V patnácti letech začal jezdit na své první závody a neuvěřitelně se mu dařilo. V kategorii do 15 let vyhrál všech jedenáct, do nichž nastoupil, a tak se hned přesunul mezi devatenáctileté.

O pár let později už reprezentoval svou zemi a v roce 1979 zvítězil na juniorském mistrovství světa. Ještě jako teenager měl jet na Olympiádu do Moskvy, ale z toho kvůli bojkotu celé akce ze strany USA nakonec sešlo.

LeMonda to však neodradilo a odcestoval do Evropy, kde jako nejmladší jezdec v historii a zároveň první neevropský závodník triumfoval na Circuit de la Sarthe. Tento velký amatérský podnik byl po Evropě hodně sledovaný a o talentovaného Američana se začaly zajímat profesionální týmy.

Hned na jeho příštím vystoupení ho oslovil Cyrille Guimard, sportovní ředitel týmu Renault, a nabídl mu smlouvu na rok 1981. „Máš v sobě oheň velkého vítěze,“ řekl mu při jejich prvním setkání.

Ve zbytku sezóny ovládl LeMond ještě například domácí Nevada City Classic (jeden z nejnáročnějších závodů v Americe) a dostal spoustu dalších nabídek z Evropy, ale vůbec je nezvažoval. Byl rozhodnutý, že se upíše Renaultu.

V první sezóně mezi profesionály si vedl velmi dobře. Vyhrál celkem 5 závodů, ale nejpodstatnější byl jeho výkon na Critériu de Dauphiné, kde pomohl týmovému lídrovi Bernardu Hinaultovi k suverénnímu vítězství a sám skončil třetí v celkovém pořadí. Důležitost této zkušenosti později přiblížil ve své knize: „Zjistil jsem, že mám vrchařské schopnosti, abych vyhrával ty největší evropské etapáky.“

A ty skutečně měl.

V následujícím roce nevídaným způsobem ovládl Tour de l’Avenir, kde za sebou nechal všechny soupeře s rekordním odstupem 10 minut a 18 vteřin a v příští sezóně si vyzkoušel Vueltu, ale svou první Grand Tour nedokončil.

Později toho roku získal vítězství na Dauphiné, kde si podmanil i tři etapy a v září potom jako první Američan oblékl duhový dres. Na světovém šampionátu ve Švýcarsku dokázal odskočit z vedoucí skupinky a do cíle dojel sám s rukama nad hlavou.

Bylo mu stále pouhých 22 let, ale jako mistr světa už musel být považován za jednoho z nejlepších cyklistů v pelotonu. Jako další metu si vytyčil Tour de France. Měl všechny předpoklady k tomu, aby dobyl i Starou dámu.

Při svém debutu v roce 1984 pomohl týmovému kolegovi Laurentu Fignonovi k zisku žlutého trikotu a sám dosáhl na bílý. V celkovém pořadí navíc dojel na krásném třetím místě hned za Bernardem Hinaultem, a právě do jeho stáje, La Vie Claire, se stěhoval na příští sezónu.

Hlavním cílem bylo pomoct svému francouzskému parťákovi k pátému triumfu na Tour, po jeho pádu v úvodu závodu se ovšem celá situace zamotala. LeMond vypadal lépe než jeho týmový lídr, ale nedostal povolení jet dopředu, a tak pouze stíhal soupeře a čekal. Bylo to pro něj nesmírně těžké, protože cítil, že je nejlepší a mohl by získat žlutý trikot pro sebe.

V této pozici vydržel až do samého cíle a v Paříži vystoupal na pódium pouze jako druhý muž celkového pořadí. Hinault dosáhl na vytoužený pátý triumf a slíbil, že příští rok udělá vše pro vítězství LeMonda.

O 11 měsíců později měl ale v hlavě jen vidinu šestého vítězství. Šestkrát přece Tour ještě nikdo nevyhrál a on by se teď měl dobrovolně vzdát a přenechat vítězství nějakému Američanovi? Vždyť je ještě mladý a svých šancí bude mít dost.

