Vojto, vám mladí cyklisté prochází rukama v Centru sportovní medicíny. Jaký vliv mají podle vás na další kariéru těchto cyklistů fyziologická hlediska?

Kdybychom se na největší „překážky“ ve výkonnosti podívali z hlediska sportovní medicíny, zjistili bychom, že mladí cyklisté často nevyužívají potenciálu svých svalů. Při zátěžových testech v Centru sportovní medicíny se nám potvrzuje, že nejvíce limitujícím faktorem je doprava kyslíku do svalů, jeho spotřeba v nich a vydýchání oxidu uhličitého z organismu. U trénovaného sportovce jsou svaly schopné využít cca dvacet procent dodaného kyslíku, u netrénovaného se jedná o pouhých šest procent. Cyklista tudíž není schopen zátěž fyzicky vydržet tak dlouho, jak by mohl. 

Aby byly svaly schopné správně využít kyslík, musí mít sportovec v krvi dostatek hemoglobinu, musí mu správně fungovat srdce a zároveň potřebuje umět dostatečně ventilovat (nadechovat a vydechovat). Jedná se tedy o velmi komplexní „aktivitu“ organismu. 

S lehkou nadsázkou se říká, že ještě v kadetech se dá vyhrávat i bez tréninku, když vás tělo pustí dál než vaše vrstevníky. V juniorech už to ale tolik neplatí. Které období je pro další vývoj mladého cyklisty rozhodující a proč?

Obě období jsou rozhodující. V tomto růstovém věku musí mít cyklista adekvátní objemovou přípravu, aby zvětšil objem krve a narostlo mu srdce. K tomu je nejefektivnější objemový trénink, tedy najíždění kilometrů. V žádném jiném období totiž nemá srdce takový potenciál zvětšení. Pokud se moc „tlačí“ na výsledek, dojde k urychlenému vzestupu výkonnosti a demotivaci závodníka v seniorské kategorii. Tréninková příprava totiž musí přibývat adekvátně k věku, pokud se přežene v mládí a později exponenciálně neroste, závodník se „odvaří“.  Výsledky průzkumů navíc ukazují, že u cyklistů nikde na světě výkon v juniorských kategoriích nepředpovídá úspěch v seniorech. Z osmi tisíc úspěšných juniorů byla pouze jedna třetina úspěšná také v seniorech. Je důležité si uvědomit, že pravý věk je jiný než ten fyziologický. A tak se 16letý kluk může některými fyziologickými parametry podobat 18letému.

V Centru sportovní medicíny se nejčastěji setkáváme s tím, že mají cyklisté nedostatečnou objemovou přípravu. Ta souvisí s přehnanou intenzitou. Na základě vyšetření doporučujeme úpravy tréninkových plánů a upřesňujeme ideální tréninkové intenzity a jejich rozložení v tréninkovém roce vedoucí k nejefektivnější stimulaci růstu výkonnosti. Když zjistíme, že je největší překážkou zlepšení nedostatečná ventilaci – nadechování a vydechování, řešíme, zda má cyklista správnou dechovou vlnu či dostatečný objem a adekvátní frekvenci dýchání. Závodník pak u nás absolvuje Funkční respirační trénink, který ho učí správně pracovat s dechem při výkonu. 

Existují nějaké studie, které exaktně mapují, co, jak a v jakém množství ovlivňuje úspěšný přechod juniorů do mužské kategorie?

Studie na toto téma zpracovává cela řada výzkumníků z různých pohledů. Úspěšný přechod ovlivňuje komplexnost přístupu a práce trenéra se svým svěřencem. V juniorské kategorie potřebuje cyklista výrazně zvýšit objem, ale zároveň v klidu odmaturovat. Navíc musí začít více řešit nutrici – umět se sám dobře najíst. 

Z fyziologického hlediska je nejdůležitější si hlídat objem přípravy, tedy hodiny tréninku. Pokud by cyklista vynechával nízké intenzity a trénoval pouze v těch středních a vysokých, nejenže by mu tento objem automaticky klesl. Zhoršila by se mu také regenerace a snížila by se mu aerobní kapacita. Došlo by sice ke skokovému nárůstu výkonnosti, ta by se však rázem zastavila a nastal by tzv. detrénink (např. zranění, snížení imunity a nemoc, srdeční či svalová únava). Pokud by cyklista trénoval pouze na středních intenzitách, nikdy by nemohl v závodě dosáhnout svého maxima. Jeho organismus by totiž nebyl dostatečně stimulován z hlediska oběhového, svalového i dechového systému a zároveň by příprava byla pro tělo příliš unavující. Závodník by nedoregeneroval, a tudíž by nebyl připraven na maximální výkon. Ideální je tedy příprava v podobě nízké a vysoké intenzity v poměru přibližně osmdesát procent na dvacet. Oběhový, dechový i svalový systém je díky tomu dostatečně stimulován. Zároveň je adekvátně využíván sacharidový i tukový metabolismus. Výkon se tak může déle opakovat a tělo se nevyčerpá. 

Řada dnešních mladíků, kteří mají ambice prosadit se v profesionální cyklistice, se může porovnávat s mladými cyklisty ve věku 19 až 22 let, kteří se už v tomto věku prosadili na samý vrchol: Bernal, Pogačar, Evenpoel. Mnohdy by jim nemuseli sloužit jako pozitivní příklad, ale jako nedosažitelná meta, což by mohlo mít opačný motivační účinek.

Cyklista, který přechází do seniorské kategorie, se musí soustředit sám na sebe a na svou vlastní výkonnost. Neměl by řešit, jak se zlepšují ostatní. Existuje totiž řada faktorů, které určují to, zda a jak rychle se někdo výkonnostně posouvá. Roli může hrát například odlišná tréninková historie. Navíc není dobré pouze kopírovat někoho jiného – každý jsme odlišný, každý máme jinou limitaci. A tak je rozhodující individuální a komplexní přístup jedince – úspěch je o regeneraci, nutrici, psychologii, fyziologii a dalších aspektech. 

Věčnou otázkou je, jak zacházet s juniory v prostředí, kdy je dobré na jedné straně nechat talenty růst postupně a na druhé skutečnost, že především výsledky ovlivňují existenci projektů včetně těch cyklistických, a to v relativně krátkodobém časovém horizontu.

Z pohledu fyziologie by dlouhodobé cíle měly být nadřazeny těm krátkodobým. Výkonnostní růst u vytrvalostních sportů je možný pozorovat až k 28 letům a výjimečně i dále. Do tohoto věku by měla výkonnost růst – samozřejmě je nutné si odjezdit tisíce hodin a tělo na trénink adaptovat.

https://www.roadcycling.cz/clanek/jak-je-dulezite-miti-farmu

https://www.roadcycling.cz/clanek/zlata-stredni-cesta-by-mela-platit-i-v-podpore-mladych-cyklistu

https://www.roadcycling.cz/clanek/mladi-vpred-aneb-konec-starych-casu

https://www.roadcycling.cz/clanek/topforexlapierre-s-peti-novymi-posilami