Terezo, jsi republikovou šampionkou v silniční cyklistice v hromadném závodě. Jak si tohoto úspěchu v rámci své dosavadní cyklistické kariéry ceníš?
Jsem ráda, že jsem získala dres mistryně České republiky a že se budu další rok v pelotonu pohybovat ve speciálním jedinečném dresu. Zároveň je to pro mě motivace usilovat o další dresy, které lze získat na jiných závodech. Jsem také ráda, že jsem ukázala ostatním holkám, že je možné porazit nejsilnější český tým Duklu Praha.
Znamená to, že síla Dukly už není taková, nebo že roste obecně výkonnost českého ženského pelotonu?
Platí spíš to druhé, tzn. že výkonnost českého ženského pelotonu se zvyšuje, a tím pádem rozdíl mezi Duklou a ostatními už není tak velký.
Jak moc děvčata z Dukly „zlobily“ při mistrovském závodě?
Snažily se, útočily, ale nikdy to nedošlo tak daleko, že by hrozilo, že rozhodnou závod. V jeden moment nastoupily a asi půl kola jsme je sjížděly, ale tím, že jejich náskok se snižoval, to bylo v relativním klidu.
Byly i nějaké pokusy o vytvoření koalice proti Dukle, například holek ze zahraničních týmů?
To jsem vůbec neřešila. Já jsem si věřila, věděla jsem, co mám dělat. Pracovaly i ostatní holky, snažily se i juniorky, prostě nadvláda Dukly už není taková, jako v minulých letech.
Jaká tedy byla tvoje taktika?
V podstatě nedělat „nic“. Z takových osmdesáti procent bylo zřejmé, že závod skončí hromadným spurtem. Takže cílem bylo přispět k tomuto scénáři. A do spurtu jsem si hodně věřila, i když jsem neměla nejlepší nohy, protože po Švýcarsku jsem prodělala menší nachlazení. Pouze v předposledním okruhu jsem chtěla zmenšit počet holek v pelotonu, protože nás tam bylo kolem devadesáti, takže jsem chvíli potáhla a výsledkem bylo, že do spurtu nás přijelo kolem dvaceti, a to už bylo možné s přehledem kontrolovat.
Zmínila jsi Švýcarsko, kde jsi dojela druhá v etapě a celkově třináctá. Výsledkově to vypadalo, že jde o vyvrcholení první části sezóny. Ceníš si toho výsledku nejvíc?
Výsledkově to platí. Ale druhé místo v etapě ve Švýcarsku bylo z odjeté skupiny, kterou se na 6 sekund nepodařilo pelotonu dojet. Já si víc cením 11. místa z Navarry, kde šlo o jednorázovku v kopcích, při níž jsme nastoupaly přes dva tisíce metrů. A asi úplně nejvíc toho, že jsem byla schopná jet dobře v nejtěžší konkurenci v etapě na Burgosu, která končila na extrémně dlouhém kopci.
Zmíněný výkon na Vuelta a Burgos překvapil i mě. Protože dosud jsem tě měl zaškatulkovánu jako cyklistiku, která dokáže přejet středně náročné kopce a má velmi dobrý sprint.
Trošku jsem byla překvapena i sama ze sebe, ale čím dál víc se přesvědčuju, že jsem schopna se dobře vypořádat i s dlouhými stoupáními.
V týmu museli být hodně spokojeni, když jsi se tak dobře předvedla na „domácím“ španělském etapáku.
Cílem bylo být hodně vidět. V jedné etapě jsem byla vyhlášena jako nejaktivnější závodnice, v další zase jedna z mých kolegyň. I výsledkově to bylo dobré, takže ano, spokojenost v týmu.
Když letos sleduju výsledky, tak mi vychází, že jsi v týmu nejlepší.
Ano to jsem, ale určitě bych toho bez holek a zázemí týmu nedosáhla. V každém závodě se mi snaží holky pomoci a já jsem ráda, když úsilí týmu dokážu zúročit.
Když jsme u týmu a tvých výsledků, nedá mi to nezeptat se, co bude příští rok?
To je zatím bez komentáře. Ale určitě budu závodit na kole.
Na závěr tvoje plány na druhou část sezóny?
Vrcholem je olympiáda, kam jsem byla nominována. K té budu směřovat nejbližší program. Po olympiádě bych měla jet z nejvýznamnějších závodů San Sebastian a také bych se ráda dostala jak na Mistrovství Evropy tak Mistrovství světa. Zvlášť profil Mistrovství Evropy by mi mohl hodně vyhovovat, trať je nahoru dolů, ale ne v extrémních kopcích.
Tak budeme držet palce! A děkuji za rozhovor.