LeMond a Hinault nakonec zahajovali Tour jako dva rovnocenní lídři a až jejich výkonnost měla ukázat, kdo bude týmovou jedničkou. Definitivně chtěli tento problém rozseknout v první časovce, tedy v deváté etapě Tour.

V ní měl LeMond obrovskou smůlu. Nejprve píchnul a později musel kvůli defektu měnit kolo a v cíli na Hinaulta ztrácel 44 sekund.

Ve 12. etapě pak Francouz znovu útočí a na LeMonda a ostatní favority má náskok už více než pět minut. Hned další den ale nezvládne držet tempo a ztrácí. Do Alp tak přijíždí jen s půlminutovým náskokem na svého týmového soupeře.

První alpská etapa obrátila poměr sil a žlutý dres na sebe poprvé v kariéře vzal Greg LeMond. Hinault se propadl dokonce až na třetí místo za Švýcara Urse Zimmermanna. Následující den byl na programu výšlap na Alpe d’Huez a Hinault se chtěl pomstít. Všechny jeho útoky ale LeMond ustál a do cíle tak přijížděli bok po boku. LeMond chytil svého kolegu–soupeře kolem ramen, usmál se na něj a nechal mu etapové vítězství jako důkaz spolupráce. Zdálo se, že je po všem.

Ale nebylo. Hinault další den zase útočil. V poslední horské zkoušce ujel LeMondovi a ostatním, ale vypracovaný náskok ztratil a do cíle dojel v hlavním poli. LeMond tak do rozhodující časovky nastupoval s téměř tříminutovým náskokem. Ještě před ní svěřil své pocity o svém týmovém kolegovi: „Útočil na mě od samého začátku Tour. Ani jednou mi nepomohl a vůbec se s ním necítím dobře,“ pronesl s kyselým úsměvem.

V časovce dojel druhý se ztrátou 25 vteřin. Ano, první byl samozřejmě Hinault. To ale nic neznamenalo a o žlutém trikotu bylo rozhodnuto. Jako první neevropský jezdec si ho v Paříži oblékl Greg LeMond.

Další rok ho chtěl pochopitelně obhájit. V samém úvodu sezóny si zlomil zápěstí a během rekonvalescence odjel domů do Států, kde se týden před plánovaným návratem do Evropy vydal se svými známými na lov krocanů. Jeho švagr při něm najednou uslyšel hluk v křoví a začal do něj do něj střílet. Bohužel namísto krocana za ním stál LeMond, který schytal 60 broků do zad.

Byl okamžitě převezen do nemocnice, a přestože ztratil dvě třetiny své krve zranění přežil. O čtyři měsíce později se objevily komplikace a LeMond musel na další operaci. Problém byl v tom, že jeho tým nechtěl slyšet žádné negativní zprávy, jinak mu hrozilo ukončení smlouvy. Americký závodník proto požádal doktory, aby mu současně odstranili také apendix a týmu řekl, že šlo pouze o zánět slepého střeva.

Před novou sezónou nakonec zaměstnavatele stejně změnil a podepsal v holandském PDM.

S 35 broky stále v těle se pokusil vrátit zpět do závodního kolotoče, ale tělo nezvládlo tréninkovou zátěž a kvůli zánětu holeně musel podstoupit další operaci. Na Tour se tedy znovu neobjevil.

V závěru sezóny navíc zjistil, že se v jeho týmu používal doping a rozhodl se odejít. Pokus o návrat tak pokračoval v belgickém ADR.

Zdravotní problémy však nadále přetrvávaly a LeMond vážně zvažoval konec kariéry. Během Gira, kde se připravoval na Tour se jeho stav zlepšoval, ale do Francie rozhodně nejel v pozici favorita. Sám doufal v umístění v první dvacítce.

První týden se mu velmi vydařil a na jeho konci ovládnul časovku, po níž se dostal do čela celkového pořadí.

V dalším průběhu Tour se o žlutý trikot přetahoval s Laurentem Fignonem. Francouz byl o něco lepší v horách, Američan dominoval v časovkách a právě jízda proti chronometru byla výjimečně naplánovaná na poslední etapu.

50 vteřin činila ztráta, kterou musel na necelých 25 kilometrech z Versailles do Paříže zlikvidovat, aby dokonal jednu z největších senzací v historii sportu.

