Emile, v létě jsem o tobě moc neslyšel. Na sociálních sítích jsem si všiml, jak sis bezprostředně před cyklokrosovou sezónou užíval s přítelkyní ve Středomoří. A na prvním pohárovém závodě tě vidím v dresu bez reklamy, ale hlavně na přelomu druhé a třetí desítky soutěžících krosařů. Mám to chápat tak, že si „dostal rozum“ a budeš si cyklokros už jen užívat bez ambicí trápit mladé kluky a usilovat o stupně vítězů?

Ne, ještě to nebalím. Je pravda, že jsem v Mladé Boleslavi na nejlepší nestačil. Ale neznamená to, že jsem rezignoval na ambice - třeba nejvyšší - v domácím pelotonu.

Co se týče materiálu a dresu, mám nového partnera, takže už od poháru v Hlinsku propaguju Max Cursor a bicykly italského výrobce Sintesi Flu, jejichž distributorem je firma Martina Šímy.

I kvůli tomu, v jakých podmínkách se připravuju, jsem v létě objížděl – z pohledu konkurence - méně kvalitní závody, takže mi zpočátku sezóny chybí vysoké závodní intenzity, které prostě v běžné přípravě nenatrénuješ. Moje výkonnost a konkurence schopnost by měla v průběhu sezóny růst a cílem je, aby kulminovala na mistrovství republiky v Jičíně. Mám to podobně každou sezónu. Není kam spěchat.

A konečně: na Mallorce jsem si to opravdu užil, ale hlavně proto, že moje přítelkyně projevila přání, abychom spolu – poprvé za existence našeho vztahu - vyrazili někam k moři. No a známé prostředí, kde jsem při té příležitosti mohl dobře odtrénovat, co jsem potřeboval, bylo vhodným kompromisem. Navíc to byl skvělý psychický relax.

Cyklistika mě stále baví. Loni jsem měl výsledkově nejlepší sezónu, jakou jsem zažil. Ale letošní je na sto procent moje poslední. Jednak kvůli penězům a jednak kvůli rodině.

Když jsem tě pozoroval na trati, tak jsem postrádal tvoje pověstné nasazení, tu zabejčenost. I ve skupině, ve které ses pohyboval, jsi nepatřil k nejaktivnějším, byť bych to u tebe jaksi mimoděk předpokládal.

Odstartoval jsem docela dobře, jenže hned v první zatáčce přede mnou spadl Tomáš Kopecký, přitom se mi posunulo sedlo - takže jsem musel do depa - a než jsem se dostal po tomto zdržení zase na trať, byl jsem snad na 40. pozici a měl jsem značnou časovou ztrátu. S ohledem jednak na charakter boleslavské trati, kde pořád zatáčíš a skoro nenajdeš úsek, kde bys mohl vsadit a zkusit ztrátu výrazněji smazat, a jednak na konkurenci, která se tu sešla, už nemělo cenu se pokoušet dojet někam do špice. Závod jsem tedy pojal spíše tréninkově a soustředil se na vítězství z té skupiny, v níž jsem jezdil, což se mi podařilo. Samozřejmě vliv na tohle moje počínání měla i moje aktuální výkonnost.

Krom toho jsem věděl, že další den budu závodit v Popradu ve slovenském poháru, takže mě čekal šesti set kilometrový přesun, tudíž nemělo cenu se nějak zbytečně gumovat. A udělal jsem dobře. V Popradu už to bylo lepší, porazil jsem pár kluků, na které jsem ještě v Boleslavi nestačil. Ověřil jsem si, že přestože mi roky přibývají, tak se mi daří pořád dobře regenerovat.

Mluvíš o podmínkách, za jakých trénuješ a závodíš. Pokud vím, máš obchod s cyklistickým zbožím. Zdůrazňuješ, že jsi amatér, který dělá svůj sport při práci. Jenže znám majitele cyklo obchodů, které najdeš na Mallorce mnohokrát do roka. Jak to tedy u tebe skutečně je?

