Od královského paláce je to asi půl kilometru na Piazza della Consolata. Nejprve směrem k Parco Archeologico delle Torri Palatine, tedy k římské bráně Porta Palatina (někdy Italové používají množné číslo), která byla jednou z bran do města v časech, kdy se jmenovalo Julia Augusta Taurinorum. Porta Palatina z 1. století našeho letopočtu je jednou z nejlépe zachovalých římských bran na světě. Hned vedle brány jsou ruiny římského divadla. Od něj vede ke Consolatě Via della Basilica a dále Via Santa Chiara, odtud kratičká odbočka doprava. Bohužel, nenapadlo mne, že se blíží večer a že v Caffè Al Bicerin po sedmé hodině zavřou. A tak jsme pouze pozorovali, jak paní uklízí stolky před kavárnou, o které se tolik píše.
Mýtický bicerin jsme tedy ochutnali na Piazza San Carlo v luxusní kavárně Caffè Torino. Ta sice nemá tak dlouhou historii, na svém místě je až od 30. let minulého století, ovšem navštívila ji i Brigitte Bardot, což už je nějaké doporučení. Oblíbeným zastaveníčkem bývala i pro exprezidenta Itálie Luigiho Einaudiho nebo jednoho z předsedů evropského parlamentu Alcideho de Gasperiho, scházela se tu tedy i italská politická smetánka. Právě na náměstí San Carlo jsem před lety zažil oslavy fotbalového titulu Juventusu a fanoušky šplhající na jezdeckou sochu vévody Emanuela Filiberta Savojského. Kavárna na mne nepůsobila nijak útulným dojmem, obsluha též nedokázala vytvářet domácí atmosféru, v Caffè Torino bych návštěvy neopakoval, ale ať nejsem tak přísný, na druhou stranu nebylo, co vysloveně vytknout. Zahrádka v podloubí nabízí hezký výhled na dva kostely San Carlo Borromeo a Santa Cristina i náměstí San Carlo. Koncem června nehrozilo, že by bylo plno, sezona se ještě naplno nerozjela. Každopádně, sezona nesezona, bicerin není levnou záležitostí.
Nuže, bicerin, kde se vzal tu se vzal. V piemontštině to znamená „malá sklenice“, něco jako v italštině „bicchierino“ tedy zdrobnělina z „bicchiere“. Bicerin má tři vrstvy – espresso, čokoláda a šlehaná smetana. Bicerin se neservíruje v hrnečku, ale ve skleničce, v níž jsou tři vrstvy zřetelně viditelné. Napadá mne otázka, snad kacířská, člověk do všeho šťourá: zda Camillo Benso hrabě Cavour, první premiér Italské republiky, který pravidelně kavárnu navštěvoval, a Alexandre Dumas, autor slavných Tří mušketýrů, který se zmínil, že právě Bicerin nesmíte vynechat během návštěvy Turína, pili shodný nápoj jako my, nebo zda zažil během staletí podstatnější změny. Každopádně, vyhrají si s ním, není to obyčejná káva. Kdysi se popíjel nápoj zvaný bavareisa, ta se servírovala ve velkých sklenicích a vše bylo smíchané, na rozdíl od bicerinu, který se servíruje v současnosti. Původně se snad servírovaly všechny ingredience odděleně. Variant tedy bylo více, jedna uspěla. Ministři, obchodníci, hudební skladatelé, spisovatelé, profesoři, všichni utráceli za nápoj, který je povzbudil do další každodenní činnosti. Bicerin je rituál, snad i v tom pramení kouzlo jeho úspěchu. V kavárně Al Bicerin se chlubí, že právě u nich historie legendárního nápoje začala. Psal se rok 1763, tehdy jistý Giuseppe Dentis otevřel malý podnik proti vstupu do Santuario della Consolata, bylo to pár stolů a dřevěné lavice. Až v roce 1856 dodal architekt Carlo Promis kavárně elegantnější charakter.
