„Když jsem začínal, vše co jsem chtěl, bylo jednou stát na startu Gira,“ vzpomínal dále Nibali. Tento sen se mu vyplnil přesně před 13 lety, když 12. května poprvé okusil atmosféru Grand Tour a hned se svými kolegy z Liquigasu slavil vítězství v týmové časovce. O 3 týdny později dosáhl týmový lídr Danilo Di Luca na životní úspěch a získal pro sebe růžový trikot. Mladý Vincenzo dojel na konci druhé desítky, což pro něj byl velmi solidní výsledek.

V dalších letech soupeřil s českým talentem Romanem Kreuzigerem o pozici budoucí jedničky Liquigasu na etapové závody. Před Vueltou 2010 dostal důvěru Ital a v 26 letech ukázal ohromnou kvalitu. S výraznou pomocí ještě o rok mladšího Kreuzigera, který plnil roli superdomestika, postupně překonával všechny soupeře.

Do červeného se poprvé oblékl na konci 14. etapy, v jejímž konci se při pádu zranil dosavadní lídr Igor Anton a musel odstoupit. Rozhodující náskok si pak Nibali vytvořil v časovce v 17. etapě a před dotěrným Ezequielem Mosquerou ho uhájil až do Madridu, kde byl poprvé v životě korunován šampionem Grand Tour.

„Dostal jsem se do skupiny elitních jezdců, co můžou vyhrávat Grand Tour, ale jako člověk se nezměním. Slíbil jsem to sám sobě,“ řekl Cycling News po svém životním úspěchu. Narážel na své kořeny ze Sicílie, kde jako malý zdolával své první kilometry.

Jeho otec v nedávném rozhovoru s magazínem Rouleur odkryl, jak to všechno začalo: „Měl jsem pár kilo navíc a chtěl jsem je shodit, takže jsem manželku poprosil, jestli by mi k narozeninám nekoupila kolo. Zamiloval jsem se do toho a když Vincenzo vyrostl, začal jsem ho brát s sebou a hned mi bylo jasné, že je výjimečný.“

Netrvalo to dlouho a Salvatore Nibali přihlásil svého syna na první závod. Před jeho startem se dal do řeči s trenérem jednoho místního týmu, který tišil jeho nadšení, protože „každý táta říká, že jeho syn je rychlý.“ Jenže ne každý táta má za syna Vincenza Nibaliho. Ten totiž nechal všechny soupeře za sebou a tentýž trenér ho po závodě naháněl, aby ho získal k sobě do týmu.

V 16 letech už byla Nibalimu Sicílie malá, a aby mohl dále rozvíjet svůj talent, vydal se do Toskánska. Všude už si s sebou však nesl přezdívku „Žralok z Messiny“ odkazující na jeho domovské město, v jehož okolí se opravdu nacházejí žraloci.

A když žralok ucítí krev, tak se nezastaví, to dokazuje Nibali už přes 10 let. Vůbec nejúspěšnější období kariéry zažil po přestupu do Astany v roce 2013, kdy se na jaře hned vydal na Giro a toužil před domácím publikem konečně uspět.

Dříve už dvakrát dosáhl na stupně vítězů – v roce 2010 skončil třetí zatímco jeho týmový parťák Ivan Basso podruhé ovládl celkové pořadí a o rok později nestačil na Alberta Contadora s Michelem Scarponim. Po pozdější diskvalifikaci Španěla se ještě posunul na druhé místo. V roce 2012 pro změnu na Tour jako jediný vzdoroval nepřekonatelné dvojici Bradley Wiggins–Chris Froome, ale opět se musel spokojit se třetím místem.

Na Giru 2013 bylo ovšem všechno jinak. Nibali od začátku dominoval a růžový trikot si oblékl po vydařené časovce na konci prvního týdne. Ve třetím týdnu, plném sněhu a těžkých stoupání, navíc Nibali stále sílil a urval pro sebe i 3 etapová prvenství.

