Trend je zřejmý, pořadatelé Tour de France se snaží omezovat časovky a vyvinout tlak na závodníky, aby útočili v kopcích. V příštím roce bude jen 27 kilometrů časovky jednotlivců, letos to bylo 31, 37 kilometrů v roce 2017, 55 kilometrů v roce 2016 a úplným extrémem byl ročník 2015, kdy závodníci objeli jen 14 kilometrů na speciálech pro časovku. O to víc vyniká ročník 2012, kdy se jelo 96 kilometrů časovek.
Součet kilometrů indviduálních časovek přitom býval často nad sto kilometrů. Bylo tomu tak v letech 2007, 2006, 2003, 2002 i 2001. A ve zbylých letech se jezdilo kolem 70 kilometrů časovek. Bylo jich hodně, mnohem více, než dnes.
Proč pořadatelé časovky zkracují? Hlavním důvodem je snaha zatraktivnit závod. Donutit cyklisty útočit v kopcích a nečekat na časovku. Jenže na Tour se to stále nedaří. Chrisi Froomovi je jedno, zda ujede soupeřům v časovce, nebo v kopcích. V letech 2013, 2015, 2016 a 2017 byl nejlepší v každém terénu. Ani v letech dominance Lance Armstronga nebyla Tour zajímavá, Američan byl příliš silný a často rozhodl právě v časovce.
V současném pelotonu není mnoho závodníků, kteří jsou stejně dobří v kopcích i v časovce. Chris Froome sem patří, také Geraint Thomas, a samozřejmě Tom Dumoulin. Možná se k nim přidá Primož Roglič, ale zatím zajel dobře jen jednu Grand Tour. Pokud by se jezdilo přes sto kilometrů časovek, měli by Nairo Quintana, Romain Bardet, Thibaut Pinot, Vincenzo Nibali, Simon Yates, Esteban Chaves, Miguel Angel Lopez, Mikel Landa a další velké problémy. A to by asi nebylo ideální.
Jenže snaha udělat Tour zajímavější se míjí účinkem. Každý rok je někdo jasně nejlepší a o vítězi je rozhodnuto dlouho před koncem. Chris Froome byl letos unavený a tak ho zastoupil Geraint Thomas. V roce 2014 suverénně zvítězil Vincenzo Nibali. Boj až do konce Tour se naposledy konal v roce 2011, kdy spolu soupeřili Cadel Evans a Andy Schleck a ve prospěch Australana rozhodla právě časovka.
Pořadatelé chtějí, aby se do boje o vítězství zapojilo více závodníků, nejenom kompletní cyklisté, kteří umí časovky i kopce. Chtějí vidět odvážné útoky od Romaina Bardeta, jezdců Movistaru, Thibauta Pinota a dalších. Jenže problém možná není v časovkách, ale v dominanci týmu Sky a především v tom, že závodníci vědí, jak na tom jsou a že není možné bezhlavě útočit, utrácet příliš sil a doplatit na to.
Na Giro d´Italia letos zvolili trochu jinou taktiku. Časovky nasadili hned tři a všechny individuální. Jsou však náročné, dvě končí na kopci a ta poslední ve Veroně také vede přes jedno stoupání. Všechny jsou relativně krátké, úvodní má 8,3 kilometru, nejdelší měří 34,7 kilometru a závěrečná 15,6 kilometru. Není to nic moc pro pravé specialisty, přesto je to o 31,6 kilometru víc, než na Tour. A je to dost na to, aby například Tom Dumoulin rozhodl o svém vítězství nad Mikelem Landou, nebo nějakým jiným vrchařem a nemusel útočit v horách.
Obecně se očekávalo, že pořadatelé po úspěchu Toma Dumoulina na loňském Giru začnou přidávat časovek, aby motivovali nizozemského závodníka přijet na jejich závod a konkurovat Chris Froomovi. To se zatím neděje. Pořadatelé si totiž také uvědomují, že časovka není nejoblíbenější disciplínou ani pro diváky. Někteří fanoušci mají časovky rádi, jiní méně, ale je jasné, že divácký zájem o časovky je v porovnání s horskými etapami mnohem menší. V televizi časovky atraktivní nejsou.
Zařídit dramatický závod od stolu nejde. Stavba trati má svůj vliv, ale hlavní je, aby závodníci byli vyrovnaní, pokud někdo vyčnívá, nenadělá s tím nic ani největší snaha pořadatelů. Největší problém s tím mají pořadatelé Tour de France, například Giro bylo zajímavé letos i loni až do konce.
A Francouzi si to uvědomují. Proto prosazují i jiné změny, zákaz wattmetrů, zákaz vysílaček, snížení počtu závodníků v jednotlivých týmech a tak dále. Nic z toho zatím není reálné.
Foto Sirotti
