Pogačar byl opět mimořádně dobrý, na Poggiu dokázal zaútočit hned dvakrát a především díky němu byl dojezd Sanrema opět mimořádně dramatický. Jenže musel improvizovat, protože se jeho kolegům nepodařilo splnit určenou taktiku. „Měli jsme plán a drželi jsme se ho, ale možná takových deset procent nám chybělo,“ řekl v cíli závodu. Tým UAE Emirates navýšil tempo už před Tre Capi, více než 50 kilometrů před cílem, jenže před vjezdem do Cipressy se jednotliví závodníci Pogačarova týmu rozsypali po pelotonu a když byli potřeba, vpředu chyběli. Pouze Alessandro Covi, Isaac Del Toro a Tim Wellens se zapojili do tvorby tempa na Cipresse. Marc Hirschi a Diego Ulissi nepomohli. 

Na Poggiu měl Pogačar pouze jediného týmového kolegu, opět velmi silného Wellense, to však nestačilo. Belgičan nechal dost sil už na Cipresse a Pogačar tak musel zaútočit z tempa, které nebylo dostatečně ostré. „Takže nakonec jsme museli na Poggiu čekat příliš dlouho, nebylo to dost těžké. Zkusil jsem dvakrát zaútočit a měl jsem neuvěřitelné nohy, ale letos to prostě nebylo dost těžké na to, aby to byl závod pro vrchaře. Udělal jsem všechno pro to, abych dojel třetím místě. Myslím, že v této situaci jsem si nemohl vést o moc lépe. Bylo to těsné.“

Pogačar litoval toho, že letošní ročník nebyl dostatečně selektivní, ačkoliv se o to jeho tým snažil. „Myslím, že to dnes byl jeden z nejlehčích závodů vůbec,“ vysvětloval po nejrychlejším ročníku Milán-Sanremo v historii. „V prvních hodinách jsme jeli lehké tempo, ale jak jsem říkal před závodem, všechno musí být perfektní. A dnes všechno dokonalé nebylo. Ale ano, byli jsme dobří a myslím, že umístění na stupních vítězů bylo to nejlepší, čeho jsme mohli dosáhnout.“

„Jsem moc hrdý,“ jásal Philipsen

Zato Jasperu Philipsenovi rychlé Sanremo vyloženě sedlo. Před startem nebyl považován za velkého favorita, protože jako sprinter neměl zůstat s nejlepšími ve výjezdu na Poggio. Nakonec se jich vpředu udrželo víc a Philipsen předvedl proč je považován za jedničku v této disciplíně. „Je to jeden z mála monumentů, které mohu vyhrát, a proto jsem na něj velmi hrdý,“ řekl po svém největším vítězství kariéry.

„Ještě si to pořádně neuvědomuji. Je to neuvěřitelné. Vyhrát tady byl můj sen. Měl jsem dnes dobré nohy a cítil jsem, že by to mohl být můj den. Zvlášť když se favorité začali po sobě ohlížet. I když musím říct, že sprint po 300 kilometrech je úplně jiný, je to zvláštní pocit. Věřil jsem si, ale samozřejmě všechny dílky skládačky museli ještě zapadnout na své místo,“ smál se. 

Velký podíl na vítězství má jeho týmový kolega a obhájce vítězství Mathieu van der Poel, čehož si byl Philipsen samozřejmě vědom. „To, co pro mě Mathieu udělal, bylo neuvěřitelné. Ukázal, že je skvělý týmový kolega a já jsem mu za to velmi vděčný.“

Bez Van der Poelova přičinění by skupina nejspíš dojela útočícího Toma Pidcocka, ale mistr světa věděl, co musí udělat, když s ním ve skupině byl i Philipsen. „I já si to užívám. Přeji to Jasperovi z celého srdce. Můžeme být hrdí na to, že jsme jako tým dokázali vyhrát Milán-Sanremo dva roky po sobě.“ V nejtěžších okamžicích závodu byl opět hodně silný, na druhý Pogačarův útok zareagoval nejrychleji. „Myslím, že jsem na Poggiu udělal všechno správně,“ povídal za cílovou páskou, kterou protnul na desátém místě. Překvapil ho nepříliš dobrý výkon týmu UAE Emirates. „Všichni čekali, že na Poggiu zajedeme nejrychlejší čas v historii, ale nakonec se ukázalo, že asi nejpomalejší.“

„Měl jsem být alespoň na stupních vítěz,“ litoval Pedersen

Byl třetím největším favoritem za Pogačarem a Van der Poelem a až do posledních stovek metrů mu vše vyšlo podle plánu. Mads Pedersen se v cíli závodu mohl zlobit jen sám na sebe, protože ve spurtu skupiny nedokázal předvést svůj silný spurt a porazili ho nejen sprinteři Philipsen a Matthews, ale také Pogačar. „Výsledek dnešního závodu mě nepřekvapil,“ říkal v cíli. „Jsem spokojený s tím, jak jsme jeli jako tým, ale zároveň se chci omluvit za to, že jsem nebyl lepší ve sprintu a neskončil na stupních vítězů. Omlouvám se, jsem zklamaný. Je to monument a mně se dnes nepodařilo urvat výsledek, který si tým zasloužil.“

Druhé místo s hořkou pachutí

Jen o něco méně byl zklamaný Michael Matthews. Australan přitom všechny překvapil, Sanremo sice patří k jeho oblíbeným závodům, ale po nedávné nemoci mezi favority řazen nebyl. A nakonec byl pouze kousek od životního triumfu. „Je to těžké. Samozřejmě mám radost z pódia, ale když jsem tak blízko, je to hořkosladké. Zítra ráno budu se svým výkonem spokojený, ale v tuto chvíli, když jsem tak blízko monumentu, po tolika pódiích, je to těžké,“ zopakoval.

„Myslím, že jsem všechno udělal perfektně. Nic bych neměnil. Jsem na sebe opravdu pyšný,“ pokračuje Matthews. „Nevěděl jsem, jak na tom jsem, když jsem nastoupil do závodu. Nevěděl jsem, jakou mám formu. Minulý týden jsem ani nevěděl, jestli budu Sanremu závodit. Na svůj výkon jsem opravdu hrdý a doufám, že si tuto formu přenesu i do dalších závodů,“ pokračoval o poznání pozitivněji. 

Ve 33 letech byl na letošním pódiu jednoznačně nejstarší, doprovodili ho totiž šestadvacetiletý Philipsen a o rok mladší Pogačar. „O tohle vítězství v Sanremu se snažím už deset let, takže můžu být hrdý na to, že zde pravidelně dojíždím v první šestce a doufám, že se mi jednou podaří postoupit o další stupínek.“