Wout van Aert je nejspíš ještě o malinko všestrannějším cyklistou než Mathieu van der Poel i Tadej Pogačar. Je skvělý v cyklokrosu i na silnici. Zvládne dlážděné závody i kopcovité klasiky, umí se prosadit v hromadné koncovce i proti sprinterským specialistům, nebo odjet pelotonu v posledních kilometrech a dojet až na pásku, zvládá skvěle časovku a to, co dokáže se svými 190 cm a plus mínus 78 kg předvést v dlouhých stoupáních končících v horských průsmycích, je až neuvěřitelné.
Poslední dobou to ale začíná vypadat, že právě jeho všestrannost a její přílišná realizace mohou být překážkou na cestě stát se skutečnou legendou. A bez Ronde a Roubaix to nikdy nebude dokonalé.
Do svých 29 let toho vyhrál už opravdu hodně. Celkem 44 profesionálních vítězství na silnici včetně Milano-Sanremo, Strade Bianche, Amstel Gold Race i významných belgických klasik Omloop Het Nieuwsblad, E3 Saxo Classic i Gent-Wevelgem. Jenže v tomto skvělém náhrdelníku se neblýskají - a zvláště pro Belgičana - kameny nejzářivější. A právě proto, co všechno už vyhrál, tak netouží po ničem jiném, než svou sbírku zkompletovat o ony dva chybějící drahokamy.
Ronde van Vlaanderen 2020
Do absolutní světové špičky se probojoval v roce 2020, tedy druhým rokem v týmu s novým názvem Visma/Lease a Bike a poté, co v předešlých letech třikrát opanoval světový šampionát v cyklokrosu.
Už v roce 2019 ukázal, co v něm na silnici dříme, když postupně dojel 3. na Strade Bianche, 2. na E3, vyhrál dvě etapy na Critériu du Dauphiné, stal se belgickým šampionem v časovce a byl 3. hromadném závodě a vyhrál dvě etapy na Tour. Jenže právě tam jeho sezóna předčasně skončila při těžkém pádu v 13. etapě, jíž byla časovka a v níž měl pochopitelně velké ambice, takže maximální riziko bylo normální.
V následujícím covidovém roce toho neodzávodil o moc víc, ovšem podobně jako jeho soupeři, ale to, co dokázal, ho vyneslo do absolutní světové špičky. Vyhrál Strade, Sanremo, etapu a bodovačku na Critériu, obhájil domácí titul v časovce, vyhrál dvě etapy na Tour, na MS byl 2. v časovce i na silnici a 2. dojel i na Flandrech.
V roce 2021 pokračoval ve spanilé jízdě: dvě etapy na Tirrenu, Gent-Wevelgem, Amstel, belgický titul na silnici, tři etapy na Tour, 2. místo na olympiádě, čtyři etapy a celkově na Okolo Británie a 2. na MS v časovce.
2022
A ani rok 2022 nebyl o nic horší: Omloop, etapa na Paris-Nice, E3, 2. na Roubaix, 3. na Lutychu, dvě etapy na Critériu du Dauphiné a tři na Tour de France včetně zeleného dresu, Bretagne Classic, 2. na Bemer Cyclassics a GP Montréal a 4. na GP Québec a světovém šampionátu.
V letošním roce opět vyhrával, ale už bylo vítězství míň a navíc tomu chybělo něco opravdu velkého. Připsal si dalších 5 výher, ale pouze jedna, jarní E3, byla z nejvyšší kategorie. Její speciální hodnota ovšem spočinula ve faktu, že si tu dokázal ve spurtu poradit se soupeři největšími: Van der Poelem i Pogačarem. Zato pódiových umístění posbíral 16 včetně Sanrema, Gent-Wevelgem, Roubaix, čtyř etap na Tour, na světovém šampionátu a v obou závodech evropského šampionátu.
A to už je v případě tak všestranného a ambiciózního cyklisty na pováženou. Tady se počítají jen vítězství a naopak těsné prohry s nejtěžšími konkurenty jsou zdrojem frustrace. Zvláště když chybí ty největší monumenty, na nichž k největší slávě chybělo několikrát jen krapet: poslední dva ročníky Paris-Roubaix 2. a 3. místo a z pěti ročníků Ronde, které absolvoval, byl čtyřikrát do deseti, v roce 2020 2. a letos 4. S tím je potřeba něco zásadně udělat! Takže méně zajíců, zato soustředěně a dobře mířit.
