Původně se měli opět potkat tři králové, jenže Matthieu van der Poel s bolavými zády nemohl. I když na Stravě vzkázal všem, že se vrací – v sobotu ujel belgickými rovinami 60,96 km za hodinu padesát. Zbyli tedy jen dva a všichni zbylí elitní cyklokrosaři, za sebou už měli novoroční Grand Prix Svena Nijse X2O v Baalu. Van Aert (Jumbo/Visma) tady zapsal sedmou výhru sezony v řadě i se zničenou botou, druhý byl Tom Pidcock (Ineos/Grenadiers), třetí Eli Iserbyt (Pauwles Sauzen/Bingoal).

V Hulstu, rodišti mistra světa ze silnice 1947 Thea Middelkampa, se jel Vesting Cross bez diváků, parkem na šancích proslulého vojenského opevnění ze 17. století. Trať velmi zajímavá i s průjezdem větrného mlýna, ovšem bez brutálního belgického bahna sice náročná, ale jezdivá. A taky velice úzká, takže pole se brzy po startu kromě pár jezdců zaštosovalo v první vracečce. Van Aert, vyrážející z druhé řady, tomu sice unikl, ovšem v prvním krátkém stoupáčku mu spadl řetěz – a než ho nahodil, ztratil zhruba půl minuty, ale především skoro třicet pozic. Což pro něho bylo mnohem horší, probíjet se zpátky dopředu. 

Tam táhl evropský šampion Lars van der Haar (Baloise/Trek Lions), ale teprve když ho dostihli Pidcock s Iserbytem – někdy ve třetím z devíti kol – ztratil Van Aert šanci. Dva mrňousi vpředu se honili jako psi, Van Aert daleko vzadu sice mocně předjížděl, ale ztrácel… z 30 vteřin až k minutě. Pidcock získal mírný náskok a tvrdě o něj bojoval, Van Aert se dotáhl až na čtvrté místo, víc to za Boha nešlo. „Zkoušel jsem to, ale jak za to vepředu vzali, nemohl jsem udělat víc. Zrovna na takové krásné trati, ale to je cyklokros. U šťastného čísla sedm jsem skončil, dnes to byla smůla,“ říkal pak v cíli.

Angličan Pidcock, olympijský vítěz na horských kolech, tedy na 25,27 km získal druhý triumf kariéry ve světovém poháru, opět na nizozemské půdě (předtím v Rucphenu). „Eli mě honil, v posledním kole jsem měl strach a udělal pár chybek, naštěstí se mi nevymstily. Nechtěl jsem dopadnout jako Wout,“ říkal. Belgičan Iserbyt stvrdil zisk celkového vítězství ve světovém poháru, ano, za celou sezonu a pět výher, si ho zaslouží. Přitom do konce zbývají ještě po příštím víkendu, zasvěceném domácím šampionátům, dva závody ve Flamanville ve Francii (16. 1.) a nizozemském Hoogerheide (23. 1.)

Z původně osmi ohlášených českých cyklokrosařů na startu, kteří se kromě Boroše přesouvali z novoročního nizozemského Pétange nakonec dva chyběli. Šimona Vaníčka trápí záda, ještě hůř je na tom Jakub Říman, ten si o den dříve zlomil klíční kost. Nejlíp zajel podle předpokladů Michael Boroš, poprvé v dresu svého nového zaměstnavatele Elkov/Author, 22. (-4:40). Jeho týmoví kolegové, bratři Ťoupalíkové, které reprezentační kouč Petr Klouček sliboval přesvědčit k návratu do vrcholného cyklokrosu, zůstali jen doma na silvestrovském Terezíně... Bývalý juniorský mistr světa Tomáš Paprstka (Tufo/Express Kolín) 35. (-6:12), z ostatních se udržel nejdéle Daniel Mayer, polapený tři kola před cílem.

Vzrušující stíhačku nabídl i závod žen. Ze startu se rozjela nejlíp velezkušená Marianne Vosová (Jumbo/Visma), jenže hned na první šikmině zaváhala. Do čela vyrazila 19letá Puck Pieterseová (Alpecin/Fenix) a loňská mistryně Evropy do 23 let dravě jela za prvním světovým triumfem. Jenže teprve někdy v polovině jako by se rozjela dosud se trápící – nevypadalo to, že by se nějak vědomě šetřila – mistryně světa Lucinda Brandová (Baloise/Trek Lions) a její hon na (ryšavou) lišku skončil úspěšně. „Jela skvěle, udělala mi to hodně těžké,“ ocenila soupeřku. Zapsala si tak patnáctou výhru v sezoně, šestou za sebou – i tady už je o celkovém prvenství ve světovém poháru jasno. 

Na třetí pozici se protlačila Annemarie Worstová (777). Totální osmičlennou nizozemskou dominanci nabourala jen čtvrtá Maďarka Kata Blanca Vasová (SD Worx). Ze čtyř nahlášených Češek, včetně bikerky Terezy Tvarůžkové, nakonec jela jen nezdolná Karla Štěpánová – 35. místem (-7:09) dorovnala letošní maximum z Tábora.