Před třemi lety Vám v nakladatelství Prostor vyšla kniha o Tour de France Příběhy Staré dámy. Novinka o Giru d´Italia tedy není Vaší první cyklistickou publikací. Jak se připravuje taková kniha? Jaké byly postupné kroky jejího vzniku?

V podstatě jsou to dvě fáze. Od dokončení knihy o Tour jsem nejprve roky sbíral materiály, jezdil po Itálii, navštěvoval Giro, cyklistická muzea, např. Coppiho, mluvil s pamětníky atd. Nasbírané materiály zaplní spoustu krabic a stop na diktafonu. Objížděl jsem i české cyklisty, kteří Giro absolvovali. A poté, někdy začátkem minulého roku, začala ta druhá fáze, ke všemu si sednout, rozházet to po pokoji, což je hrozný binec. A postupně vzniká ucelená podoba knihy, to psaní trvá minimálně kalendářní rok.

Dá se jistě říci, že zábavnější je ta první fáze...

Nepochybně, je plná zajímavých a příjemných setkání, ponoření se do historie závodu i Itálie, osahávání si dávných kol, třeba z roku 1919, na kterých tehdejší cyklističtí hrdinové vyhrávali Giro. Poté už to není tak zábavné, psaní po nocích, což člověku narušuje jeho vlastní práci, ale výsledný efekt snad za to stojí.

Jaké to je, přiletět na Giro d´Italia a zblízka ho sledovat v roli akreditovaného novináře? Jak byste ho porovnal s Tour de France?

Já se netajím tím, že mám Giro raději než Tour, protože je takové lidštější. Samozřejmě i Giro je blázinec proficirkusu, ale Tour je mnohdy až hranou z hlediska všech možných zákazů, nařízení, bezpečnostních opatření, toho, kam a co člověk smí a nesmí. Cyklisté jsou uvolněnější, totéž se dá říci o jednotlivých týmech, na Giru se pořád zachoval ten někdejší duch, který ovšem za vlády Angela Zomegnana v posledních deseti dvanácti letech byl také trošku svazován pravidly ve snaze přiblížit se Tour. Přesto je Giro spontánnější, živější, fanoušci jsou více fanoušky cyklistiky, na Giru tolik nevidíte, že přijede banda Nizozemců se opít, jako tomu bývá na Alpe d´Huez.

Platí ta pohoda i u lidí kolem Gira, organizátorů, bývalých cyklistů, kteří se přijedou podívat na peloton? Jsou řekněme pro novináře komunikačně příjemnější než Francouzi během Tour?

Italové jsou trošku vděčnější, když zjistí, že člověk má zájem o závod, který oni považují za svůj národní. Vždycky je to hrozně potěšilo. Co se týká bývalých hvězd, ať jsem mluvil s Rochem, Poulidorem, s Merckxem jsem dělal rozhovor v Praze, myslím, že je to hodně podobné, když už se dostanou ze stresu závodní kariéry a jsou na Giru nebo Tour hosty, rádi si povídají, jaké to bylo za jejich časů. To mají všichni společné.

Co pro Italy znamená Giro d´Italia? Jak často se dostane na titulní stranu novin? V případě, že nevyhrává právě Ital?

O tom také vyprávím v knize, jak se pověst Gira měnila, protože v podstatě do nějakých 40. let minulého století byla cyklistika v Itálii sportem číslo jedna před fotbalem. Až nástup televize způsobil, že se z fotbalu stala všelidová televizní zábava, tehdy dochází ke změně. Do té doby tedy byla cyklistika sportovní jedničkou, a navíc dějiny cyklistiky i Gira byly úzce provázané s dějinami celé Itálie. Mussolini se ze sportu snažil udělat propagandistický prvek, Bartali byl využívaný křesťanskými demokraty, on se za války snažil převádět uprchlíky, pašovat pro ně dokumenty. Jednotliví cyklisté tedy byli využíváni fašistickým režimem i jinými stranami, jejich názory měly obrovský vliv na italské publikum, právě proto, když Bartali vyhrál a nevěnoval titul Mussolinimu, ten v podstatě zakázal italským médiím, aby informovali obšírněji o Bartaliho životě, novináři měli povoleno psát pouze o jeho sportovních úspěších. V současnosti tato provázanost již taková není. Itálie ovšem dodnes žije Girem, sleduje ho, kam Giro přijede, tam je vítané. Fotbal ho ovšem dávno odsunul na druhé místo.

Jaký prostor je Giru věnován ve sportovních novinách ve srovnání s fotbalem?

