Byla to krásná cyklistická bitva, v níž jak už to chodí někteří potvrdili roli favoritů a druhým se tentokrát už tak nedařilo, další překvapili mile a jiní měli smůlu.

Závod favoritů začal na čtvrtém štěrkovém úseku od konce, kdy 50 km před cílem přišel na řadu poslední dlouhý, v tomto případě měřící 11 km. A bylo v jeho rámci nutno překonat řadu stoupání, z nichž nejprudší bylo kilometrové Monte Sante Marie o sklonu 10,3 %.

Vše, co se odehrálo do té doby, bylo nepodstatné. A tedy i dlouhý únik sedmičky cyklistů, v němž měl po dvou borcích Intermarché-Wanty-Gobert, z nichž byl nejaktivnější Loïc Vliegen.

První, kdo zavelel k útoku favoritů, byl 19letý Quinn Simmons (Trek-Segafredo). Brzo ho dojela skupina top favoritů. Tahle akce obsahovala dvě překvapení. S favority odjel i Michael Gogl (Qhubeka-Assos) a stal se plnohodnotným členem této skupiny v podstatě až do cíle. Tím méně příjemným byla skutečnost, že když se poprvé lámal chleba, nestačil Jakob Fuglsang.

Na čele tedy vykrystalizovala osmička, kde vedle Simmonse a Gogla byl ještě Julian Alaphilippe (Deceuninck-QuickStep), Mathieu Van der Poel (Alpecin-Fenix), Wout Van Aert (Jumbo-Visma), Egan Bernal a Thomas Pidcock (Ineos-Grenadiers) a Tadej Pogačar (UAE). A vzorně se střídali v udávání tempa.

Za nimi se během pár kilometrů vytvořila stíhací osmičlenná skupina s Fuglsangem, Timem Wellensem (Lotto-Soudal), Pello Bilbaem (Bahrain-Victorious) a Simonem Carrem (EF Education-Nippo). Ke smůle těchto borců – a k naší radosti – tu s nimi byli po dvou mužích ti, kteří měli kolegy na samém čele: Robert Power a Simon Clarke (Qhubeka) a Gianni Vermeersch a Petr Vakoč z Alpecin-Fenix.

Výsledkem tohoto rozložení týmových sil bylo, že dobrých 15 km se druhá skupina držela na dohled s odstupem těsně nad 10 vteřin. Pak ti, kteří tu byli aktivní a mezi nimiž v tomto ohledu vynikal 22letý Simon Carr, se smířili s tím, že jejich snaha je marná a odstup začal narůstat.

23 km před cílem v sektoru Monteaperti ve stoupání Vico d´Arbia (0,7km, 7,5%) zaútočil Alaphilippe a zredukoval skupinu o dva borce: Van Aerta a Pidcocka! Jenže o 5 km dál, v sektoru a stoupání Colle Pinzuto (0,6km, 6,7%) byli oba zásluhou Van Aerta zpět. Bylo však pravděpodobné, že dnes to nebude den pro Van Aerta.

12 km před cílem přišel na řadu poslední štěrkový úsek s 8,6% stoupáním. Tohle místo si k útoku vybral Mathieu Van der Poel. Sice s odlepem, ale přeci jen ho dokázal jako první stáhnout Julian Alaphilippe. A s menším zpožděním také Egan Bernal.

Tato trojice dojela až do Sieny, kde se nejprve 3 km před cílem pokusil Van der Poel své dva soupeře zaskočit, ale ti ho stačili znovu dojet.

Bylo jasné, že tedy rozhodne závěrečný strmý výšlap na Piazza del Campo. V něm Van der Poel 500 metrů před cílem nastoupil s takovou razancí, že zbylí dva byli bez šance. Trošku překvapivě s ohledem na vývoj v posledních kilometrech více zaostal Egan Bernal.

Julian Alaphilippe se před závodem nechal slyšet, že si závodění hrozně moc užívá, že ho baví jezdit aktivně a útočit, ale že nemá tu top formu, jako když před dvěma lety Strade vyhrál. A že by možná měl jezdit trošku taktičtěji, snad při dalších závodech. Dnes se to však ještě nestalo. Patřil k nejaktivnějším, taktizoval minimálně a je možné, že vyplýtval „zbytečně“ více sil, než kolik jich potom potřeboval v samotném závěru. Ale je radost se na jeho styl závodění dívat. A i když přitom v závěru cení zuby, vyplazuje jazyk a vypadá na umření, tak ze sebe dokáže vyždímat snad víc, než má v zásobníku.

