Giro d’Italia vyhrál celkem 5krát a to mu jeho nejlepší roky sebrala druhá světová válka. Nebyl ale specialistou jen na Giro, během kariéry ovládnul opravdu všechno.

Kolo miloval už jako dítě a dokonce chodil za školu, aby mohl celý den jezdit na starém stroji, co našel doma ve sklepě. Byl sice celé rezavé a bez brzd, ale to malému Faustovi vůbec nevadilo. Ve 13 letech pak opustil školu a začal pracovat v řeznictví, kam každý den jezdil na svém starém bicyklu.

Jeho otec byl velkým fanouškem cyklistiky, takže syna v jeho vášni podporoval a strýc mu dokonce věnoval 600 lir, aby si mohl koupit kvalitní závodní kolo. Tak se Fausto vydal vlakem do 50 kilometrů vzdáleného Janova a utratil všech 600 lir a ještě něco navíc ze svých ušetřených peněz za na míru upravené kolo. „Vrať se za rok a budu ho pro tebe mít,“ sdělil mu majitel obchodu.

Jenže za rok hotové nebylo, a tak Fausto jezdil každý týden do Janova a doufal, že vysněné kolo konečně dostane. Na devátý pokus se mu přání konečně splnilo, ale spokojený rozhodně nebyl. „Ten chlápek prostě sundal z regálu nějaké kolo a dal mi ho,“ vzpomínal Coppi. „Byl jsem strašně naštvaný, ale styděl jsem se něco říct.“

 V 15 letech se tak konečně poprvé přihlásil do závodu. Vyhrál a jako cenu pro vítěze dostal 20 lir a chleba se šunkou. Závodní licenci pak získal o 3 roky později a ovládl i svůj první velký závod. Tentokrát jako odměnu obdržel nový budík.

V roce 1940 se už jako profesionál poprvé postavil na start Gira. Po prvenství v 11. etapě si poprvé oblékl růžový trikot a dovezl ho až do cíle a ve 20 letech se stal nejmladším vítězem v historii. Jeho rekord dodnes nikdo nepřekonal.

Ani ne týden po jeho životním triumfu pak Itálie vstoupila do druhé světové války a následujících 5 let se největší závody nekonaly. Tím Coppi přišel o obrovskou část své kariéry.

Armáda ho chtěla šetřit, aby nepřišla o svou velkou hvězdu, ale nakonec se své povinnosti Coppi nevyhnul a musel do severní Afriky, kde ho zajala britská armáda a nějaký čas strávil ve vězení. Ještě předtím ale stihnul doma v Miláně překonat rekord v hodinovce (45, 798 km), který vydržel dlouhých 13 let, než ho překonal Jacques Anquetil.

Hned po válce se vrátil k závodění a podmanil si celý svět. Giro vyhrál ještě 4krát a s celkovými 5 triumfy drží historický rekord. V roce 1949 se po vítězství na domácí Grand Tour vydal ještě do Francie, kde v horách smazal ztrátu neuvěřitelných 55 minut, a jako první závodník získal Giro–Tour double. Tento počin pak zopakoval ještě o tři roky později.

Mezi jeho největší úspěchy se dále řadí triumfy z Lombardie (5), Milán–San Remo (3), Paříž–Roubaix v roce 1953 získal i duhový trikot pro mistra světa.

Jeho dominance byla obrovská. Dobový francouzský novinář Pierre Chany dokonce tvrdí, že mezi lety 1946 a 1954 nebyl ani jednou dojetý poté, co unikl z pelotonu.

Na Tour 1952 si během závodu vytvořil takový náskok, že organizátor musel zdvojnásobit odměny pro níže postavené, aby vůbec pokračovali.

Bývalý cyklista a soupeř Raphaël Géminiani o něm řekl: „Když vyhrál Fausto, nepotřebovali jste stopky pro změření náskoku před zbytkem. Klidně postačily hodiny na věži. Roubaix? San Remo? Lombardie? Vždycky vyhrál aspoň o 10 minut. Takový byl Fausto Coppi.“

Revoluční byl také mimo silnici. V průběhu Grand Tour se svým týmem nechával nosit po hotelu, aby ušetřil energii do závodu.

Jeho povaha ale neseděla zdaleka každému ani v rodné Itálii. Nejen že byl ateista, ale později se dokonce provalilo, že nežije se svou manželkou, ale s vdanou milenkou. Rozvod byl tehdy v Itálii nelegální a sám papež ho požádal, aby se vrátil ke své ženě. Coppi odmítnul a papež poté neposvětil další závody, kde Coppi startoval.

V rozhovorech také přiznával, že skoro před každým závodem užíval (tehdy legální) doping. Na svou obranu říkal, že to dělali všichni, a kdo tvrdil opak, lhal.

Jeho velká kariéra se poté rychle otočila a Coppi končil jako jednoznačně nejhorší cyklista v pelotonu. Organizátoři často výrazně zkracovali závody, aby legenda vůbec dojela. V pelotonu se nedokázal udržet víc než 10 kilometrů.  

Na konci roku 1959 se ještě jako aktivní cyklista vydal na pozvání prezidenta Burkiny Faso do Afriky, aby zde pomohl s popularizací sportu. Při své cestě se však nakazil malárií, které o pár týdnů později podlehl.

V Itálii díky svým nezapomenutelným výkonům zůstává legendou. Nejvyšší bod Gira je podle něj pojmenován Cima Coppi (Coppiho vrchol) a jeho rodná vesnice dnes nese jméno Castellania Coppi.