Vzpomínky na kariéru

Na facebookové stránce Cyklistika-ARCHÍV FOTO, VIDEO, ČLÁNKY ...  kterou založil Jaro Baláž, se často skloňuje etapa Závodu míru v Harrachově. Tedy časovka na 22 kilometrů končící vedle mamutího můstku extrémním stoupáním.

Obdivuhodné, kolik lidí si dokázalo najít cestu do horského střediska, aby se podívali na cyklistiku, na fotografii Ota Fiala, dnešní trenér týmu ELKOV - Kasper

Závod míru 1987, Berlín – Praha - Varšava

V roce 1987 pořadatelé zařadili v deváté etapě časovku na 22 kilometrů v krkonošském horském středisku v Harrachově. Dopředu avizovanou jako horskou, ale nešlo o časovku do vrchu, ale o klasický profil s extrémním závěrem. Vznik časovky se připisuje státnímu trenérovi československé reprezentace Kamilu Haťapkovi, ale podle jeho knihy to nebyl on, kdo časovku vymyslel. Časovku měl „na svědomí“ Jan Chaloupka, politický šéf reprezentačního celku při Závodě míru a sportovní šéfredaktor svazáckého deníku Mladá fronta.

Z normální zvlněné časovky udělal její závěr etapu a časovku ikonickou, což dokazuje četnost tohoto tématu na zmíněném facebookovém profilu.

Jako účastník tohoto ročníku jsem považoval trasu časovky za zbytečnou hloupost, ale čas ukázal, že když jde o nějaký extrém, zapíše se do historie. A v posledních letech se s takovými závody a etapami ve světové cyklistice roztrhl pytel. Tedy můžeme být spokojeni, že jsme u nás měli podobnou atraktivitu už skoro před čtyřiceti lety.

Ale zasaďme časovku do kontextu doby. To stoupání nebylo normální, vždyť závěr a nejprudší místo nebylo vyasfaltované, ale ručně vybetované. Nešlo o vozovku, ale o obslužnou komunikaci v prostoru mamutího můstku, na dnešních mapách označovanou jako „Televizní cesta“. Pozor, trasa nevedla na můstek, ale bokem vedle můstku. Někdy se psalo a píše, že byl závěr na skokanském můstku, ale tak to nebylo. Stoupání začínalo na okraji Harrachova, vyjelo se k doskočišti mamutího můstku. Po rovině se objel areál a až tam následovalo závěrečné stoupání. Vlastně z doskočiště mamutího můstku k hornímu bodu klasických skokanských můstků.

Silniční cyklistika se tenkrát v celém světě provozovala téměř výhradně na veřejných komunikacích, tedy vozovkách s maximálním stoupáním 12 procent (i 12 procent je výjimka ve stavebních povoleních), ale většinou mírnějších. Na kolech jsme měli převodníky 42/53, nebo 54. Jezdily se pětikolečka 13-21, všechno odpovídalo normálním komunikacím. Neexistovaly kompaktní převodníky, přehazovačky nepobíraly pastorky s 28, nebo až 32 zuby. Maximum bylo nějakých 25 zubů na největším pastorku. Svět závodní cyklistiky neznal Monte Zoncolan, Angliru a podobná stoupání.

Mnoho cyklistů, stejně jako Anton Novosad, muselo zdolávat závěr časovky po svých a protože to v tretrách klouzalo, tak nejlépe v ponožkách

Při Závodě míru 1987 byla po prologu v Berlíně (7km) v pořadí druhá časovka právě v Harrachově, dopředu avizovaná jako horská a tak žádné národní výběry nevezly na ZM časovkářské speciály. Časovkářské „kozy“ v té době teprve vznikaly a nebyly dostupné všem účastníkům. Jenže časovka mezi Harrachovem a Kořenovem byla celkem normální ve zvlněném terénu, vhodná pro časovkářský speciál.

Čára přes rozpočet

Časovka byla namířena proti závodníkům NDR, tedy východoněmeckým cyklistům, kteří byli vždy výborní v klasických, rovinatých časovkách. A všichni byli vybaveni časovkářskými speciály, které ovšem zůstaly doma. Když si funkcionáři NDR na místě prohlédli trať časovky, tak se přesvědčili o praktičnosti časovkářského speciálu, ovšem s výjimkou zmíněného závěru. Požádali hlavního rozhodčího o možnost výměny kola pod závěrečným stoupáním. Bez nutnosti řešit defekt byla výměna kola zakázaná. Hlavní rozhodčí jim to kvůli extrémním podmínkám dovolil a tým z východního Německa si přes noc nechal dovézt svá časovkářská kola. Absolvovali potom časovku na vhodnější „koze“ s ideálními převody do zvlněného terénu a pod můstky vyměnili speciál za silničku opět opatřenou vhodnými převody. Dnes se to v profesionálním pelotonu praktikuje poměrně často, dokonce i na mistrovství světa v norském Bergenu měnili někteří závodníci kola pod cílovým výjezdem. 