Gazzetta dello Sport jsou rozsáhlé noviny a když se jede Giro, věnuje mu nějakých osm stran. To ovšem zdaleka není tolik, kolik jich je věnováno fotbalu. A není žádným pravidlem, že titulní stránky během Gira jsou věnovány právě dění na Giru. Pravidlem je, že hlavní fotka na titulní straně je k Giru, když vyhraje Ital. A když končí Giro, je vítěz na titulu. Já mám zajímavou knihu vydanou Gazzettou dello Sport, v níž jsou zobrazené titulní strany, jak vypadaly od začátku Gira, od dob, kdy začínalo. V první polovině jeho existence se titulní strany věnovaly opravdu jen Giru, později se to začalo otáčet. V těchto letech, přestože Giro končí a má vítěze, na titulní straně jsou například tři fotky, fotbal, fotbal a Giro, případně formule 1.

Jak se Vám líbí itinerář letošního ročníku? Jeruzalém, Etna, Monte Zoncolan, na závěr okruh v ulicích Říma, který může být dramatický.

Izrael je velká neznámá, je to více propagace Gira v zahraničí, propagace Izraele do celého světa. Cyklisticky se tam asi nestane nic zásadního, itineráře etap k tomu nesvádějí. Celkově se mi Giro hodně líbí, poslední dny od Dolomit po Alpy jsou napěchované zajímavými etapami, už před tím Etna, Apeniny. Dojezd do Říma je až zbytečný, znamená dlouhý přejezd z Alp do Říma, ale je to symbolika, jak vysvětlovali organizátoři. Z Jeruzaléma do města, v němž je sídlo křesťanství, vyzní to lépe než Jeruzalém – Milán.

Ovšem velehorské výšky letos organizátoři vynechali.

Vyjde počasí? Nevyjde? To je vždy sporné. Už jsem zažil den, kdy byla etapa přes Stelvio zrušena úplně, zažil jsem o nejvyšší hory zkrácené etapy, aby se alespoň jejich kus mohl jet. Organizátoři těžce nesou, když je takto zasahováno do programu, navíc extrémní počasí dává mnohem větší páku týmům, když chtějí nějakou takovou etapu zrušit. Stelvio se bude do itineráře vracet, loni bylo hned dvakrát, letos to vymysleli jinak, loni zase chyběl Monte Zoncolan.

Vyberte z knihy nějaký novinářský zážitek…

Jedna z etap loňského jubilejního ročníku startovala poprvé v rodné vesnici Fausta Coppiho Castellanii, kde by za normálních okolností nikdy start být nemohl, protože na to nemají infrastrukturu. Nedostanou se tam autobusy, vše stálo mimo vesnici, my jsme šli asi tři kilometry pěšky, protože shuttly měly jezdit, ale nejezdily. Celá vesnice doslova žije Coppim, v jeho rodném domě je muzeum, je tam knihovna Coppiho, socha Coppiho, hrob Coppiho, Coppi na transparentech, na stěnách, všude Coppi. K jeho hrobu se šel poklonit v růžovém jedoucí Tom Dumoulin, možná to byla PR akce, nevím, ale to setkání minulosti se současností působí vždy strašně podmanivě, zvláště, když si ještě prolezete Coppiho dům, patro po patru, prohlédnete všechny artefakty ze 40. a 50. let, navíc lidé, kteří se o to starají, vám vyprávějí, co pamatují a znají, co, kdo, kde.

A cyklistický příběh… Vzpomenete na nějaký? Např. když Pantanimu spadl pod Oropou řetěz, ztratil hodně času a stejně byl nahoře první, když předjížděl soupeře za soupeřem. Nebo Tre Cime di Lavaredo a Eddy Merckx ve vánici.

To byly hrdinské jízdy. Jako Coppi v památné etapě přes italské i francouzské alpské vrcholy včetně Izoardu, kterou vyhrál asi o 14 minut. Zmínil bych ale ty nejstarší ročníky, vždycky jsem měl pro ně slabost, ty mne nepřestávají fascinovat, s čím vším se tehdy cyklisté potýkali. Ročník 1914 je dodnes považován za nejbrutálnější Giro historie, na těch prapůvodních kolech s jedním převodem se už tehdy šplhalo do dvoutisícového Sestriere, etapy měřily 400 kilometrů. Těsně předtím se změnili majitelé Gazzetty dello Sport a ti noví tehdejšímu řediteli Gira Cougnetovi vyloženě řekli: udělejte tak těžké Giro, aby o něm každý mluvil. Náročnost itineráře tehdy podtrhly brutální povětrnostní podmínky, hned první etapa vedla do Sestriere, řádil blizard, sněžilo, množství jezdců vzdalo, zkolaboval i vítěz Tour Lucien Petit-Breton. A podobně to pokračovalo v dalších dnech, bouře trvala den a půl, jezdci se brodili bahnem, ztrácelo se značení na trati, na konci Gira dojelo do cíle osm cyklistů. Tehdejší Giro dostalo přezdívky Giro do pekla a zpět nebo Giro z bouře zrozené. Když se těmito historkami probíráte, musíte v duchu pokaždé smeknout před cyklisty, kteří toto absolvovali. Víme, že si pomáhali různými prostředky, anfetamin a další stimulační látky, lili do sebe i tvrdý alkohol, cokoli, co předpokládali, že jim pomůže, tehdy to nebylo zakázané. Prostě dělali vše, co považovali za vhodné, aby ty nejbrutálnější podmínky přežili a překonali.