A povedlo se!

O osm sekund.

Na velmi krátké vzdálenosti dokázal skoro nemožné. I díky technickým prvkům jako aerodynamické helmě (Fignon jel bez přilby) nebo nezvyklým řídítkům dosáhl průměrné rychlosti 54,545 km/h, čímž vytvořil nový rekord Tour de France.

Ze smrtelné postele zpátky do žlutého trikotu. LeMond dokázal nemožné a samozřejmě zářil nadšením. „Je to nejlepší pocit v životě, cítím se tak dobře, že to snad ani nemůže být pravda,“ radoval se v cíli.

V srpnu pak svedl s Fignonem další velký souboj, tentokrát při deštivém mistrovství světa. Francouz několikrát útočil, ale Američan ho pokaždé dojel. Za sebou přitom vezl několik dalších soupeřů, kteří šetřili síly do závěru. Poslední útok Fignona přišel zhruba kilometr před cílem. LeMond znovu odpověděl a dokonce v sobě našel nejvíc sil i v závěrečném sprintu. Dokázal to. Podruhé v životě získal duhový trikot. Fignon znovu jen nechápavě kroutil hlavou, LeMond ho zase dostal.

Jeho příběh byl tak silný, že jako první cyklista v historii získal i ocenění sportovce roku, bylo to vskutku neuvěřitelné.

V zimě potom opět měnil působiště. Z–Tomasso mu nabídlo nejen silnější týmovou podporu, ale i rekordní plat 5,5 miliónu dolarů ročně. Nemohl odmítnout.

Na Tour de France tentokrát přijíždí v roli největšího favorita, ale to by nebyl LeMond, aby se nepřišel nějaký nečekaný problém. Hned v první etapě ujela skupina uprchlíků a v cíli měla víc než desetiminutový náskok. Mezi nimi byl i týmový kolega Ronan Pensec, a tak musel obhájce titulu čekat, jestli mu tým povolí jet proti němu. Náskok postupně upadal, v horách už LeMond mohl jet na plné obrátky.

Žlutý dres pro sebe nakonec urval až v poslední možný okamžik, tedy v časovce 20. etapy. Své prvenství obhájil a v Paříži opět vystoupal nejvýš ze všech. Zdál se nezastavitelný.

Další rok přináší další šanci na titul. Na Tour jede LeMond ve výborné formě a s velkým sebevědomím. Ještě lépe je na tom však Miguel Indurain. LeMond s ním nestačil dokonce ani v časovce a na Tourmaletu znovu ztratil. Zaskočený Američan v sobě nedokáže najít další síly a Tour dokončuje na sedmém místě.

O rok později se opakovala stejná situace a po propadáku na Alpe d’Huez dokonce z Tour odstupuje. „V horách mi to nejde jako obvykle. V posledních letech jsem tu jezdil mnohem líp. Letos se prostě necítím ve své kůži,“ reagoval na ztrátu formy deníku Los Angeles Times.

Na Tour už se vrátil jenom jednou a to v roce 1994. Po týdnu trápení odstoupil a ukončil kariéru. Později prozradil, že mu bylo řečeno: „Pokud chceš znovu vyhrávat, musíš dopovat,“ a to nemohl udělat.

„Po té nehodě z lovu jsem zažil už jen 3 měsíce, kdy mi všechno vycházelo,“ během nich LeMond vyhrál dvakrát Tour a jednou mistrovství světa. „Zbytek byl jen jedno velké utrpení,“ odhalil pro New York Times později.

Ve své profesionální kariéře se mu štěstí dlouho vyhýbalo. Jako nejlepší jezdec na Tour nemohl jet na vítězství, a když na něj o rok později konečně dosáhl, nemohl ho ani pořádně oslavit. V nejlepším cyklistickém věku byl potom postřelen. Jeho obrovský talent a úsilí ho ale dotáhli zpátky na vrchol mezi největší jména historie tohoto sportu.

„Samozřejmě historii přepsat nelze, ale jsem přesvědčený, že kdybych měl trochu víc štěstí, tak bych pětkrát Tour vyhrál,“ řekl po konci své kariéry a asi málokdo by nesouhlasil.