Přitom se Jakub profiluje svými parametry spíše jako vrchař (174 cm / 63 kg), ale jak sám říká, po 150 km závodu už to byl „takovej divnej spurt“. Samozřejmě první, na co jsme se ho zeptali, byl průběh mistrovského závodu.

Jakube, rozpovídej se, jaké jste měli úkoly, jak se vám je dařilo plnit, jak ses cítil ty a jak vůbec přišlo k tomu, že jsi nakonec byl z našich nejlepší?

Lídry byli určeni Mathias Vacek a Pavel Bittner, já dostal roli pomocníka. Měli jsme zpočátku spíše vyčkávat, žádné rozjíždění tempa, jedině kdyby došlo na spurt balíku, tak to rozjet naším určeným lídrům. Jenže od začátku se jelo hodně vysoké tempo, zpočátku jsem se necítil moc dobře, pohyboval jsem se spíše vzadu, což se nakonec ukázalo jako výhoda, protože jsem ušetřil dost sil. Jakmile se najelo na okruhy a vedoucí skupina se zmenšovala, začalo se mi jet o dost líp. Když odpadl Mathias Vacek, tak jsem to ani nevěděl. Prostě mu došlo, to se stává, sezóna už byla opravdu hodně dlouhá. Pavla Bittnera, který byl dlouho v úniku a pak z něj ve stoupání odpadl, jsem se ptal, jak na tom je, ale byl už dost mrtvý, takže jsem mohl jet na sebe. Na to, abych poodjel s těmi, kteří nakonec bojovali o 3. místo, jsem neměl (pozn.: v cíli chybělo 12 vteřin), víc už to prostě nešlo. Zhruba kilometr před cílem se v naší skupině nikomu nechtělo jet, tak jsem si vlezl na špic a jel maximální možné tempo. Moc lidí z té skupiny už mě na pásce nepřelezlo.

Jaký byl ohlas v realizačním týmu?

Všichni byli nadšení. Ale nijak zvlášť jsme to neslavili. Brzo jsme odjížděli domů, takže třeba závod elite jsem už na vlastní oči neviděl.

Trošku se představ: kde jezdíš, na čem jezdíš, od kdy jezdíš …?

Na kole jezdím už osm let. Táta byl fotbalista, tak jsem chodil na nějaké fotbalové kroužky, ale moc mi to nešlo. Občas jsme se svezli na kole, a to mi zase docela šlo. Pak jsem zkusil nějaké menší závody, nejdřív bajkové … přišlo to tak nějak samo, že jsem se začal věnovat cyklistice. Ještě loni jsem jezdil za Příbram, kam to mám z Dobříše, kde bydlím, kousek, ale před touto sezónou přešla skoro celá mládežnická skupina k panu Hájkovi do RBB Invest Force Jindřichův Hradec. Trénuje nás pan  Pavel Vršecký, jsou to dobré tréninky, většinou trénujeme společně. V týmu se mnou jsou ještě dva junioři a myslím, že i na oddílové úrovni si vedeme docela dobře. Mně tím, že jsem vyhrál poslední pohárový závod, se podařilo poskočit na 3. místo v celkovém pořadí Českého poháru Techniserv Cupu. Josef Čekal skončil celkově 6. a David Kopelent 13.

Co se materiálu týče, jezdím TREK Emondu, jeden exemplář na Di2, zapletená kola Kastar od pana Karla Stárka a doplňky Force od pana Kmenta. Zatím všechno financuje táta. Snad to teď bude trošku lepší. Táta cyklistikou žije čím dál víc, přijde mi, že třeba na závodech je nervóznější než já. Máma je v pohodě, jestli se bojí, tak to nedává moc najevo …

A co reprezentace? Letos jste dosahovali hodně dobrých výsledků v porovnání se zahraniční konkurencí. Skoro to vypadá, že jste teď v české cyklistice nejvíc konkurence schopná věková kategorie.

Máme dobrou partu, mezinárodní závody jsme objížděli v šesti lidech, bohužel na mistrovství světa se nově jezdí maximálně v pěti. Tomáš Konečný je dobrý reprezentační trenér, dokáže při reprezentačních startech dobře poradit, stanovit taktiku, nabudit …

Přemýšlíš už – co se cyklistiky týče - v dlouhodobější perspektivě?

Vím, že bych se cyklistikou chtěl živit, ale taky vím, že je přede mnou ještě dlouhá cesta. Nebudu říkat, že bych chtěl vyhrát třeba Grand Tour, ale jet bych ji chtěl.

Tak Jakube, ještě jednou blahopřejeme k pěknému umístění na mistrovství světa a přejeme, ať se ti splní tvé sny.