Karambol s motorkou samozřejmě nemohl zůstat bez odezvy. A kdo jiný, než šéf Deceuninck-Quick Step Patrick Lefevere se vyslovil nejostřeji: „Motorka na pravé straně neměla co dělat. Stalo se to v pravotočivé zatáčce a cyklisté si vždy vybírají nejkratší cestu.“
Motocykl, který vykonával práci pro rozhodcovský sbor, řídil 64 letý bývalý policista, který tuhle práci dělá už dvacet let a nikdy se mu nic podobného nestalo: „Cítím se hrozně. Ale neudělal jsem nic neobvyklého, takové věci se v závodě stávají stokrát. Byla to jen nešťastná shoda okolností. Alaphilippa je mi líto. Jednak se zranil, ale také přišel o možnost vyhrát Flandry a to mě opravdu moc mrzí. Cítím se provinile, ale nemohu s tím nic dělat. Doufám, že Alaphilippe bude brzo v pořádku.“
K pádu došlo v situaci, kdy Alaphilippe jel na třetí pozici odjeté tříčlenné skupiny. Ve chvíli, kdy se Van Aert jedoucí na čele vyhýbal motorce, která jela na pravé straně vozovky a nechávala se předjet, a za ním vpravo za jeho zadním kolem schovaný Van der Poel stačil na poslední chvíli zareagovat a vyhnout se, tak Alaphilippe už tohle štěstí neměl, narazil ramenem do kufru motorky, letěl nekontrolovaně na asfalt a v závodě skončil. Výsledky následného vyšetření hovoří o dvou zlomených prstech.
„Jezdci v úniku si vytvořili náskok přesahující 20 sekund, a tak jsme se společně s motocyklem neutrální pomoci rozhodli zaujmout pozici mezi únikem a stíhací skupinou. V té samé chvíli televizní motorka ustupovala za vedoucí skupinu po levé straně, takže my jsme se rozhodli pro pravou. Pokud někdo tvrdí, že jsme měli jet na druhé straně silnice, tak nikdy nejel v závodě,“ ozřejmuje situaci ze svého pohledu řidič předmětné motorky.
Sportovní ředitel týmu Deceuninck-Quick Step Tom Steels byl v reakci smířlivější než boss Lefevere: „Faktem je, že nešlo o žádný úmysl. Nikoho neobviňuji. Je to vždy hektické a řidič motorky se omluvil snad desetkrát. Soucítím s ním, protože bych to sám nikdy nechtěl zažít. “
Pro tým je na tom špatná ještě jedna věc. Jelikož bylo zrušeno Paris-Roubaix, které se mělo jet o tomto víkendu, tak pozbyli možnost reparátu. Yves Lampaert po Flandrech prohlásil, že je to obrovská škoda, jelikož on sám se cítí ve skvělé formě a na Roubaix si hodně věřil.
Zatímco v Deceuninck sčítají ztráty, v týmu Mathieu van der Poela slaví. Jeho vítězství přišlo 34 let po vítězství jeho otce Adrie Van der Poela a 57 let po umístění v první desítce jeho dědečka Raymonda Poulidora, který minulý rok zemřel.
"Toto vítězství změnilo průměrnou sezónu na super sezónu. A s fanoušky by to bylo ještě hezčí. Je to určitě jedno z největších vítězství v mé dosavadní kariéře, zejména kvůli způsobu, jakým jsem vyhrál," uvedl Van der Poel na tisková konferenci.
Souboj o vítězství na Flandrech mezi Van der Poelem a Van Aertem měl o to výraznější rozměr, jelikož mu předcházela slovní válka po Gent-Wevelgem, který se jel minulý týden a při němž si vzájemnou rivalitou poničili závod.
V minulosti už od mládežnických kategorií spolu svedli nespočet bitev, ale v takovémto sprintu se střetli poprvé.
Po posledním stoupání na Paterbergu si vytvořili dostatečný náskok, takže i když je stíhala početná a podle jmen velmi silná skupina, měli dostatek prostoru na taktizování v závěrečných stovkách metrů. Na kilometru přestal Van Aert střídat a nechal Van der Poela jet z první pozice. Na 200 metrech spustili sprint, který o pár centimetrů vyzněl pro Van der Poela.
„Když jsme se blížili k cíli, přemýšlel jsem o výběru nejlepšího převodu a správné vzdálenosti pro zahájení sprintu. To, že Van Aert se sprintem otálel velmi dlouho, zvýšilo moji sebedůvěru. Dalo se z toho usoudit, že už není se silami stoprocentní,“ řekl Van der Poel a dodal: „Z toho, že neútočil na Kwaremontu ani Paterbergu, bylo jasné, že jede na hranici svých možností. Bylo mi jasné, že do cíle dorazíme společně a rozhodne se ve sprintu. Byl jsem odhodlaný předvést životní sprint.“
A pak přibližuje detaily sprintu: „Nízká rychlost, z níž jsme vyráželi do sprintu, byla mou výhodou. Můj trumf je totiž zrychlení v prvních pěti sekundách. Z malé rychlosti snadněji dosáhnu svých špičkových hodnot. A také se mi podařilo zahájit svůj sprint o zlomek sekundy dřív.“
Při průjezdu cílem nezvedal ruce a za cílem se hned neradoval: „Cílovou čáru tvořilo ve skutečnosti několik linek. Nebyl jsem si jist vítězstvím. Normálně sleduji své přední kolo, když přejíždím cílovou čáru, ale v nádrži už mi nezbylo vůbec nic. Je to neuvěřitelné!“
Nezapomněl pochválit i tým: „Bylo to téměř dokonalé. V rozhodujících momentech jsem byl vždy dovezen do nejlepší pozice. Budu pro ně muset vymyslet nějaký pěkný dárek.“