Jaký rozdíl mezi ním a Van der Poelem. Ne že by se ulejval, ale jeho počínání i jeho výraz vypadají po celou dobu mimořádně soustředěně a mnohdy jakoby bez emocí. Jenže jeho gesta a obrovská radost při přejíždění cílové čáry vypovídají o jeho povaze, která ve spojení s jeho výkonovými parametry z něj dělají top špičku světové cyklistiky.

Wout van Aert dnes neměl super den. Co ale mluví v jeho prospěch špičkového profesionála a cyklisty, je, že když ho odpárali, nepanikařil a dokázal se ještě vrátit. Sice na nejlepší tři opět nestačil, ale ve čtyřčlenné skupině za nimi byl suverénně nejpracovitější a nakonec i stoupání do cíle z nich zvládl nejlépe.

Thomas Pidcock se jevil jako černý kůň závodu. Samozřejmě odjel ve svých 21 letech výborný závod. Ale bylo vidět, že si bude muset ještě chvíli počkat, než bude stačit na absolutní špičku. Když odpadl s Van Aertem, tak jen díky němu se do čela vrátil. Když odjeli nejlepší tři, jel pasivně a nejspíš nejen kvůli tomu, že vepředu měl týmového kolegu. Z ušetřených sil mu to nakonec dalo na skvělé 5. místo.

Obrovskou smůlu měl dnes Quinn Simmons. 38 km před cílem ho z čelní skupiny postihl defekt. Výměna trvala mechanikovi nekonečně dlouho. Docvakl se do druhé skupiny, která ho mezitím minula, a tam hned patřil k nejaktivnějším. Při stíhání první skupiny ve sjezdu v pravotočivé zatáčce lehnul z první pozice Vermeersch a Simmons bez jakékoli možnosti něco s tím udělat šel přes něj. Jeho šance, které dnes nevypadaly vůbec špatně, tím definitivně skončily.

Tadej Pogačar nepatřil k nejaktivnějším, a když zjistil, že na ty zcela nejlepší nestačí, jel pasivněji než by se na vítěze Tour de France možná slušelo. Ale tohle nejspíš není nejpříhodnější typ závodu pro jeho cyklistické založení.

Michael Gogl byl v přední skupině jistým překvapením, i když loni tu dojel devátý. Milým zjištěním v jeho případě bylo, že se vůbec nešetřil, nekalkuloval a 6. místo je mu určitě zaslouženou odměnou. Co v jeho případě, resp. v případě jeho týmu Qhubeka-Assos také zaujalo, byl fakt, že v prvních dvou skupinách měl tento celek, který vypadal před sezónou na konec existence a který patří pravděpodobně k „nejchudším“ mezi World týmy, tři cyklisty, což mohl říci už jen Alpecin-Fenix.

A to i díky našemu Petru Vakočovi (na snímku druhý zprava). Petr se ocitl v úniku dvanáctky lidí, který předcházel rozhodujícím pasážím. Poté vepředu zůstal, a i když se druhá stíhací skupina nakonec rozpadla a on dokončil „až“ na 15. místě, je to vedle jeho 10. místa z před týdne na Drome další doklad toho, že Petr je letos v úvodu sezóny ve velmi dobré formě. A to je velmi sympatické zjištění.

Zajímavé bylo vnímat i týmovou taktiku favorizovaných celků. Zatímco v Jumbo a Deceuninck volili klasickou taktiku udávání tempa hlavní skupiny, kontrola úniků a ochrana lídra, tak Alpecin posílal své lidi do úniků: postupně se v nich ocitli Walsleben, Vermeersch, Vakoč a znovu Vermeersch. Jak moc to pomohlo Van der Poelovi, se lze jen dohadovat, ale v každém případě byli mimořádně vidět. A celou tuhle snahu samozřejmě završilo vítězství jejich lídra lídrů.

Zdeněk Štybar od pádu při Omloopu zdá se není úplně v pohodě. Dnes dojel 65. se ztrátou přesahující 11 minut. Karel Vacek po Drome nedokončil ani dnešní závod.