V roce 1995 jel svou druhou Tour de France. Její sedmá etapa se konala 7. 7., tedy v den Zabelových šestadvacátých narozenin a on stále čekal na vysněné vítězství na Tour. V předchozích dvou dnech odešel ze sprintu jako poražený. Jednou na druhém a jednou na třetím místě. Tentokrát už všechno klaplo a Němec se mohl poprvé radovat. O pár dní později navíc slavil podruhé a bylo jasné, že z něj roste hvězda hromadných dojezdů.
To potvrdil hned další rok, kdy na Tour opět vyhrál dvě etapy. Po druhém prvenství si navíc poprvé oblékl i zelený trikot a okamžitě se do něj zamiloval. „Když jsem ho získal, tak jsem ho chtěl udržet co nejdéle. Byl jsem na něm přímo závislý. Zelený trikot byl můj nový cíl,“ vzpomínal v rozhovoru s magazínem Peloton po konci své kariéry.
V zeleném nakonec dojel až do Paříže a stal se králem sprinterů na Tour. Jeho tým, Telekom, navíc ovládl i celkové pořadí, kde byl první Bjarne Riis a na druhém místě dojel Jan Ullrich, který navíc vyhrál i soutěž mladých závodníků. Taková dominance jednoho týmu není k vidění příliš často.
Velmi podobně vypadal i následující ročník. Ullrich tentokrát kromě bílého dresu sebral i ten žlutý a Zabel podruhé opanoval bodovačku, tentokrát s víc než 100bodovým náskokem. Ten si vytvořil už v prvním týdnu, kdy vyhrál hned 3 etapy.
Jeho touha po zeleném dresu ale vůbec nemizela, naopak po něm prahnul pořád víc a úplně mu podřizoval svou jízdu. I proto si na další etapové vítězství na Tour počkal víc než 3 roky, během nichž desetkrát skončil druhý. Zelený dres ale pokaždé získal. „Některé sprinty jsem jel špatně. Často jsem nastupoval moc brzy, abych nezůstal někde vzadu zavřený. Závodil jsem o zelený dres víc než o etapy,“ vysvětluje menší porci etapových triumfů z následujících let.
Jak stárnul, objevovali se stále noví a rychlejší soupeři, s nimiž se musel vypořádat. „Později už bylo jasné, že ostatní kluci jsou rychlejší než já, tak jsem začal víc pracovat na vrchařských schopnostech, abych se dostal ke sprinterským prémiím i v horských etapách. Pořád jsem musel hledat nové způsoby, jak získávat body,“ doplnil Zabel.
Svůj poslední zelený trikot vybojoval v roce 2001, kdy v bodovací soutěži nenašel přemožitele už pošesté za sebou. Do poslední etapy přitom vstupoval s drobnou ztrátou na velkého rivala Stuarta O’Gradyho. Na Champs–Élysées oba favority překonal Ján Svorada a hned za ním dojel Zabel a posunul se na první příčku o 6 bodů před O’Gradyho.
„Stuart mě určitě stál pár let života. Byl skvělý soupeř a tlačil mě až na hranici mých možností,“ chválil svého největšího konkurenta. O’Grady bodovací soutěž nikdy nevyhrál, přitom hned 4krát skončil druhý, z toho třikrát právě za Zabelem.
Na Tour Němec vyhrál celkem 12 etap a se šesti zelenými trikoty vytvořil nový rekord závodu. Ten ale nevydržel ani 20 let, protože se zjevil slovenský přízrak Peter Sagan, který v současnosti drtí konkurenci a nebýt jeho sporné diskvalifikace z roku 2017 za střet s Markem Cavendishem, asi by měl na kontě už 8 po sobě jdoucích titulů.
Rekordní sedmý triumf oslavil Sagan na loňské Tour a sesadil Zabela z trůnu bodovačky na Staré dámě. „Peter je nejlepší cyklista posledního desetiletí, takže přijít o rekord kvůli němu není nepříjemné. Spíš je to pocta, být druhý hned za ním. Nedokážu si představit lepšího rekordmana,“ nešetřil Zabel slovy chvály na adresu svého přemožitele pro Cycling News.
Na rozdíl od svého slovenského nástupce poctivě jezdil i na další dvě Grand Tour, především na Vueltu, kde dohromady posbíral 8 etapových vítězství a třikrát ovládl i bodovací soutěž. V součtu má tedy celkem 9 vyhraných bodovaček na Grand Tour a v tomto ohledu stále vládne historickým tabulkám cyklistiky.
Nespecializoval se ale pouze na třítýdenní závody. Za svou kariéru oslavil téměř 150 profesionálních vítězství a patří mezi deset nejúspěšnějších sprinterů v historii. Vůbec poprvé se radoval v roce 1992 na Závodu míru v Mladé Boleslavi a díky svému výkonu na olympiádě v Barceloně o pár měsíců později, kde skončil čtvrtý, získal svou první profesionální smlouvu.
Těsně pod stupni vítězů skončil i o osm let později v Aténách a na olympijskou medaili tak nikdy nedosáhl. Na mistrovství světa se mu dařilo víc a cenné kovy z nich má hned 3, ale duhový trikot si nikdy neoblékl. Dvakrát skončil druhý a jednou třetí.
Z velkých klasik měl nejraději Paříž–Tours (3 vítězství) a Milán–San Remo (4 vítězství). Italský Monument vždy vyhovoval sprinterům a Zabel zde na přelomu tisíciletí drtil soupeře, kdy z pěti ročníků čtyřikrát vyhrál a jednou skončil druhý. Přesto na San Remo nevzpomíná zrovna nejlépe.
V roce 2004 mířil za svým pátým triumfem z Primavery a už měl ruce nad hlavou, když ho na poslední chvíli předjel Oscar Freire. Dodnes Zabel plní roli negativního příkladu pro mladé cyklisty, když se učí, že se musí jezdit naplno až do konce.
Jeho úspěšná kariéra má ale ještě jednu mnohem větší kaňku: „Dopoval jsem dlouhé roky. EPO, kortizon a pak i krevní doping. Bylo toho opravdu hodně,“ přiznal se po obvinění v roce 2013 v rozhovoru s německým Süddeutsche Zeitung.
„Lhal jsem, abych mohl žít svůj sen profesionálního cyklisty. Strašně jsem to miloval, disciplínu, cestování… Teď už chci jen, abych se mohl znovu podívat do zrcadla,“ poodkryl, co ho vedlo k dopingu i pozdějšímu přiznání.
Kvůli němu okamžitě přišel o své místo trenéra sprinterů v Katushe, ale na rozdíl od jiných hříšníků nepřišel Zabel o své výsledky. S devíti vyhranými bodovacími soutěžemi z Grand Tour tak nadále zůstává na vrcholu historických tabulek.
