Na úvod 170 km s 232 výškovými metry. Profilově snadnější už to ani snad nemůže být. Ani ne deset kilometrů po startu se utvořil denní únik čtyř jezdců z týmů, od kterých se to očekávalo. Euskaltel tu měl Mikela Bizkarru, Epronex Balázse Rózsu, maďarská reprezentace Viktora Filutáse a hlavně Pierre Baguette Martina Voltra.
Martin vyhrál první ze tří rychlostních prémií na 40. km. Bohužel tohle plus kontrovalo menší mínus, když o pár kilometrů předtím spadlo v balíku pět lidí a mezi nimi Martinovi týmoví kolegové Peter Sagan a Daniel Vysočan. Uprchlíci získali nejvíc něco přes tři minuty na peloton, o jehož tempo se staraly téměř výhradně dva týmy: Jayco AlUla pro Dylana Groenewegena a Astana pro Marka Cavendishe.
38 km před cílem přišla na řadu druhá rychlostní prémie a zájem o ni projevili kromě Bizkary všichni ostatní. Vyhrál ji Filutás, a když si s vyvěšenýma nohama dávali s Rózsou pěstičku, Martin Voltr nepolevil. Chvíli ho zkoušeli nahánět, ale pak to vzdali a 25 km před cílem je peloton dostihl.
Martin svůj náskok na peloton v dalších kilometrech dokonce navýšil, což mohlo mít několik příčin: jel výborně, peloton věděl, že jeden proti kolektivní síle nemá šanci a hlavně foukal mimořádně silný protivítr. Martin stihl vyhrát i poslední prémii a poté byl 13 km před cílem i on pohlcen pelotonem.
Pak se tedy rozjely hrátky s přípravou pozic pro sprintery. Astana to zvládla výborně a kolem dvoustovky vyslal poslední ve vlaku Michale Morkov do spurtu Marka Cavendishe (Astana). Ten ale rychle zjistil, že nemá nohy a vypustil to. Poměrně suverénně proletěl páskou jako první Sam Welsford (BORA-hansgrohe).
O etapu se utkalo kolem dvacítky jezdců, protože za nimi se to na stovce zastavilo. Příčinou byl hromadný pád. Vznikl tak, že Campbell Stewart (Jayco AlUla) se marně ohlížel, kdeže má Groenewegena, a jak zpomaloval, zprava ho míjel a mírně mu křížil cestu spurtující lotyšský šampion Emils Liepinš (dsm-firmenich PostNL). Campbell to nezpozoroval, klasicky si líznul a letěl. Spustil řetězovou reakci přes celou vozovku, při níž létali vzduchem stroje i cyklisté. Někteří to došli pěšky, někteří delší dobu seděli a vstřebávali šok a některým se buď vstávat nechtělo nebo nemohli. Nějak moc se poslední dobou v cyklistickém pelotonu padá!
Zajímavostí je, že za Welsfordem nebyl do desítky kromě šestého Cavendishe nikdo z World týmů a do dvacítky pouze tři další. Ještě zajímavější je ale fakt, že Pierre Baguette měli do dvacítky čtyři lidi, z nichž se nejvýše dostali na 8. místě Andrej Líška a na 10. Tomáš Kalojíros (na snímku). Jakub Říman přidal 16. a dvě místa za ním byl klasifikován Peter Sagan.
A konečně je tu ještě jedna zajímavost. Na druhém místě dojel Samuel Quaranta ze suverénně nejmladšího týmu ve startovní listině MBH Bank Colpack Ballan. Pamětníkům by tohle jméno mohlo být povědomé. A nikoli nadarmo. Jde o syna výborného spurtéra Ivana Quaranty, který mj. v letech 1999 až 2001 vyhrál celkem šest etap na Giru. Nejspíš tu průzračně jasně platí ono rčení o padajícím jablku a stromu a navíc mladý Samuel je pravděpodobně dost zdravě sebevědomý, protože prohrál pouze s elitním top spurtérem, a přesto tloukl zklamáním do řídítek.
Martin Voltr se díky sedmi získaným bonifikačním sekundám dostal v průběžném pořadí hned za Sama Welsforda!
"Únik byl plánovaný. Po vyhrané první prémii jsem na druhé byl až třetí a to mě trošku naštvalo. Cítil jsem, že jsem ze skupiny nejlepší, a tak jsem se rozhodl pro sólo akci. Oni rychle rezignovali. Náskok jsem měl nadějný, ale silný protivítr byl velkou překážkou. Na prvního ztrácím jen tři vteřiny, zítra je šance pokusit se o žlutý dres. Navíc mám vrchařský dres a jsem třetí v bodovací soutěži, takže i tady se dá něco dělat. Budeme to brát den po dni a uvidíme, jak se závod bude pro nás vyvíjet."
Podle aktuálně dostupné výsledkové listiny byl čas vítěze přiznán kompletnímu startovnímu poli.