2023
Jak se to tedy projevilo na programu pro rok 2024?
Tak za prvé: změnil trenéra. Jeho dlouholetý trenér Marc Lamberts odešel s Rogličem do Bora-hansgrohe a Van Aert začal spolupracovat s Mathieu Heijboerem a nechal se slyšet, že Nizozemec v jeho přípravě něco podstatnějšího skutečně změnil.
Za druhé výrazně zkrátil cyklokrosový kalendář, včetně vynechání mistrovství světa. "Zjistili jsme, že jsme do cyklokrosu vkládali příliš mnoho energie, aniž bychom si to uvědomovali," vysvětlil v Amsterdamu při představování týmu. "Bylo to těžké rozhodnutí, ale dává mi to klid."
Což přímo souvisí s rozhodnutím začít na silnici mnohem dřív. Letos totiž začal až v druhém týdnu března na Tirreno-Adriatico, když mu pár dnů předtím nemoc zabránila v účasti na Strade Bianche, ovšem rok 2024 odstartuje už 12. února při Clásica Jaén (1.1). V únoru stihne ještě etapák Okolo Algarve a dvě klasiky Omloop Het Nieuwsblad a Kuurne-Brusel-Kuurne.
Následovat bude měsíční příprava bez závodů, aby vyladil na hlavní vrchol sezóny. Nejprve v posledním týdnu března postupně rychle za sebou E3, Gent-Wevelgem a Dwars door Vlaanderen s vrcholem 31. března při Ronde van Vlaanderen! A o týden později při Paris-Roubaix! Navíc v prvním případě se absence Pogačara promítá do zvýšení šance realizovat tento velký cíl v souboji se soupeřem největším, tedy Mathieu van der Poelem. Ten se totiž na rozdíl od Van Aerta může pyšnit jak Flandry a to dokonce dvakrát, tak Roubaix.
Když to vyjde, věčná sláva! Když ne, jede se dál, není všem dnům konec. Takže pro Van Aerta v roce 2024 odtud tlustá čára a jdeme pro další, ovšem už ne super top cíle. V květnu si dá Giro d´Italia, což se hodně medializovalo. Ale Wout postupně vysvětlil, že na pořadí určitě nepojede. Oni tam totiž jedou s Olavem Kooijem a tenhle tandem má potenciál posbírat hodně vavřínů. Vždyť vzpomeňme, jak si to vyzkoušeli letos na Okolo Británie, kde vyhráli úvodních pět z osmi etap a Van Aert i celkově!
Krom toho sice tým tvrdí, že na Giro jedou pro etapy a GC je na rozdíl od Tour nezajímá, jenže berou s sebou Ciana Uijtdebroekse. Oním tvrzením z aktuálně 20letého mladíka snímají tlak odpovědnosti, jenže po zpočátku bouřlivém odchodu z Bora-hansgrohe bude super talentovaný Belgičan mimořádně motivovaný a navíc s reálným potenciálem dostat se až na stupně vítězů, což předvedl na konci letošní sezóny 8. místem na své premiérové Grand Tour španělské Vueltě.
A po Giru? Tzn. od června do října? Druhá půlka sezóny se detailněji plánuje až v průběhu té první. Jistotu mají v případě Van Aerta dva podniky. Jednak olympijské hry, tedy jak časovka tak hromadný závod, který by mu profilově měl mimořádně vyhovovat, a pak také Vuelta. Ta by mohla plnit několikerý účel. Super domestik pro Vingegaarda a Kusse, dílčí úspěchy v podobě například etapy, ale také se stejnou důležitostí coby příprava pro mistrovství světa.
Duhový dres je třetím do party nejcennějších, který mu ve výbavě ještě chybí. A i v tomto případě je o to víc frustrující, že jak v roce 2020, tak letos vyhrál souboj z malé skupinky nejlepších, ale vždycky se našel jeden, kdo všem ujel. V prvním případě Julian Alaphilippe, v druhém Mathieu Van der Poel. Jenže bohužel pro Van Aerta, trať mistrovství světa 2024 mu svým převýšením do karet příliš nenahrává. Uvidíme ...
