Mělo se začít v lednu v Austrálii na Santos Tour Down Under, ale závod byl zrušen. Takže premiéra se odehrála ve Spojených arabských emirátech při UAE Tour. Po srpnovém Tour de Pologne se měla jet ještě Benelux Tour a plán byl sezónu ukončit v Číně při Gree Tour of Guangxi. Oba etapáky však byly z kalendáře nakonec vyškrtnuty. Kromě UAE Tour se tedy všechny ostatní odehrály v Evropě.
Dva se jely ve Francii (Paris-Nice a Critérium du Dauphiné), dva ve Španělsku (Volta Cyclista a Catalunya a Itzulia Basque Country) a dva ve Švýcarsku (Tour de Romandie a Tour de Suisse). Itálie měla své Tirreno-Adriatico a pak už zbyl jen jediný závod pořádaný ve východní Evropě, výše zmiňované Okolo Polska.
Sezóna týdenních etapáků nejvyšší kategorie tedy začala na Blízkém východě při UAE Tour. Pochopitelně nejvyšší motivaci tu měl tým UAE Emirates. Takže s Tadejem Pogačarem přijel i Joao Almeida, George Bennett a Rafal Majka, tedy špičkoví vrchaři, neboť bylo jasné, že se rozhodne ve dvou etapách končících na vrcholcích dlouhých stoupání. Jela se tu i časovka a bylo potřeba někoho na černou práci na rovinách, takže dorazil i Mikkel Bjerg a do hromadných koncovek tu byl Maximiliano Richeze jako rozjížděč pro Pascala Ackermanna.
Skutečně tři z rovinatých etap skončily hromadným spurtem, v nichž se dvakrát prosadil Jasper Philipsen (Alpecin-Deceuninck) a jednou Mark Cavendish (Quick-Step). K české radosti ve čtvrté takové se podařilo lidem z úniku odolat pelotonu a nejlépe zaspurtovat Mathiasi Vackovi!
Třetí etapou byla 9km časovka. Vyhrál ji Stefan Bisseger (EF Education) a dostal se tak na jeden den do čela průběžné klasifikace. Ovšem Pogačar ji dokončil na 4., Almeida na 5. a Bjerg na 6. místě, takže oba lídři UAE si už před první etapou s dojezdem do kopce, která následovala po časovce, vytvořili časový polštář.
18 závěrečných kilometrů do kopce oddělilo zhruba dvacítku nejlepších vrchařů, aniž by došlo k nějakým dramatickým časovým rozdílům. Pogačarovi však vítězství zajistilo posun do čela průběžné klasifikace. Jan Hirt (Intermarché) se udržel s nejlepšími a na 9. místě tratil na Pogačara pouhé 3 sekundy.
Po dalších dvou rovinatých závod ukončila etapa tentokrát „jen“ s 10km výjezdem. Tadej Pogačar vítězstvím jen stvrdil své celkové prvenství. Před Adamem Yatesem (Ineso) a Pello Bilbaem (Bahrain). Almeida byl čtvrtý. UAE Emirates tak ovládli i týmovou soutěž. Mecenáši byli určitě spokojeni.
Následoval přesun do Evropy, kde se začátkem března uskutečnily v souběžném termínu dva etapáky: Paris-Nice a Tirreno-Adratico.
Paris-Nice měl osm etap. Úvodní tři byly profilově méně náročné, byť s výjimkou druhé nikoli zcela rovinaté. Profilu odpovídali i vítězové.
Hned v té první došlo na výjimečnou podívanou, to když cílem projeli jako první osamoceně tři borci Jumbo-Visma v pořadí Laporte, Roglič, Van Aert. Christophu Laportemu to vyneslo dres vedoucího muže a vydržel mu až do čtvrté etapy, jíž byla 13km časovka. Tu opět ovládlo trio nizozemského týmu v pořadí Van Aert, Roglič, Dennis, což pro vítěze opět znamenalo zisk dresu lídra závodu.
Stalo se tak ale až poté, co proběhly předešlé dvě etapy, které skončily hromadným dojezdem a vítězstvími Fabia Jakobsena (Quikck-Step) a Madse Pedersena (Trek-Segafredo).
Časovka oddělila profilově méně náročné etapy od horských. V té první dostali šanci muži z úniku, speciálně Brandon McNulty (UAE), ale do čela šel Primož Roglič. A už tam také zůstal, když své celkové prvenství stvrdil vítězstvím v sedmé a 3. místem v závěrečné osmé etapě, kterou vyhrál Simon Yates (BikeExchange). Ten také obsadil konečné 2. místo, na 3. stupínek se postavil Daniel Martínez (Ineos).
Úspěch Jumbo-Visma zvýraznil Van Aert vítězstvím v bodovací soutěži. Vrchaře vyhrál Valentin Madouas (Groupama-FDJ), mladíky Joao Almeida a jeho tým UAE soutěž družstev.
Tirreno-Adriatico mělo zcela jinou skladbu etap. Obsahovalo také kratší časovku, ale oněch 14 km se jelo hned na úvod etapáku. Vyhrál ji Filippo Ganna a tři dny si užíval pozornost lídra závodu. A to i přesto, že už se jezdilo převážně v hodně zvlněném až kopcovitém terénu. I tak ale ve třech etapách došlo na hromadnou koncovku, z níž těžili Tim Merlier (Alpecin-Deceuninck), Caleb Ewan (Lotto-Soudal) a Phil Bauhaus (Bahrain).
O celkovém prvenství se pochopitelně rozhodovalo jinde. Od čtvrté do šesté etapy to z pohledu profilu stálo zato a hlavně dvě končily na kopci a při poslední z nich se v závěrečných 40 km dvakrát přejížděla Monte Carpegna, víc jak 6km kopec s průměrem blížícím se 10%!
Takže nejprve Pogačar, pak dostal z úniku šanci Warren Barguil (Arkéa-Samsic) a nakonec opět Tadej Pogačar. O víc jak minutu před Vingegaardem (Jumbo-Visma) a Landou (Bahrain). Je jasné, kdo ovládl celý etapák a kdo ho doplnil na stupních vítězů.
Pogačar vyhrál i bodovačku a mladíky. Vrchaře Quinn Simmons (Trek-Segafredo) a týmy Bahrain.
Po Francii a Itálii následoval přesun ke dvěma etapákům do Španělska. Jestliže v Katalánsku dostali příležitost i sprinteři, i když celkové pořadí bylo vyhrazeno vrchařům, pak Baskicko bylo téměř čistě pro vrchaře.
Ale to už jsme na přelomu března a dubna a oba závody budou součástí druhého dílu mapování historie týdenních závodů nejvyšší kategorie UCI v letošním roce.
