Loni se pořadatelé rozhodli výrazně změnit trasu závodu, prodloužili ji nad 200 kilometrů a místo jedenácti prašných sektorů s jejich jelo patnáct. Sektory Colle Pinzutto a Le Tolfe, nedaleko cíle v Sieně, se loni jely poprvé dvakrát. Letos to bude stejné, konec závodu se oproti loňsku neliší. 

Start bude opět v Sieně, odkud se cyklisté vydají vstříc prvním čtyřem sektorům a stoupání Montalcino (6,5 km, 4,8 %). Za Montalcinem to začne být opravdu zajímavé. Nový sedmý sektor Seravalle, který měří 9,3 km, se totiž vecpal mezi dva dlouhé sektory. Mezi sedmým úsekem a osmý je pouze kratičký kousek na asfaltu. Osmý sektor San Martino in Grania měří 9,5 km, takže střední část trati bude na „strade sterrate“ (prašné cesty) nejštědřejší. Mezi začátkem pátého sektoru a koncem osmého sektoru je 47,3 km, ze kterých se celkem 38,7 km pojede na štěrku. 

A hned o 9 km dále začíná nejtěžší a druhý nejdelší úsek Monte Sante Marie se dvěma výjezdy a sjezdem, kde se loni Tadej Pogačar rozhodl zaútočit a zbylých 81 km pokračoval sám až do cíle. Od tohoto sektoru přestal být závod o vítězství zajímavý, Slovinec snadno najel velký náskok a tak vlastně nevíme, jaký vliv má nový závěr Strade Bianche na vývoj závodu, když jsou soupeři vyrovnaní.

Všech zbylých sedm sektorů na sterrato je krátkých, nejdelší z nich má pouze 3,3 km, ale strmá stoupání jsou na posledních 53 kilometrech nasázená jedno za druhým. Nejtěžší sektor je Colle Pinzutto, který býval v minulosti rozhodující a letos se pojede dvakrát. První výjezd na Colle Pinzutto končí 47 km před cílem a druhý jen 17 km před cílem. Colle Pinzutto má v průměru 7,7 %, ale v maximu až 15 %. 

O 4 km blíže cíli leží poslední sektor Le Tolfe, který měří 1,1 km, nejdříve prudce klesá a poté ještě strměji stoupá. V nejtěžším úseku má 18 % a například v roce 2021 se zde Mathieu van der Poel tvrdým nástupem zbavil většiny soupeřů v čelní skupině, včetně Pogačara a Wouta van Aerta. Odtud je to 12 km do cíle, s Van der Poelem se před čtyřmi lety udrželi jen Julian Alaphilippe a Egan Bernal. 

Ve zvlněném profilu před vjezdem do Sieny se většinou neútočí, pokud jsou závodníci pohromadě, snaží se ušetřit co nejvíce do závěrečného výjezdu. 900 metrů před cílem projedou nejlepší závodníci skrz středověkou bránu Porta di Fontebranda a najedou na dlažbu. Stoupání v ulici Via Santa Caterina má v průměru 10 % a přibližně 500 m před cílem se dostává až na 16 %. Ostrá pravotočivá zatáčka na Via delle Terme vede do ulice Banchi di Sotto a od 300 metrů silnice mírně klesá. Po 150 metrech přivádí pravotočivá zatáčka z Via Rinaldini na náměstí Piazza del Campo. V posledních metrech už se nedá moc předjíždět, normální spurt zde není možný, klesá se totiž k cíli na starobylé dlažbě.

Je Strade už jen pro vrchaře? 

Po loňském natažení závodu nad 200 kilometrů si někteří stěžují na nový charakter Strade Bianche. Například Poel Martina Wynantse, sportovního ředitele týmu Visma-Lease a Bike, je toskánský závod už jen pro vrchaře a klasikami typu Wouta van Aerta a Mathieu van der Poela Strade Bianche vynechávají, protože v konkurenci Tadeje Pogačara nemají velkou šanci vyhrát.

„Po loňském sólovém závodě na 80 kilometrů letos přidávají další šotolinový úsek,“ stěžuje si Wynants. „Je škoda, že závod ještě ztěžují. Z hlediska napětí bude ještě předvídatelnější. To je trochu škoda.“

„V loňském roce přidali závěrečný okruh kolem Le Tolfe, který z něj udělal čistě vrchařský závod. Teď je tam navíc 9,5 kilometru do kopce... To to jen ještě ztíží,“ dodává Wynants. 

Na druhou stranu ani loni nedominovali popředí výsledků vrchaři. Pogačar byl suverénní, ale u tak výjimečného závodníka se nedá říct, že je to skladbou trasy. V první desítce byli jen tři závodníci, které bychom označili za pravé vrchaře, kromě Pogačara ještě osmý Lenny Martinez a devátý Filippo Zana. Ostatní jsou spíše klasikáři, včetně druhého Tomse Skujinše a třetího Maxima Van Gilse. 

S Wynantsem nesouhlasí třeba Michael Albasini, sportovní ředitel týmu Q36.5. „Samotný závod se v podstatě nemění. Jsou to jezdci, kteří určují průběh závodu. Pokud fouká vítr, může to být spíše pro klasikáře. Musí se jet do kopce, to ano, ale nenazýval bych to pravým vrchařským závodem,“ vysvětluje Švýcar. 

„Strade Bianche je klasika, která má nejblíže k monumentům. Je to vzrušující a náročný závod a výhledy jsou úžasné. To dělá závod velmi osobitým. Je a zůstává důležitou akcí v rámci jarních klasik,“ dodává Albasini.