V mém obchodě v Lošticích, třítisícovém městečku, jsem také jediným zaměstnancem a mám otevírací dobu od pondělí do pátku od devíti do sedmnácti hodin. Mechanika a obchodníka si nemůžu finančně dovolit. Je ale pravda, že hlavní obchodní sezóna je od jara do podzimu, tudíž v době cyklokrosů mohu někdy zavřít dřív a vyrazit na trénink. Ale v naprosté většině případů trénuju až po skončení pracovní doby. I když samozřejmě riskuju, že přicházím o obchody.

Za svůj cyklistický život jsem měl profesionální smlouvu jedinkrát v životě: v devatenácti letech v Dukle Praha, kde jsem jezdil a specializoval se na dráhovou cyklistiku. Pokud jsem posléze měl firmu, která mě podporovala, pak vždy jen materiálem a oblečením. Ale veškeré ostatní náklady mi hradil zprvu táta a pak už šlo vždy všechno za mnou.

Takže financím přizpůsobuju svou přípravu a závodní program: v přípravě jsem objížděl podniky v blízkosti bydliště. Co se týče krosů, jsme rád, že mohu závodit v Čechách, případně na Slovensku, kam to je relativně blízko, ale abych jezdil tisíc kilometrů v mé poslední závodní sezóně, postrádá smysl. Přestože jsem loni stál desetkrát na stupních vítězů při závodech kategorie UCI.

Cyklokrosaři se neobejdou bez mechaniků v depu. Jak to řešíš s ohledem na podmínky, které jsi popsal?

Mechaniky samozřejmě potřebuju, ale platit je nemůžu. Takže v depu mám přítelkyni a výborného kamaráda, který to pro mě dělá zadarmo. Jsou mi oporou a moc jim děkuju za tuhle podporu. Ale má to nevýhodu v tom, že pokud se mi v průběhu závodu stane nějaký mechanický defekt, tak nejsou schopni ho opravit.

Kolik vůbec stihneš natrénovat?

V mládí, kdy jsem si hrál na profíka, jsem se dostával na 30 tisíc kilometrů ročně, teď už je to mezi 18 – 20 tisíci. Po letošním mistráku jsem si dal víc jak měsíc oraz, pak klasické objemy a od srpna už přišly na řadu intenzity. Mně na začátku vždycky trošku trvá, než se rozzávodím, ale obvykle po dvou a třech týdnech se to srovná. Takže už na Holých Vrších (pozn. 12. října) bych mohl být plně konkurence schopný. Navíc zdejší trať mi dost vyhovuje, protože je do tahu a to je to, co já potřebuju. V letech 1999 a 2000 jsem tu dokonce vyhrál. Tady výkonnost – na rozdíl třeba od trati Na Štěpánce v Mladé Boleslavi - nezpochybníš. Čím těžší trať, tzn. pomalejší, silovější, tím pro mě lépe. Vždyť vezmi jen v úvahu fakt, že při letošním lednovém mistrovství republiky dojelo na této trati do cíle – to znamená, že nebylo odvoláno pro ztrátu kola – jen osm cyklistů. Což jednak svědčí o náročnosti zdejší tratě, ale zároveň to asi není úplně ideální vizitka úrovně – z pohledu počtu lidí s dobrou výkonností – současného českého cyklokrosu.

Předpokládám, že i kdyby tvoje výkonnost byla srovnatelná s nejlepšími, reprezentační dres ti nehrozí?

Myslím, že se už do reprezentačního dresu neobléknu, přestože by to pro mě byla čest. Ono by mělo platit jediné: nerozhoduje věk, ale výkonnost. Jenže obdobně jako v jiných činnostech, i ve sportu hrají významnou roli kontakty, vztahy. Když vedle sebe postavíš dva výkonnostně rovnocenné kluky, pak přednost dostane ten, který je protěžovaný např. přes klubovou příslušnost.

Nejde mi však přednostně o mě v reprezentačním dresu. Spíš je mi trochu smutno z toho, že kluci, kteří jsou profesionálové, berou za cyklistiku peníze, nemají takovou výkonnost, aby mohli konkurovat absolutní světové špičce. Úroveň českého cyklokrosu, kdysi výstavní síně české cyklistiky, bohužel v posledních letech klesá. Hlavně co se týče kategorie mužů. Hlavní problém totiž spočívá v tom, že nejsou vytvořeny podmínky, samozřejmě hlavně finanční, pro to, aby nadějní kluci mohli tenhle sport provozovat v profesionálních podmínkách. Kde jsou dneska některé velké naděje českého cyklokrosu?