Giro zažilo hodně dopingových skandálů, které se dotkly i nejslavnějších cyklistů. Jaký je například vztah Italů k Pantanimu?

Itálie svým hvězdám strašně rychle odpouští. To poznal Coppi, když opustil manželku a začal žít s tehdy vdanou ženou. Italové ho proklínali a házeli na něj shnilá rajčata. Po smrti byl najednou pro Italy bohem, všechno bylo odpuštěno, jeho pohřeb byl obrovským procesím, to, že ho velká část Itálie přestala mít ráda, bylo zapomenuto. S Pantanim to bylo jiné, navzdory jeho dopingovému skandálu, za který ho vyloučili z Gira, i jeho depresím a informacím, že bere kokain, ho měli Italové rádi. Vlastně nikdy to nebyl proklatý kritizovaný Pantani, což nějaký čas potkalo Coppiho. A po smrti ho velebí, což je vidět při mnoha příležitostech, spousta plakátů s nápisy Il Pirata, jsi stále živý mezi námi, vidíte je na Giru pravidelně. Giro zažilo temná dopingová léta, na konci 20. a začátku 21. století, v dopingové síti skončila spousta hvězd včetně cyklistů, kteří Giro vyhráli, jako Simoni. Ale, opakuji, Italové svým hvězdám odpouští. A rychle.

Jaká je česká stopa v knize?

Giro absolvovalo 15 českých cyklistů. V knize je šířeji deset z nich. Všichni byli něčím zvláštní, buď jeli jako lídři na celkové pořadí, jako kdysi při svém debutu Jiří Škoda, po něm Roman Kreuziger, Leopold König a Jan Hirt, nebo se dostali mezi nejlepší v etapách jako Ján Svorada, Jan Hruška a Jan Bárta. Další pomáhali lídrům jedoucím o vítězství, např. Pavel Padrnos, který pomohl Savoldellimu Giro vyhrát, František Raboň, který pomáhal na vítězství v etapách takové hvězdě, jako je Mark Cavendish, René Andrle, který měl za úkol starat se o Olana. Deset lidí a jejich vyprávění o kariéře na Giru. Připravil jsem je stejně jako u předcházející knihy o TdF, všechny jsem navštívil a povídání je ich-formou, jsou to jejich zpovědi – já a Giro.

Začínal jste jako novinář před více než dvaceti lety, dokážete porovnat tehdejší a současný zájem o silniční cyklistiku?

Cyklistika u nás před rokem 1989 znamenala Závod míru. Profesionální závody byly naprosto opomíjené. Já měl výhodu, že jsem z Plzně, spoustu jsem jich viděl v západoněmecké televizi, jako 10letý kluk jsem sledoval Hinaulta a další, když vyhrávali. Při přípravě vyprávění do knížky s Jiřím Škodou, jsem v archivech hledal, jak se psalo o tom, že jel v roce 1987 jako první Čech Giro. V tehdejší Mladé frontě byla celá strana o právě probíhajícím Závodu míru a pouze pod zarážkou ´Krátce´, byly výsledky Gira ve třech řádcích, první tři v etapě, kdo vede celkově, ani tam nebylo Škodovo umístění. Bohužel, takto to vypadalo. Poté se situace postupně měnila, lidé objevili nejprve Tour, poté i Giro a Vueltu, až později i klasiky, byl to dlouhý proces. Hodně napomohlo, když začal vyhrávat Ján Svorada, když Pavel Padrnos jezdil s Armstrongem, úplně největší boom přišel v době, kdy se Roman Kreuziger začal objevovat na předních místech celkové klasifikace. A v posledních pěti letech to jde pořád nahoru. Obrovskou roli sehrála televize, to, jakým stylem pojímá cyklistiku Eurosport, to je nevídané. Připojila se i Česká televize, cyklistika je v ČR pokrytá televizním vysíláním velmi dobře, na Eurosportu dokonce celoročně. To nepochybně v popularizaci hodně pomohlo.