Lídry na celkové pořadí hledejme nejspíš ve dvojici kolumbijských cyklistů kombinujících zkušenost v podobě Rigoberta Urána a rychle výkonnostně rostoucího mládí v podobě Sergio Higuity.
Sergio Higuita, další z kolumbijských nadějí světové cyklistiky, doslova roste před očima. K týmu se oficiálně připojil teprve loni od 1. května v jeho 21 letech. Ale co stihl do jejího konce, bylo oslňující. Až na výjimky kamkoli přijel, tam ho bylo plno. Takže vyberme jen to nezajímavější: z 62 závodních dnů byl 25x do desítky, z toho 8x na pódiu. Ve World Tour etapácích dojel 2. v Kalifornii a 4. v Polsku. Čtvrtý dokončil i v silničním závodě na mistrovství světa do 23 let, když projel cílem v první šestičlenné skupině, kde na lepší místo přeci jen nestačily jeho menší sprinterské předpoklady (166 cm, 57 kg). V závěru sezóny si odbyl premiéru na Grand Tour v podobě Vuelty, kde ovládl 18. etapu vedoucí přes čtyři jedničkové vrcholy. To, že jeho výkonnost roste i nadále, dokázal v závodech, které stihl letos před nucenou pauzou: vyhrál kolumbijský šampionát, Tour Colombia 2.1 a skončil 3. na Paris-Nice, kde zaujal schopností být ve větrných etapách vyrovnaným konkurentem tělesně mohutnějším a na například dlážděné klasiky dobře stavěným soupeřům. A to, že ho týmový kolega a super klasikář Sep Vanmarcke v těchto chvílích příkladně „opečovával“, bylo z pohledu diváka také velmi přitažlivé.
Daniel Felipe Martínez je jen o rok a kousek starší než jeho krajan Higuita. Díky tomu už toho stihnul trošku víc. Na Tour debutoval už v roce 20018 a nezanechal nějakou výraznou stopu. Jenže v tom roce skončil 5. v Kolumbii, 7. v Katalánsku, 12. v Romandii a 3. v Kalifornii. A po Tour ještě 6. v Coloradu. Takže etapáky umí dost dobře, což koneckonců znovu dokázal na letošní Colombia 2.1, kde dojel hned za Higuitou. Silný trumf do kopců s velmi slušnou časovkou mezi lehčími typy. Koneckonců je letošním šampiónem Kolumbie v jízdě na čas.
Velkou otázkou je, zda bude chráněným jezdcem na celkové pořadí jeden z rozhodujících průkopníků kolumbijského cyklistického boomu ve světovém měřítku, velezkušený Rigoberto Urán (33 let). V minulosti dokázal být 2x 2. na Giru a jednou na Tour a odjel již 18 (!) Grand Tour. Sice v roce 2018 dokončil 7. na Tour a stejná příčka mu patřila o rok později na Vueltě, ale začínalo to vypadat, že na pódium už to přestává stačit a křivka výkonu a výsledků má klesající tendenci. Navíc loni utrpěl těžké zranění, z něhož se dlouho vykřesával. Může překvapit novou motivací po zranění a nucené pauze, i trasa mu nahrává, ale v úvahách převažuje spíš role Urána jako super mentora mladých nadějí, z nichž Higuita vypadá, že předčí skvělého Martineze. A v tomto smyslu je aktuálně Rigoberto nenahraditelný!
Australan Simon Clarke patří ve svých 33 letech společně s Uránem k nejzkušenějším v týmu a pro svou výkonnost, klid a příkladnost je zaslouženým kapitánem týmu. Přičemž nejde o kapitána, který by zcela rezignoval na vlastní výsledek, o čemž svědčí jeho 2. místo na loňském Amstelu či letošní vítězství na Royal Bernard Drome Classic, kde v závěru klimaticky velmi nepříznivé etapy pokořil takové borce, jako je Barguil a Nibali.
Estonec Tanel Kangert, další 33 letý cyklista, velmi dobrý v dlouhých stoupáních, ale po dobu své kariéry spíše dobrovolný pomocník lídrů, už už končil kariéru po dlouholetém angažmá v Astaně, ale přestup do EF mu vlil novou krev do žil. Jde o mimořádně spolehlivého a ve výkonu stabilního podporovatele lídrů do hor, jakým se může pochlubit málokterý tým.
Hugh Carthy je specializací také především vrchař, byť měří 193 cm. Váží totiž při téhle výšce pouhých 69 kg. Tento 26 letý Brit měl být původně lídrem na italském Giru, ale tým ho po zvážení všech okolností nyní napsal na seznam kandidátů pro francouzskou Tour. Giro je Giro, ale v aktuální situaci zkrácené sezóny nabývá na významu i pro sponzory přeci jen Grande Boucle. V případě startu to bude jeho premiéra na tomhle největším etapáku světa. Nominaci si vysloužil především s ohledem na skladbu etap: spousta horských vrcholů a minimum časovkářských kilometrů. A že má schopnosti v takových typech závodů uspět, dosvědčuje jeho 11. místo na Giru i vítězná etapa Kolem Švýcarska v loňském roce, kde v krátké horské 9. etapě přes tři kopce nejvyšší kategorie všem sólově ujel a nechal za sebou na 3. místě o více jak minutu i Egana Bernala. Letos se postavil na start jediného závodu, etapáku Tour de La Provence, a skončil celkově 4. za vítězným Quintanou.
Nejlepší roky Tejay van Garderena, 31 letého Američana, pokud jde o celkové pořadí na Grand Tour, jsou už nejspíš nenávratně pryč. Ovšem velmi platným pro tým může být stále. Druhé místo z loňského Criteria du Dauphiné by toho mělo být důkazem. Jeho předností v minulosti byla časovka a vysoce nadstandardní výkonnost v dlouhých stoupáních.
