„Do historie žlutého dresu jsem se zapsal trochu zvláštním způsobem,“ popsal Voeckler své propojení se slavným trikotem. Vždy se soustředil na jednotlivé etapy. Dvakrát se z úniku v podstatě „omylem“ dostal do čela závodu. V obou případech navíc na etapové prvenství nedosáhl.

Poprvé se to stalo v roce 2004. Mladý Voeckler byl mezi profesionály čtvrtým rokem a podruhé startoval na Tour. Kromě závodu Kolem Lucemburska z roku 2003, kde vyhrál 2 etapy a celkovou klasifikaci, neměl na kontě žádný výrazný úspěch.

Týden před startem 91. Tour pak ovládl Mistrovství Francie a na startu v Liege na něj byla upřena větší pozornost.  

V páté etapě nechal peloton ujet skupinu pěti uprchlíků. Nejsilnější z nich byl Stuart O’Grady. Únik měl hodně velký náskok a z něj byl v celkovém pořadí nejvýš Thomas Voeckler, a tak se dostal do čela závodu.

„Do cíle jsem dojel čtvrtý a byl jsem hodně zklamaný, protože jsem chtěl samozřejmě vyhrát etapu. Pak jsem ale vystoupil na podium a oblékl si ten dres, kouknul jsem se na lidi dole a řekl jsem si: Děje se něco speciálního,“ řekl Francouz o svém prvním okamžiku ve žlutém.

Celkem v něm vydržel 10 dní. Pak ho vysvlékl suverénní Lence Armstrong na cestě za šestým titulem v řadě. Voeckler vzpomíná na třináctou extrémně náročnou horskou etapu: „Žlutý dres má v sobě trochu magie. Při výjezdu na Plateau-de-Beille jsem ho udržel o pouhých 22 vteřin před Armstrongem. Na začátku etapy se to zdálo nemožné, ani já sám jsem tomu nevěřil. Žluťák mi ale dodal energii, kterou bych v sobě bez něj nenašel.“

Po ztrátě vedení závodu Voeckler dál zůstal v celkovém pořadí. O bílý dres přišel až v časovce v 19. etapě. Mezi mladými skončil třetí a celkově osmnáctý.

Během své kariéry se proslavil jako velký závodník. Jeho sláva a popularita (především ve Francii) určitě přesahuje jeho úspěchy. Možná nenaplnil svůj potenciál a mohl získat víc titulů z velkých závodů. Nikdy se ale moc nepodřizoval taktice. Prostě závodil a diváky dokázal skvěle bavit. Když cítil šanci, šel do toho a neohlížel se. Často na to později doplatil.

Největší úspěchy si připsal až po svých třicátých narozeninách. V roce 2009 poprvé v kariéře vyhrál vytouženou etapu na Staré dámě. O rok později se podruhé stal mistrem Francie, na Tour pro sebe opět urval jeden etapový vavřín a v závěru sezóny pak triumfoval na historicky první Grand Prix v Québecu.

Další sezóna byla nejlepší v jeho životě. Na dvě etapy z Paříž–Nice navázal celkovým vítězstvím 4 dní v Dunkerque.

Pak přišla na řadu Tour de France 2011 a Voeckler přijel znovu s cílem vyhrát etapu. V deváté etapě byl hodně blízko, ale nestačil na Luise Leóna Sáncheze a skončil druhý. Uprchlíci ujeli pelotonu o 4 minuty a Francouzský hrdina se zase jednou převlékl do žlutého.

Stejně jako o sedm let dříve i tentokrát v něm vydržel 10 dní a pořádně potrápil všechny favority. „Nedokážete si představit, jak těžké je vést žlutý trikot. Je to skvělé, ale zároveň strašně těžké. Najednou cítíte obrovskou zodpovědnost. Není to vůbec jednoduché,“ vzpomíná Voeckler.

V cíli 18. etapy uhájil vedení o pouhých 15 sekund před Andym Schleckem. Znovu využil kouzlo žlutého trikotu, ale v další etapě s cílem na Alpe d’Huez už mu síly nestačily a propadl se na čtvrté místo. Na jeden den se lídrem stal Andy Schleck, ale v následné časovce nestačil na Cadela Evanse, který ve 34 letech konečně vyhrál vysněnou Grand Tour. Voeckler dojel a skončil na čtvrtém místě.

Žlutý trikot už si na sebe nikdy neoblékl, za to ale vystoupal na podium na Champs-Elysées. Hned v roce 2012 totiž vyhrál hned 2 etapy, obě horské a po cestě posbíral velký počet bodů do vrchařské soutěže. Do Paříže tak dojel v puntíkovaném.

Před Tour de France 2017 Voeckler oznámil, že po závodě ukončí kariéru. Šlo o jeho patnáctou Tour v kariéře a stal se tak prvním a dodnes jediným závodníkem v historii, který dokončil 15 Tour po sobě.

V loni se v rozhovoru pro magazín Rouleur zmínil i o pocitech, jež ho provázely po ukončení kariéry. „Pořádně jsem celý život dělal jen jednu věc a najednou už jsem na ni fyzicky nestačil. Najednou začínáte od nuly. Kladete si otázku, co byste v životě chtěli dělat. To je normální ve 20 a ne ve 38. Celý život jsem jenom jezdil na kole. Vlastně jsem ani nevěděl, co mě baví a v čem jsem dobrý,“ přiblížil Voeckler situaci končícího cyklisty.

Rád by v budoucnosti uspěl jako ředitel svého vlastního cyklistického týmu. Snad se mu bude dařit stejně, jako na kole.