paříži, takže je to největší úspěch mojí kariéry,“ komentoval v cíli Kolumbijec.

Ačkoli měl už hodně smůly, ať na kole nebo v životě, zůstává pozitivní a život si užívá jak to jen jde. V cyklistice pak nehledí tolik na vítězství jako na své pocity a na kole se chce především bavit.

Letos oslavil už své 33. narozeniny a v posledních dvou letech se jeho výkonnost opět o něco zhoršila, ale Rigoberto Urán se ještě určitě pokusí vrátit na výsluní a bude chtít získat aspoň jedno velké vítězství.