V časovce byl nejlepší Uwe Ampler a vytvořil zde svůj rozhodující náskok pro celkové vítězství. Naštvaný mohl být na vytvořenou situaci především v tom roce výborný Bulhar Petar Petrov, který v časovce ztratil 53 vteřin. Na stupních stáli vedle Amplera Polák Zenon Jaskula a reprezentat SSSR Vladimir Pulnikov.

Závodníci NDR tak obrátili snahu namířenou proti nim ve svou výhodu. Časovku i celý Závod míru vyhrál Uwe Ampler a jezdci NDR obsadili v časovce ještě čtvrté, páté a sedmé místo. My jsme stejnou taktiku jako Němci neuplatnili, protože například já sám nikdy žádný časovkářský speciál neměl. Ale stejně si musíme připustit, že jsme nebyli největšími soupeři závodníků NDR. Naše forma byla v tom ročníku špatná a po přípravě pod křídly státního trenéra Kamila Haťapky byl problém dát dohromady reprezentační výběr.   

Tento ročník jsme jeli ve složení Jozef Regec (ve Varšavě 16.), Ota Fiala (24.), Anton Novosad (30.), Libor Matějka (31.), Milan Jonák (94.) a Václav Toman.

Václav Toman vzdal etapu předchozí z Pardubic do Harrachova, která byla extrémně krutá, kvůli chladu a dešti, v Harrachově i sněhu. Bohužel se to v případě Václava podepsalo i na jeho kariéře, prostě vzdal něco, co se vzdávat nesmělo. Zasáhla politika a Závod míru už nikdy nejel. Naštěstí jeho sportovní kvalita byla tak vysoká, že tenhle „prohřešek“ ustál a dosáhl mnoha dalších výborných výsledků. Například v dalším roce obsadil čtvrté místo v celkové klasifikaci na Tour de l´Avenir, nebo v dalším roce ve Francii vyhrál etapu.

Naše sportovní příprava pro Závod míru 1987 byla tragická. Kamil Haťápka byl solidní manažer (na dobu socialistickou), ale hodně špatný trenér. Bohužel v té době to byla jen jedna funkce. Sám prý prohlásil - je to citát na Wikipedii: „Nemůžeme se na nic vymlouvat, družstvo, které zde jede, prostě na víc nemá.“ Jenže příprava byla pod jeho centrální vedením. A to, že téměř nešlo sestavit reprezentační šestku, padá 100% na jeho hlavu. Ale to je jiný příběh.

V této etapě/časovce byl z našich nejlepší Jozef Regec na 20. místě se ztrátou 1:57, Libor Matějka 25. +2:34, Ota Fiala 33. +3:02, Tono Novosad 44. +5:38 a Milan Jonák 119. +9:47 (poslední). Milan Jonák si chudák "Varšavu" hodně protrpěl a zaslouží obdiv, že se dostal až do cíle tohoto ročníku.

Při získávání dat a výsledků jsem surfoval v norských výsledkových stránkách FirstCycling, my, přestože to byl český závod, žádnou dostupnou databázi výsledků Závodu míru nemáme. Výsledky Závodu míru můžete prolistovat ZDE

Foto z archivu přispěvatelů na facebookových stránkách a z archivu autora, na úvodní fotce je se mnou z leva Kamil Haťapka, Milan Plocek, za moji hlavou v pozadí (na jiné fotografii je víc vidět) můj bývalý kolega z RH Plzeň Miroslav Pluhovský a vpravo mechanik národního týmu Michal Duplinský. Někteří povzbuzovali své závodníky, ale byla zde skupina funkcionářů, například Pluhovský, Plocek, Šimoníček, kteří chytali závodníky, kteří padali z kola.

Libor Matějka, redaktor webu RoadCycling.cz

Závodník v letech 1961 až 1988, začínal v TJ Stadionu Louny (dorostenecká léta) a pokračoval v RH Plzeň (muži). Reprezentant Československa 1979 – 1988.

Po závodní kariéře se věnoval trenérství: JZD Slušovice, KELI Vídeň, Fiat Plzeň, Olpran, Fort – RedBull. A také novinářské profesi, spoluzakladatel webu RoadCycling.cz