Předchozí části rozhovoru najdete zde.

O rozpočtu svazu a svých spolupracovnících: První díl.

O královské pozici silnice a stavbě velodromu v Brně: Druhý díl.

Blíží se nám mistrovství světa v cyklokrosu. Tato disciplína bývala výkladní skříní cyklistiky, což už přes veškerou snahu Petra Balogha a spol. už dávno neplatí. Závody dobrá, ale základna téměř umírá… co s tím? Ve světě se jeho situace také mění, ale na druhou stranu se patrně konečně dočká olympiády.

Nejsem cyklokrosař, ale rád se na něj dívám. Vnímám jakýsi přerod, který tam dlouhodobě probíhá. Z jakési primární speciální disciplíny na doplňkovou, na čemž se podílejí jezdci typu Van der Poela. Na druhou stranu se takhle proměňuje třeba i Michael Boroš, který víc jezdí na silnici. Pokud se nám podaří to takhle pojmout, tak si myslím, že si svoje místo najde. 

Na co je potřeba se zaměřit?

Nemám naší cyklokrosové komisi co vytknout. Český pohár má úroveň, v televizi se objevuje, na mistrovství světa posíláme šestnáct závodníků. Cestu si musí najít závodníci, třeba i díky synergii trenérů. Reprezentační kouč cyklokrosu Michal Bednář přece působí v jednom ze dvou našich největších silničních týmů ATT Investments. Ve finále se ty světy protnou, je to na klubech. Musíme je naučit samostatné práci. Pokud si získají více závodníků, naroste nám členská základna, získáme další finance, mohou si dovolit profesionální zázemí. To jsou spojené nádoby.  

Máme tady mladé disciplíny a freestylové odnože těch tradičnějších. Mladá generace se tady sice baví sportem, ale klasické struktury a soutěže až tolik nepotřebuje, ani nevyžaduje. Jak je tedy podchytit?

V BMX je freestyle ukotven pevně a díky šestému místu Ivety Miculyčové jako úspěšná olympijská disciplína. Je to ryze individuální záležitost, trénuje si sama, má jednoho trenéra, ani není nutný klub. Dostává ale stejnou podporu jako jiný sport. V BMX dělíme rozpočet přesně na půl mezi race a freestyle. Takhle to je všude ve světě. Celá ta obec není nikde příliš početná. Máme spíš problém v tom, že sice v klubech registrují relativně slušný počet dětí, ty ale nejezdí na závody. Chystá se projekt, který vysvětlí dětem, že i to závodění je vlastně prima a nemusejí se bát nějakého tlaku na výsledek. Abychom je utvářeli i mentálně, co znamená sport v celém záběru.

Zůstaňme tedy u vašeho závodního bikrosu, náročnějšího na sportoviště – dráhy, kam se bude ubírat?

Máme jediné opravdu špičkové sportoviště v Benátkách nad Jizerou. Problém bikrosu spočívá v tom, že nemáme profistáj. Svět nám trochu ujel, doháníme ho a ani o naše nejlepší tam zájem teď není. Výsledky jdou ale nahoru, máme třeba bedny z mistrovství Evropy elity, Marek Neužil je v top ten žebříčku U23. Chystáme tréninkový kemp v sídle UCI v Aigle. Ale pořád si lámu hlavu, jak naděje udržet u sportu profesionálně. Příkladem je Iveta Miculyčová, jde to, jen přenést model do racingového prostředí. Sestavit okolo nejlepších individualit realizační tým a sehnat mu finanční zdroje, aby se mohl sportu věnovat a měl šanci dělat výsledky.   

Jsme tedy u členské základny. Podle nejrůznějších výzkumů patří kolo v Česku spolu s během mezi nejpočetněji provozované aktivity. Dokáže to však svaz plně využít? Proč bych měl být jeho členem, když jezdím na kole?

Podle jedné statistiky sedne aspoň jednou týdně na kole 317 tisíc lidí, když nepočítáme ty, co na něm jezdí do práce. Ale za současného stavu se vám členství ve svazu nevyplatí, přiznávám. Svaz má teď okolo devíti tisíc členů. Hledáme model, jak to kde ve světě funguje. Svaz bude muset nabídnout něco navíc, třeba pojištění, vyjížďky s reprezentanty, workshopy, exkluzívní obsah médií, slevy na materiál. Přemýšlíme a hledáme cesty k tomu, co nabídnout hobby jezdcům, aby pro ně bylo členství ve svazu atraktivní. Navíc my jsme historicky přijali opatření, že členem svazu je pouze ten, kdo má mezinárodní licenci. Abychom měli důvěryhodná čísla pro evidenci pro Národní sportovní agenturu. Můžeme ho garantovat.

