Z celé české výpravy na evropský i světový šampionát v silniční cyklistice, jste jediná domů přivezla medaili. Paradoxně ale vaše nominace nebyla do poslední chvíle jistá, co nakonec rozhodlo?

Máte pravdu, úplně jisté jsem to neměla. Rozhodovalo se mezi mnou a Ivetou Kovaříkovou, jelikož ale profil mistrovství Evropy byl rovinatý a očekávalo se, že dojde na závěrečný spurt, což nahrávalo více mě, tak asi proto nakonec vybrali mě.

Dá se tedy říct, že i když na to s dovolením nevypadáte, jste svým somatotypem spíše sprinterka?

No, asi jo. (smích) 

Jak nyní s odstupem času hodnotíte svůj životní závod?

Když jsme přišly na start kolem deváté hodiny ráno, tak byla strašná zima. Strašně jsem byla vyklepaná a pořádně se ani nesoustředila, myslím že to byl i důvod pádu ještě na slavnostním startu, kdy holky byly vystresované právě i z počasí. Ale potom jakmile se závod odmávnul, už to bylo v pohodě. Profil mi sice seděl, ale na Tour de Feminin jsem spadla a všechno šlo do kytek, nemohla jsem se dostat zpátky do svého tempa. Kopce mi v průběhu léta vůbec neseděly, takže jsem byla o to šťastnější, že Evropa byla rovinatá. 

Jaká byla taktika od trenéra, jelo se primárně na vás?

To úplně ne, první plán byl jet především na Nelu Kaňkovskou, která ale odpadla, nebo se zamotala do pádu, to už teď přesně nevím. Dívala jsem se po ní, jestli náhodou není s námi ve skupině, ale nikde jsem ji neviděla. Na tréninku, den před závodem, jsme si s holkami dávaly pár spurtů a s Dančou Hezinovou samy pak ještě nějaké navíc. Právě ona mi řekla, že jsem na tom fakt dobře a nemá problém mi to zítra klidně rozjet, což nakonec vyšlo. Danča mi v závěru připravila skvělou pozici na spurt, a já tak mohla zabojovat o dobré umístění. 

Vraťme se ale na začátek. Kdy jste začala s cyklistikou, a kdo vás ke kolu přivedl?

Na kole jsem jezdila prakticky odmalička, ale kolik mi tehdy bylo si už teď nevybavím. K cyklistice mě přivedli rodiče, kteří měli k ní odjakživa velmi blízko. První závod jsem pak absolvovala v roce 2012 na horských kolech, kde jsem taky získala i svou první medaili, proto si to pamatuju. (smích)

Dělala jste mimo cyklistiku i jiný sport?

Ano, chodila jsem na atletiku ve Valašském Meziříčí, ale hrála jsem i házenou nebo okrajově tenis. Byly to spíš ale doplňkové sporty, třeba dvakrát týdně jsem docházela na atletický ovál.

Na kole závodíte od dětství, ale v kolika cyklistických týmech jste dosud působila?

Jezdila a stále jezdím pouze za místní tým Forman Energetic u nás v Novém Jičíně. Mohla jsem jít i jinam, například do opavského Headu, ale byla jsem tady už zvyklá a spokojená. Všichni se ve Formanech moc dobře známe, jsme taková jedna velká rodina. Máme mezi sebou skvělou chemii, po celý rok na závodech panuje uvolněná a přátelská atmosféra. 

Kdy přišly výraznější úspěchy na republikové úrovni?

Asi v kategorii starších žákyň, kdy jsem jakožto prvoročačka vyhrála ve Slatině Český pohár. A právě v té době jsme s Verčou Jadrnou zvítězili i v časovce dvojic na mistrovství republiky, navíc dvakrát po sobě.

Dres české reprezentace jste však oblékla až letos, co se dělo během dvou let v kategorii kadetek?

První rok jsem měla problémy s anémií, na začátku sezóny mi to ještě celkem jezdilo, ale postupem času jsem se čím dál více necítila dobře. V období kolem května mě začaly hrozně pálit svaly na nohách, takže jsem rychle poznala, že je něco špatně. Na doporučení jsem následně vyhledala lékařskou pomoc. V nemocnici mi pak na krevním obraze zjistili, že mám v těle málo železa, proto jsem raději sezónu vynechala a snažila se dát zase zpátky dohromady. Následující rok nebyl vůbec dobrý, po nucené pauze jsem se těžko dostávala zpátky do formy. V podstatě se dá říct, že jsem přeskočila kategorii kadetek a zase jsem začala až v juniorkách. V té době mi hodně pomohl můj přítel Kuba, který sám závodí na kole. Zpětně když se na to dívám, tak musím říct, že kdybych ho tehdy nepoznala, možná bych se na takovou úroveň nikdy ani nedostala. Vlastně až od téhle chvíle mě cyklistika začala bavit naplno.

Vrátila jste se ale ještě v lepší formě než předtím, kudy vedla cesta k bronzovému lesku z mistrovství Evropy?

Na konci dubna jsem dostala možnost jet Gracii Orlovou s Káťou Douděrovou za její tým BB Com. Následně se mi ozvala Iveta Kovaříková s tím, že bych měla mít příležitost i na Tour de Feminin, což už byla za českou reprezentaci. No a pak se to nějak rozjelo, závodily jsme ve Francii na Tour du Gévaudan Occitanie, a na konci prázdnin jsme absolvovaly etapák v Nizozemsku v rámci Nation Cupu. 

Po bronzové medaili následovala ještě prestižnější událost, mistrovství světa ve švýcarském Curychu. Co jste si z nejprestižnějšího klání odnesla?

Samozřejmě obrovskou zkušenost, ale paradoxně jsem byla méně nervózní než na Českých pohárech, protože tam nejsem favoritka a prakticky můžu jenom překvapit. 

Navíc den předtím jsem na tréninku měla strašně vysoké tepy, z mých normálních 145 bylo najednou 165 a nevěděla jsem, co se semnou děje. Holky říkaly, že to bylo tím, že jsem odpočinutá, ale já se necítila úplně ideálně. To stejné pak bylo i v závodě, už pod první kopec na rovince jsem měla tepovku přes 190, ale pak už jsem se rozjela, v kopci jsem stáhla asi třicet míst a závod dokončila. 

Jaké jsou vaše vyhlídky na následující sezónu, kdy budete již v dospělé kategorii?

Dostala jsem jedinou nabídku od pana Konečného ze VIF Cycling Teamu. Dlouho jsem se rozhodovala, jestli mám pokračovat, protože je hodně časově náročné skloubit cyklistiku se školou. Já jsem teď ve čtvrťáků na gymnáziu, na jaře budu maturovat a nemůžu ukončit studium jenom s gymnáziem. Nikde bych se totiž neuchytila, musím pokračovat na vysokou. Navíc si nejsem si jistá, jestli bych profesionální cyklistiku zvládla psychicky, být prostě dennodenně pod takovým tlakem. Právě z těchto důvodů jsem se nakonec rozhodla nabídku nepřijmout a jezdit už jen amatérské závody.