Tak nejprve co předcházelo. Celý život se motám kolem kola a cyklistiky. Byly doby, kdy jsem jezdil hodně, a byly časy, kdy jsem nejezdil skoro vůbec. A byly doby, kdy jsem i závodil. Posledních několik let mám o něco víc času na bicykl, než tomu bylo v dobách před důchodem. Nyní jsem dospěl do stádia, kdy jsem si řekl, že je na čase zase jednou prodat tréninkovou dřinu na závodech. A vyrazil jsem nejprve na Velkou cenu Temelína a poté na Tour de Zeleňáka. 

V Temelíně bylo ve srovnání se Zeleňákem míň lidí, větší převýšení a strašné vedro. Ale také perfektní organizace a něco na podobných akcích pravděpodobně ne zcela běžného: zcela pro provoz uzavřený 19km okruh. Dopadl jsem jak sedlák u Chlumce. První okruh ještě OK. Křivka mé tepové frekvence pořád ťukala zespoda na moji maximálku. V půlce druhého okruhu už to začínalo být slabší a po sjezdu k Vltavě, odkud bylo nutno ještě vyjet 3km cílový kopec, mi to došlo: došlo mi. Hrabal jsem se z toho několik dnů. A znovu potvrdil tolikrát omletou pravdu, že závodní nasazení nenatrénuješ. 

Co s tím? Zkusit se nedat. Znovu to pošimrat a zjistit, co se bude dít. Takže jsem se o tři týdny později objevil na náměstí v Rumburku. 

Sice to nemám daleko, jenom nějakých 85 km, ale už mám rád a možná i potřebuju větší komfort, takže jsem zvolil variantu prodloužený víkend. A s manželkou. Ubytování jsem začal shánět ale dost pozdě a nebylo to úplně jednoduché. Nakonec jsme sehnali obyčejné, ale čisté, teplá voda tekla, nepříliš daleko od centra a s velmi dobrou snídaní. Začalo to tedy dobře. 

V klidu a bez tlačenice jsem si tedy coby předem přihlášený abonent vyzvedl v pátek podvečer startovní číslo, čip, poukázky na občerstvení, případně sprchu po závodě a pár reklamních drobností. Zašli jsme na velmi dobrou, pochopitelně lehkou večeři a pomaličku šupky dupky do hajan. Zítra je den D. První pokračování bylo tedy také all corect. 

Ráno v klidu na snídani a pak se naše cesty rozdělily. Já se rozjet před závodem, manželka hledat nejlepší kávu ve městě. 20 minut, uprostřed třikrát vyhnat tepy trošku blíže k anaerobnímu prahu, aby tělo začalo tušit, že se něco ohrožujícího blíží, a pak kávička. Jestli byla nejlepší, nevím, ale byla dobrá. Čtvrt hodiny před výstřelem zařadit do fronty, takže spíše až v samém závěru koridoru. Zatím není kam spěchat a cpát se dopředu. A zase tedy všechno v pořádku. 

Pak to tedy začalo. Na prvním vršku na konci města jsem na 90 % maxima. Ale funguju. Na vrcholu následujícího stoupání jsem se už dotkl maxima. Stále funguju. A v tomhle režimu mi to vydrží po celý závod. Bez krize. Samozřejmě síly v průběhu kilometrů maličko ubývaly, takže i tepy maličko poklesly, ale stále se pohybovaly tam, kde v tréninku jen občas. 

Jak vidno, měl jsem pouze dva soupeře. Kolem jedoucí cyklisty a můj computer. V soupeření s cyklistickými kolegy jsem toho moc nevyhrál. Jen paběrkování. To když třeba ti, kteří byli lepší v Temelíně, nyní přijeli se mnou nebo za mnou. Ale nějaké 352. místo či 19. v kategorii nikoho moc nezajímá. Když si ale chci udělat drobnou radost, tak si ve výsledcích vyhledám, že v mé kategorii byli jen tři starší chlapi, než jsem já, dřív v cíli.  To podle známé strategie, že věříme jen statistikám, které si sami zfalšujeme. Příště chci být mezi těmi třemi. Když ale koukám na jejich časy, tak to nepůjde jen lousknutím prstů. Ale proč ne, alespoň je motivace. 

Lépe mi vychází soupeření se svým tělem. Objet necelé dvě hodiny povětšinou na hranici anaerobního prahu a nezkolabovat, považuji za své malé vítězství. Roli mohlo sehrát vícero příčin, mj. příjemné cyklistické počasí, přiměřené převýšení rozmanité trasy a také onen Temelín. Vždyť přeci závodní zatížení se nedá natrénovat. Takže i čtvrté dějství dopadlo dobře. Jde to nějak až moc všechno dobře. 

Jelikož se trošku známe s Hanym, Janem Novotou, hlavou organizačního týmu Zeleňáka, tak když se mě zeptal, jak jsem si Zeleňáka užil, napsal jsem mu toto: 

„Co se týče organizace, tak smekám před každým, kdo se do takové akce dá, myslím, že si dovedu představit, co to obnáší. A když se to podaří dostat do takové úrovně, jako se to tobě a tvému týmu daří, pak se i klaním.“ 

„Čistě cyklisticky: moc pěkná trasa, rozmanitá, kvalitní povrch, příroda i spousta skvěle fandících domorodců, nezaznamenal jsem jedinou potíž z pohledu zajištění trati a bezpečnosti účastníků. V podstatě dokonalé.“ 

Tady by to mohlo skončit. Jenže tenhle příběh má pět kapitol. A jako přídavek oslí můstek k dalšímu příběhu. 

Po závodě dobrá káva a něco sladkého na zub. Plné náměstí. Vojta Řepa sděluje do mikrofonu, že organizace včetně rychlosti a dostupnosti výsledků není v tomto standardu běžná ani na UCI závodech. Přesun na pokoj, sprcha, krátký odpočinek a v civilu zpět na náměstí. Pozdní oběd. Vyhlašování nejlepších. Losování šťastlivců. Začínají dunět reproduktory při vystoupení první z několika kapel. Už takhle blbě slyším a při práci se zahradním traktorem si raději beru sluchátka. Tak raději na druhou stranu náměstí, deci růžového, sluneční brýle, protože praží, a pozorovat cvrkot a podupávat do rytmu. 

Co to je za příběh, kde všechno dopadne dobře? Pohádka pro dospělé? A proč by vlastně nemohlo? 

Jo, a ještě onen oslí můstek. Den po závodě 70 km v režimu ZDV2. Cože to je? Já doufám, že základní dlouhodobá vytrvalost úrovně 2. A tělo to vzalo. O to nic, nejhorší se mi dostavuje se zpožděním dvou a po Temelínu dokonce tří dnů. Po Zeleňáku třetí den 50 km ZDV2/SV, tedy trénink proložený prvky silové vytrvalosti. A tělo to vzalo ještě lépe! 

Nechal já jsme vůbec na tom Zeleňáku všechno, co jsem mohl? Ale to už je zase jiný příběh. A nejlépe příběh zase někoho jiného.