Specializace v cyklistice vytlačila komplexní jezdce, kteří v minulosti byli hvězdami. V posledních dvaceti letech nenajdeme závodníky, kteří by k celkovému pořadí Grand Tours přidávali i zelený a puntíkatý dres zároveň. Jsi dobrý sprintér, tak sprintuj. Jsi dobrý vrchař, tak jezdi etapáky. Jsi dobrý klasikář, tak jezdi klasiky. Možná posledním závodníkem, který tohle dokázal, byl Laurent Jalabert, přezdívaný Jaja.
Jalabert začínal s profi cyklistikou v roce 1989 v týmu Toshiba a hned prokazoval svoje rychlostní předpoklady. Ve své druhé sezóně dokázal na španělské Vueltě dokončit na druhém místě v bodovačce za Němcem Uwe Raabem. I přes svůj nízký věk se probojoval do francouzského výběru na Mistrovství světa v Japonsku, kde skončil na skvělém šestém místě. V následujícím roce ještě v týmu Toshiba skončil na druhém místě v bodovačce na Tour de France. Na sezónu 1992 se stěhoval do španělského týmu ONCE, ve kterém nakonec pod vedením Manolo Saize strávil devět let a posbíral největší úspěchy své kariéry. V tomto roce již dokázal na Tour bodovačku vyhrát a navíc si přivezl z Mistrovství světa stříbrnou medaili, když ho porazil pouze Gianni Bugno.
Velmi zásadní pro jeho kariéru byl rok 1994. Ve skvělé formě se předvedl na Vueltě, která se ještě jezdila v jarním termínu, když ovládl sedm etap a celkově vyhrál bodovačku. Takto psychicky posílen se vypravil na Tour de France, kde chtěl navázat na úspěchy z Vuelty. Zde se však stal až neuvěřitelný průšvih ve druhé etapě. Ve sprintérském dojezdu si chtěl hlídkující policista cyklisty vyfotit a vstoupil do cesty rozjetému balíku. Laurent Jalabert do něj v plné rychlosti narazil. Je až s podivem, že to všichni přežili. Záběry z tohoto karambolu jsou jen pro silnější povahy. Záběry na sedícího Jalaberta na silnici, celého od krve, vypovídají za vše. Po tomto hrozném okamžiku slíbil své ženě, že už nebude tolik riskovat a nebude se snažit vyhrávat v hromadných dojezdech sprinterských etap.
V dalším roce, kdy byla poprvé přesunuta Vuelta do podzimního termínu, změnil svůj závodní program a více se soustředil na etapové závody a jejich celkové pořadí. Během jara ovládl Paris Nice, Milán Sanremo, Valonský šíp a Okolo Valencie. Na Tour de France vyhrál bodovačku, ale hlavně dokázal držet krok s nejlepšími a stačilo mu to na čtvrté místo v celkovém pořadí. Ale to stále nebylo vše. Vrchol přišel na španělské Vueltě, kde vyhrál pět etap a celou Vueltu celkově ovládl. Navíc k tomu vyhrál bodovačku i vrchařskou soutěž. Toto dokázal v celé historii španělské Grand Tour pouze Eddy Merckx a Tony Rominger.
Takto kombinovat sprintérskou a vrchařskou soutěž dokázal během celé kariéry. Patří mezi pouhých pět závodníků, kteří dokázali vyhrát bodovačku na všech třech Grand Tour a skoro to samé se mu povedlo i ve vrchařské soutěži, kde mu k tomu chybí pouze Giro. A to jak je komplexním závodníkem, předvedl na Mistrovství světa ve španělském San Sebastianu, kde vyhrál časovku jednotlivců. Do srdcí francouzských fanoušků se nesmazatelně zapsal v sedmé etapě Tour de France 2001, když vyhrál 14. července, což je národní svátek Den dobytí Bastily.
Svou velmi úspěšnou kariéru ukončil v roce 2002 v týmu CSC. Dále se však věnoval sportu, běhal maratón, ten newyorský dokázal zaběhnout v čase 2h 55m 39s. Dále velmi úspěšně provozoval triatlon, kde se v roce 2007 kvalifikoval na MS v havajské Koně a dokončil v čase 9h 19m na celkovém 76. místě. Je také cyklistickým komentátorem ve francouzské televizi.
Je tedy možné, že by něco podobného dokázal Wout van Aert? To se asi brzy dozvíme.
