Pojďme se zase jednou ponořit do historie. Pro někoho až ne tak vzdálené, pro někoho – zvláště hodně mladého – do pravěku.

Píše se rok 2003. Jede se Tour de France. Žijeme éru Lance Armstronga. Můžeme ho ve zpětném zrcátku vnímat jako arogantního, prolhaného Američana, kterému by ale k jeho „úspěchům“ a výdělkům nestačilo jen si pouštět EPO žilou. Navíc v té době kdo chtěl vyhrávat největší závody, měl za téhle situace pouze jednu možnost. Kdo byl pachatel a kdo oběť? Tragická doba cyklistiky. Snad už je v nenávratnu.

Do ročníku 2003 Armstrong vyhrál už čtyři ročníky po sobě. A jde si pro pátý triumf. Vypořádat se bude muset především se svým taktéž s obohacenou krví jezdícím věčným rivalem Janem Ullrichem. A poslední tři roky jim nepříjemně šlape na paty Bask Joseba Beloki.

Beloki byl rok předtím druhý za Armstrongem a další dva roky dozadu vždy třetí za Američanem a Němcem. Bylo by fajn, kdyby to konečně vyšlo.

První skutečně horská je sedmá etapa končící v Morzine. Ve skupině největších favoritů je ale pouze pověstným klidem před bouří. To důležitější je totiž na programu následující den. Etapa končící na pověstném Alpe d´Huez. A tady se bouře skutečně rozpoutá.

Pro Armstronga odvádí černou práci Roberto Heras. Čtyřnásobný vítěz Vuelty, jehož konec kariéry se posléze odehraje formou dvouleté suspendace. Beloki ví, že tohle může být šance, a tak se ještě daleko před cílem zvedá. Nikdo není schopen nebo ochoten reagovat. Odrovná tím Ullricha. Armstronga ne.

Ten nepanikaří, z háku Herase po několika kilometrech včas zrychlí a k Belokimu dopředu doveze nejprve Tylera Hamiltona, jehož kariéru přeruší taktéž dvouletý distanc, a dalšího baskického cyklistu Ibana Maya, který využije své role toho nejméně nebezpečného a etapu nakonec vyhraje.

Beloki se posune na průběžné 2. místo 40 vteřin za Armstronga. V další taktéž náročné horské etapě s cílem v Gap se do sjezdu z posledního stoupání, jehož vrchol se nacházel 10 km před cílem, pouští vpředu osamoceně jedoucí a z pohledu průběžné klasifikace velmi nebezpečný Aleksandr Vinokurov. Stíhá ho jedenáctka jezdců, z nichž jde do sjezdu nejaktivněji právě Beloki. A podaří se mu onu únosnou mez maximálního rizika 4 km před cílem překročit.

Při intenzívním brždění si zablokuje zadní kolo, v pokusu to srovnat dostane smyk na opačnou stranu a stále ve vysoké rychlosti jde bokem na tvrdý asfalt. Armstrong, který mu jede v háku, aby se vyhnul pádu, nasměruje bicykl mimo silnici, a rozhodne se pro nevídaný manévr. Pokračuje po louce rovně z kopce směrem k silnici, která po větším oblouku pod ním pokračuje. Příkop překoná jako rádoby cyklokrosař, pár soupeřů nevěřícně zírá, co to právě viděli, ale závodí se dál. Až k pátému Američanovu celkovému vítězství.

A Beloki? Prasklá pánev, konec sezóny a poté stále citelnější pouhé paběrkování až k ukončení kariéry o tři roky později zcela mimo hlavní pozornost mas a médií. Rok předtím se ale jedna mimořádně důležitá věc přeci jen stala, která minulost propojila s dneškem.

Belokimu se totiž narodil syn a dostal jméno Markel. Teprve v červenci příštího roku mu bude 19 let. Takže dosud junior. Ovšem ne ledajaký. První rok mezi juniory v závodech UCI ještě nic moc. Zato letos. Z 35 závodních dnů pět vítězných zářezů, mj. vítěz španělské juniorské mistrovské časovky a druhý v silničním závodě a sedmý na evropském šampionátu ve své zatím nejsilnější disciplíně, jíž je jízda na čas.

Jenže Markelovi to jezdí i v kopcích. Což je ta nejzajímavější cyklistická predispozice prosazovat se na největších etapových závodech a to pozornosti lovců talentů pochopitelně neuniklo. Jeden z WorldTeams letos přistoupil k silné omlazovací kůře, v níž Rui Costa představuje onu pravidlo potvrzující výjimku. A mladý Beloki se do téhle koncepce hodí. Takže od příští sezóny bude coby nejmladší člen týmu oblékat dres EF Education-EasyPost.

"Když jsem začal závodit, mým největším snem bylo stát se profesionálem. Je to splněný sen a každý ví, že v mé rodině je velká cyklistická tradice,“ řekl mladý Španěl pro GCN při nedávném tréninkovém kempu EF Education v Gironě.

„Vím, že stát se profesionálem je super obtížné, takže nejlepší rada, kterou dostávám od svého táty, je, že musím postupovat krok za krokem a učit se od lidí kolem sebe,“ zmínil vliv svého otce, k němuž může vzhlížet bez rušivých momentů. Joseba měl totiž to štěstí, že nikdy nebyl na rozdíl o většiny z tehdejší absolutní špičky suspendován.

„Do budoucna ještě nevím, jakým jezdcem můžu být. Jsem dobrý v časovkách a umím dobře stoupat, takže Grand Tours se v budoucnu nabízí, ale teprve uvidíme, jak se vše vyvine,“ uzavřel své aktuální představy Markel Beloki.

Tátovi se ale už dnes stalo to, co v hierarchii hodnot obvykle u otce stojí na nejpřednějších příčkách: může být pyšný na svého syna.