V cyklisticky vyspělých zemích je podpora včetně nadějných mladých závodníků na zcela jiné úrovni. V Belgii například nejprve zaplatí startovné domácím závodníkům a až potom – s nadsázkou jako křoví – vybraným zahraničním. U nás se zaplatí zahraniční jezdci a domácí nedostanou nic.

Svět nám poslední roky bohužel rychle odjíždí.

Býváš ve svých vyjádřeních, leckdy kritických, dost otevřený. Tím si moc kamarádů asi neděláš? Myslím, že příznivci cyklokrosu mají ještě v živé paměti to, co se odehrálo při posledním mistrovství republiky.

Jsem zvyklý říkat věci na rovinu tak, jak je cítím, jak jsem o nich přesvědčený. Koneckonců jelikož nemám s nikým smlouvu, nemusím pět jeho píseň. Ale mým cílem není někoho ponižovat či zesměšňovat. Jde mi o věc. O cyklokros.

Samozřejmě moje vyjádření bezprostředně po mistrovském závodě byla emočně vyhrocená. Panu Kaňkovi, rozhodčímu v depu, jsem se omluvil. Byl v depu sám, což není jeho chyba, jako chyba pravidel UCI. S komisí jsme si potom vyměnili názory, dostal jsem symbolický distanc – nejspíš proto, že jsem se jednak omluvil, ale hlavně jsem nic tak hrozného neprovedl – ale také se mě ptali, co bych v cyklokrosu změnil. Ovšem žádný z mých návrhů nepřijali. Takže současný vztah se dá charakterizovat jako tichá vzájemná tolerance.

Emile, uvažuješ i tak, že není jen jedna „pravda“?

Opakuju: otevřeně říkám, co si myslím, a jde mi přitom nikoli o konflikt, ale o věc, prospěch českého cyklokrosu. A to snad není špatně? Ale už nehodlám nic řešit. Budu se raději soustředit pouze na sebe.  

Pověstný je tvůj fanklub. Ještě existuje?

Ano. A mám od nich informaci, že pokud moje výkonnost bude dávat šanci na dobré umístění na mistrovství republiky, tak tentokrát vypraví ne jeden, jako na Holé Vrchy letos v lednu, ale hned dva autobusy! Je dost lidí, kteří mi píší na sociálních sítích nebo na mail, fandí mi, podporují mě řekněme psychicky, dokonce jsou tací – a jsou to lidé z daleka, které jinak vůbec neznám - kteří mi sdělují, že se na cyklokros dívají hlavně kvůli mně. Nechci tím zpochybňovat význam ostatních kluků, ale těší mě to. Těší mě, že tím dělám i docela dobrou reklama českému cyklokrosu.

Emile děkuju a přeju, aby ti letošní sezóna vyšla ještě lépe než ta loňská. Těším se, že tě uvidím opět bojovat jako lva na českých krosových tratích a že budeš pořádně prohánět mladší kluky. Aby i díky tobě se posouvali výkonnostně vzhůru a starali se o slávu českého cyklokrosu. Protože navazovat je pořádně na co!

O tom, že Emil za ty roky ví jak se připravovat a že jeho slova o průběžném nárůstu výkonnosti nejsou jen zbožným přáním, vypovídají jeho výsledky, jichž dosáhl o dalším pohárovém víkendu. V uplynulou neděli na Slovensku při poháru v Rakové jezdil celý závod na špici a pouze v samém závěru podlehl o setiny sekundy Braamu Merlierovi (vítězi ze soboty z Hlinska, kde tento Belgičan porazil kompletní českou špičku). A téměř o minutu za sebou nechal jednoho z triumvirátu předpokládaných lídrů letošního českého poháru: Tomáše Paprstku, který má také velmi rád trať na Holých Vrších. No, existuje lepší pozvánka na tuto sobotu do Holých Vrchů?