To jste sami na sebe velmi přísní. Troufám si říct, že nejmasovější odvětví jako fotbal, který uvádí až 360 tisíc registrovaných členů, sem tam nějaká „mrtvá duše“ takhle netrápí…

Hledáme cestu, jak přitáhnout všechny cyklisty. Národní sportovní agentura uznává za člena svazu každého, kdo uhradí roční příspěvek někde okolo 200 až 300 korun. Chceme proto podchytit hobby jezdce a umožnit jim účast na některých závodech. Což by nám mělo přinést větší marketinkový potenciál, zdroje z NSA, ale možná i špičkové závodníky. Chci být prezidentem všech a oba tyhle světy propojit.

Asi sem patří i otázka na sídlo svazu v Motole. Nezasloužili byste si, řekněme, důstojnější, prostory. Zase přidám fotbalový příklad, který si po letech postavil na Strahově nový dům díky dotaci z mezinárodních federací.

Rozumím tomu, z venku vypadá ještě hůř než zevnitř. Na druhou stranu jsme na vlastním pozemku a za dva roky splatíme úvěr. A v současné době, kdy preferujeme stavbu velodromu v Brně, nechceme tříštit pozornost v dotačních penězích a rozjíždět druhou stavbu svazového sekretariátu. Opravujeme tu současnou, aby nám ještě nějaký čas vydržela. Máme teď investičně jiné priority.

Jakou máte vy osobně pozici v mezinárodní cyklistické diplomacii, která je zcela jistě důležitá i pro další tuzemské projekty?

S panem prezidentem UCI Lappartientem jsem se potkal jednou loni na mistrovství světa v cyklokrosu v Táboře. Měl bych ho vidět i teď letos ve Francii, které pořádá a kde by měl oznámit zařazení cyklokrosu na zimní olympiádu v Chamonix 2030. Větší pracovní kontakty mám s Enricem della Casou, šéfem Evropské cyklistické unie UEC a viceprezidentem UCI. Velmi dobré styky z pozice předsedy BMX mám na komisi BMX v UCI. Díky současné funkci hodlám navázat další kontakty o level výš. Ale Česko má výhodu zastoupení v boardu UCI zásluhou Kateřiny Nash, která je pro ně jistě přínosem a mohla by tam pokračovat. Nemyslím si, že bychom měli potenciál obsadit v boardu UCI dvě místa. Další lidé působí ještě v mezinárodních strukturách, Pepa Dlohoš je předsedou komise MTB v UEC.  

Zmínil jsem to v úvodu našeho povídání, pro širší veřejnost přece jen nejste osobně tak známý. Můžete, prosím, přiblížit váš cyklistický životopis?

Do roku 1988 jsem jezdil BMX, sledoval jsem i Michala Prokopa od jeho šesti let, kdy ho vozil děda po závodech. Můj táta Tonda Eis byl šéfem pražského cyklistického svazu a já jsem po něm tu funkci v roce 2010 zdědil. Pražský svaz byl pod Pražskou tělovýchovnou unií a neměl samostatnou právní subjektivitu. Já byl právník a táta přišel: Založ nám spolek, sežeň IČO, napiš stanovy… Později povídal, že už ho to tak nebaví, ať to na chvilku přeberu a já mu ve slabé chvilce kývnul, že to zkusím. 

V tom samém roce 2010 jste byl zvolen předsedou pražského cyklistického svazu a z této pozice jste automaticky členem výkonného výboru Českého svazu cyklistiky. 

Tam mi brzy navrhli, nevzal byste disciplinárku? Jednou dvakrát do roka se sejít a sepsat to? Tak jsem kývnul, ale přišly dopingové causy, první byl Ondra Rybín, a práce přibývalo. Prezídium pak přišlo s tím, že se bouří bikrosové prostředí, že jsem bývalý bikrosař, jestli bych ho na rok nepřevzal. To byl rok 2017 a od té doby se stále hledá trvalejší vedení… Snad se mi podařilo tu disciplínu pozdvihnout. Já jsem procesář, hledám, co je špatně, a jak to napravit. Organizačně, doufám, český BMX nestrádá, naopak v Evropě patří ke špičce.

Tradiční cyklistická otázka na závěr: Kolik máte najeto (za rok)?

Letos nula. Loni na bikrosovém kole asi dva tréninky… V roce 2021 jsem se vsadil s elitními jezdci, že když se někdo dostane na bednu na mistrovství Evropy, já pojedu mistrovství republiky. Eliška Bartůňková skončila třetí a tím mě nominovala. Nemám tolik času, ale teď už mě to nemine oprášit i silničku a při spanilých jízdách na větších akcích se ukázat a dojet do cíle. Kola mám tři – bikrosové, horáka i silnici.