Jako druhý muž ze světového šampionátu U23 z roku 1998, když za vítězným krajanem Ivanem Bassem zaostal o 16 sekund, přestoupil v následujícím roce ve svých stále ještě 21 letech do Mapei-Quickstep, kde se dostal do společnosti takových mazáků, jako byl Baffi, Museeuw, Tafi, kolegy mu byli i Bettini, Bartoli či Tonkov. 

Nejdéle působil v AG2R La Mondiale (2007-2015), kde také dosáhl největšího úspěchu: v roce 2009 se po 7. etapě Tour de France, končící v lyžařském středisku Andorra Arcalis, oblékl do Maillot jaune a teprve po 14. etapě ho odevzdal Contadorovi. 

Na kontě má řadu vítězství v jednorázových závodech, např. Gran Premio Miguel Indurain 2007, po dodatečné diskvalifikaci Valverdeho se posunul na 1. místo etapáku Tour Méditerranéen v ročníku 2010, dokázal dojet 2. na Paris-Nice 2008 či 4. při Tirreno-Adriatico 2012 atd. Ještě v roce 2017 získal na italském šampionátu 3. místo.

Poslední čtyři roky strávil v kontinentálním Sporting Clube de Portugal/Tavira: „Pokud jsem jezdil do 42 let, je to proto, že jsem poslední část své kariéry strávil v Portugalsku, v mnohem klidnější a uvolněnější atmosféře než v tradičních evropských cyklistických zemích. Jinak bych skončil dříve.“ 

Rinaldo, ať se daří i v životě po kole! Určitě bude také příjemný. „Za těch dvacet let se leccos změnilo. Třeba to, že dnes se všichni po závodě zavřou na pokoji a komunikují pouze prostřednictvím emailů a smartphonů.“

Stupně vítězů italského šampionátu 2017: Ulissi, Aru, Nocentini