Růžový dres udržel s přehledem a málem nakonec ukradl spurterům i ten červený, jenže Mark Cavendish v závěrečné etapě vyhrál všechny prémie i závěrečný sprint a těsně Itala porazil. Toho to ale nemuselo vůbec mrzet, protože získal svůj vysněný titul z největšího domácího závodu. „Je to úžasné, neuvěřitelné… Bude mi pár dní trvat než si uvědomím, co jsem dokázal,“ emotivně líčil nový šampion.

Další cíl byl jasný: Vyhrát Tour de France a stát se teprve šestým cyklistou, který zkompletoval sbírku všech tří Grand Tour. Bojovat chtěl na Staré Dámě hned v příští sezoně a od samého začátku prokazoval skvělou formu. Ve druhé etapě ujel v závěrečném sjezdu celému pelotonu a do cíle přijel první o dvě vteřinky před zbytkem startovního pole. Hned druhý den závodu si tak na sebe oblékl žlutý trikot.

Svůj náskok navýšil na kostkách o 3 dny později a po pádech a následných odstoupeních Frooma a Contadora už nebylo pochyb o největším favoritovi. S touto rolí se ale Nibali popasoval bravurně, na nic nečekal a svým konkurentům se každým dnem vzdaloval. „Nejlepší obrana je útok,“ opakoval staré pravidlo známé napříč všemi sporty. Jeho neustálá ofenziva mu kromě ohromného náskoku přes 7 a půl minuty vynesla i další 3 etapové úspěchy a do Paříže dojel jako neohrožený král Staré Dámy.

Svůj žlutý trikot poté daroval matce posledního italského vítěze Tour, Marca Pantaniho, který v únoru 2004 zemřel na předávkování kokainem.

Na Grand Tour od té doby triumfoval pouze jednou a to na Giru 2016, kde mu cestu za vítězstvím opět usnadnil pád velkého konkurenta. V životní formě jedoucí Steven Kruijswijk měl před 19. etapou náskok 3 minuty před druhým Estebanem Chavesem a čtvrtý Nibali ztrácel přes 4 a půl minuty. Jenže v jednom ze sjezdů Kruijswijk spadnul a se zlomeným žebrem dojel téměř 5 minut za prvním Nibalim a jeho náskok se rázem rozplynul.

Skvělé nohy prokázal Žralok i v poslední horské zkoušce, přesvědčivě porazil nového lídra Chavese a na poslední chvíli získal růžový dres pro sebe.

Svůj zrak dále upnul na klasiky, na nichž měl do té doby spíše smůlu. Tu prolomil už dříve na Lombardii 2015, kde si po skvělém útoku v konci předposledního stoupání a dechberoucím výkonu ve sjezdu osamoceně dojel pro první triumf z Monumentu.

O dva roky později ovládl Lombardii podruhé, opět po dlouhém samostatném úniku. Sedmnáct kilometrů před cílem setřásl Thibauta Pinota a neohroženě se vydal za vítězstvím. „Když má svůj den, tak toho proti Nibalimu moc nezmůžete. Zkoušel jsem se ho držet, ale bylo to na mě moc,“ obdivoval Nibaliho sílu jeho francouzský soupeř.

Ačkoli za svou oblíbenou klasiku vždy označoval Liege–Bastogne–Liege, svůj další velký úspěch získal na druhém italském Monumentu, Milán–San Remo, kde v roce 2018 nastoupil na Poggiu, vzdálil se všem soupeřům a s drobným předstihem před spurtery protnul i cílovou pásku.

Letos v listopadu oslaví už 36. narozeniny a jeho stále nesplněným snem je medaile z Olympijských her, které byly letos kvůli pandemii koronaviru odloženy na příští rok. To bude pro Žraloka z Messiny pravděpodobně poslední šance bojovat o cenný kov pod čtyřmi kruhy.