„Když přede mnou odstřídal poslední člověk, neměl jsem jinou možnost než nastoupit,“ popisuje Svorada webu Bezfází.cz, jak se rodilo jeho vítězství. „Najednou za mnou vznikla dvoumetrová díra. Zabral jsem a mezera se každým šlápnutím zvětšovala. Tohle vyjde. Věděl jsem to už sto metrů před tím, než jsem ve vítězném gestu roztáhnul ruce.“

Do té doby měl na kontě jen 2 etapy z Tour de France a nejednou se z ničeho nic dotkl spurterského nebe. Každoročně jde o největší akci pro nejrychlejší muže v pelotonu a Svoradův triumf přitom vypadal neuvěřitelně snadně. „Bylo to stejně jednoduché, jako to vypadalo v televizi. Předtím ale bylo strašně těžké dostat se do Paříže,“ vzpomíná český hrdina na náročnost třítýdenního závodu.

Během jedné z etap se vinou chladného a deštivého počasí nachladil a v dalších dnech měl velké problémy s dýcháním. Kvůli dopingovým kontrolám si navíc nemohl vzít žádný účinný lék a v horách trpěl při každém šlápnutí. Hodně závodníků by v takovém okamžiku nasedlo do auta a jelo domů. Ale Svorada se nevzdal a vyplatilo se mu to.

Jenže vyhrát na Champs-Élysées není tak speciální, jak se fanouškovi může na první pohled zdát. Aspoň tedy podle jediného českého vítěze. „Kdybych vyhrál jinde, tak, jako v letech 1994 a 1998, vše se mohlo oslavit tradiční týmovou večeří. Místo toho se všichni postupně rozutekli,“ ukazuje na fakt, že po třech týdnech závodění už se každý chce dostat co nejrychleji domů.

Ráno se zase místo týmové taktiky řešilo, kdo se jak dostane večer na letiště. „Chápal jsem to, protože jsem přemýšlel stejně jako oni. Chtěl jsem domů, z pohledu závodníka to byl prostě další den v práci.“

Ačkoli se to může zdát zvláštní, Svorada neřadí své vítězství v Paříži výš, než jiné velké momenty své kariéry. A je pravda, že dosáhnul na celou řadu velkých triumfů. V roce 1990 vyhrál celkové pořadí Závodu míru a navrch přidal 3 etapy. Zaujal tak několik profesionálních týmů a další sezonu už začínal v Lampre, v jehož dresu pak strávil celých 14 let své kariéry.

Svému týmu zůstal věrný a paradoxně měnil častěji národnost než zaměstnavatele. V úvodu kariéry byl pochopitelně Čechoslovák a po rozdělení obou zemí přijal slovenské občanství. Se slovenským pasem pak v roce 1994 vyhrál 3 etapy na Giru a později ještě jednu na Tour.

Další rok se ale rozhodl změnit svou národnost a stal se z něj Čech. Pod novou vlajkou pak přidal ještě po dvou vítězstvích na Giru i na Tour a v roce 1997 slavil třikrát i na Vueltě, čímž zkompletoval sbírku vavřínů ze všech největších závodů.

Ve Španělsku byl také poměrně blízko k vítězství v bodovačce, ale nakonec skončil druhý za Laurentem Jalabertem. A jak sám Svorada říká, druhé místo není důležité. „Být druhý vlastně znamená prohrát. Historie si pamatuje jen vítěze a bylo mi jedno, zda jsem skončil druhý nebo stodvacátý,“ popisuje Svorada.

Stejně jako všude jinde se i tady najde výjimka. Na Tirrenu 1997 Svoradovi rozjížděl spurt jeho věrný parťák Davide Bramati, když se za oběma cyklisty vytvořila mezera. Svorada tak zůstal v sedle a nechal vyhrát Bramatiho.

„Davide měl v té době na kontě jen dvě výhry mezi profíky, navíc na menších závodech v Polsku a v Portugalsku. Měl víc než radost, mohl se zbláznit štěstím, hned volal manželce a pak i celé rodině. Byl to skvělý pocit,“ říká Svorada, který se tak jedinkrát v životě necítil jako první poražený, ale jako druhý vítěz.

Ve své kariéře zažil spoustu krásných momentů a samozřejmě také zklamání. Jednou se třeba připletl do pádu, při němž soupeř Manuel Sanroma narazil hlavou do obrubníku a po cestě do nemocnice zemřel.

Svorada pak v roce 1999 dokonce přemýšlel o konci kariéry, ale nakonec se rozhodl pokračovat a díky tomu mohl dosáhnout na řadu velkých triumfů včetně toho ze Champs-Élysées. Tohle vítězství ale není zdaleka jediným důvodem, na které český spurter může dál vzpomínat.

„Všichni mi předhazují Paříž 2001, ale já se rozhodně nemusím kochat jen tím, že jsem jednou využil zaváhání soupeřů a dobré pozice proti vysílenému pelotonu. Víc mě těší, že jsem byl závodníkem, se kterým se počítalo. Spurtovalo se a já tam skoro pokaždé byl, navíc jsem měl schopnosti vyhrát. Nic jiného totiž v profesionálním sportu nemá význam.“