Kanaďan Michael Woods (33 let) je skvělý v těžkých jednorázovkách, takže Ardény a podzimní italské klasiky jsou jeho parketa. Na Grand Tour, které absolvoval zatím 5x, s výjimkou 7. místa na Vueltě v roce 2017, v celkovém pořadí nic zvláštního. Dokáže se však dostat na pódium v příhodných etapách, přičemž nejhodnotnější v tomto smyslu bylo vítězství z Vuelty v roce, kdy celkově dokončil v top ten. Letos v polovině března si na Paris-Nice zlomil kyčelní kloub, jenže odložení Tour de France z července na září mu paradoxně prospělo a umožnilo se zotavit. I tak ale bude rozhodovat, jak moc se mu podařilo dohnat tréninkové manko a jak by byl schopen udržet konkurenční úroveň po dobu tří týdnů.
Neilson Powless, 23 letý Američan, přišel do týmu letos z Jumbo-Visma, kde byla pro něj šance dostat odpovídající příležitost v mimořádně silné vnitřní konkurenci nižší než v EF. Talent, který v minulosti dokázal vyhrávat etapy na Baby Giro a na Tour de l'Avenir. Má za sebou jednu Grand Tour, loni byl součástí týmu, který prostřednictvím Primože Rogliče slavil triumf nejcennější na španělské Vueltě. Letos dojel 4. na australském Herald Sun Tour, kde se však sešla přeci jen „slabší“ konkurence. Otázkou je, zda nastal správný čas k účasti na Tour, nebo mu raději dát šanci znovu na Vueltě, kde by mohl nejspíš lépe dokázat svou rostoucí výkonnost.
To je výčet borců, kteří to umí více či ještě lépe v náročných kopcích. Jenomže tým potřebuje na Tour nejen vrchaře. Proto jsou kandidáty nominace i klasikáři.
Alberto Bettiol (26 let) je především poslední vítěz monumentu Kolem Flander, do jehož cíle dorazil osamocen po dlouhém sólovém úniku, který si vybudoval na posledním těžkém dlážděném stoupání. A tento pokorný a zároveň dostatečně sebevědomý Ital se na dlážděné klasiky opět chystá. Jaká je jeho forma po nucené pauze budeme mít možnost vidět už za něco více než 14 dnů při Strade Bianche. Bettiol je velmi talentovaný, ve formě nebezpečný a zároveň ochotný pracovat pro tým. Pokud se postaví na start Tour de France, bude to pro něj zároveň výborná příprava na klasiky, zvláště pak první dva týdny. Pokud chce však uspět na klasikách, nebude moci nechat všechny síly na Tour.
Magnus Cort (27 let) není jezdec na celkové pořadí velkých etapových závodů, kde se do cesty cyklistům staví mimořádně náročná a dlouhá stoupání. Je ale skvělý tempař, dokáže zajet výborně časovku i zasprintovat z těžšího profilu. Jako takový je schopen podporovat týmové lídry i vyhrávat etapy. Což v minulosti dokázal opakovaně na Vueltě (2016) a jednou na Tour (2018). Loni tento další ze skvělých dánských cyklistů takto vyhrál etapu na Paris-Nice a o své letošní jarní formě dal vědět ve dvou francouzských etapácích. Na Étoile de Besseges (2.1) byl 1. a 3. v etapách a 2. v časovce a celkově ovládl bodovací soutěž. A na čtyřetapovém Tour de La Provence (2.Pro) dokončil ve třech etapách na 4., 8. a 11. místě.
Lawson Craddock, 28letý Američan je především ceněný domestik. Sám je zatím bez vítězství na závodech UCI. Není to domestik do kopců, ale po rovinách a členitém terénu je velmi užitečný. Umí i velmi slušně časovku, což dokázal mj. 6. místem na loňském mistrovství světa. Loni byl jedním z posledních, kdo vypadl z nominace na Tour, což ho motivovalo ukázat světu své schopnosti na španělské Vueltě. Pětkrát byl do 7. místa, v 11. klasikářské etapě mu scházelo na 3. místě 6 vteřin k výhře. Měl výrazný podíl na frontálním úspěchu týmu na letošní Tour Colombia 2.1, kde jeho kolegové obsadili kompletní stupně vítězů, k němuž položili základy ve skvělé týmové časovce, v níž byl Craddock rozhodujícím členem.
Jens Keukeleire, další z výborných belgických klasikářů, absolvoval od roku 2012 do svých 32 let celkem 8 Grand Tour, z toho v posledních třech letech Tour de France. Nejprve v dresu Orica-Scott a poté Lotto-Soudal, takže v jeho prospěch mluví zkušenosti. V týmu EF je letos nováčkem a je otázka, zda tým bude nominovat oba typově podobné cyklisty, jakým je i Cort. Keukeleire by na Tour také ladil formu na klasické monumenty. Ale to je karta, která při nominaci nemůže být rozhodující.
Klasického sprintera v kandidátech nominace nenajdeme. Takže cílem budou jednotlivé etapy obtížnějšího profilu. Ať už klasikářské, tak horské z úniku skupiny, která nebude ohrožovat lídry. A potom Sergio Higuita v zádech s Rigoberto Uránem a Felipe Martinezem v nejtěžších etapách v jejich úsilí prosadit se v celkovém pořadí na pódium tohoto největšího světového svátku cyklistiky.
Předpoklady naplnit tyto cíle má tento multinárodní tým registrovaný ve Spojených státech velmi vysoké.
