Pikantní na tomto příběhu je i fakt, že se s Emilem velmi dlouho znají ještě z dob, kdy oba závodili v Dukle na dráze. A mají spolu velmi dobrý vztah. Ani jeden z nich nevidí důvod, proč se k té staré záležitosti z Holých Vrchů nějak detailně vracet a znovu ji rozpitvávat. Přesto jsme ji ale nemohli přejít mlčením: „Rozhodl jsem přesně v duchu mezinárodních pravidel cyklokrosu, které Emil v tomto konkrétním případě porušil. Celou situaci jsem viděl velmi dobře a jinak jsem jednat ani nemohl. Stejné rozhodnutí bych učinil v případě kohokoli jiného včetně třeba Zdeňka Štybara nebo Václava Svatoše. Lidsky se znám se spoustou závodníků, ale jako rozhodčí jsem nestranný a každý závodník je a musí pro mě být pouze „startovní číslo“.“
Tím je to jednou provždy vyřešeno. Naštěstí vše dopadlo skvěle. A dokonce to, že Emil přetrhl řetěz v době, kdy bojoval o stupně vítězů, vrátil se do depa, když předtím protnul kolmici vymezující konec depa, a byl ze závodu vyloučen, aby za rok titul získal suverénním způsobem, dodává Emilovu příběhu rozměr antického dramatu. Bez onoho vyloučení by jeho titul neměl tak obří rozměry! A krom toho situace z Holých Vrchů společně s výkonem, který tam Emil předvedl a jenž mu ukázal, že získat titul je stále možné, byly silnými stimuly k tomu, že si Emil jako jediný a hlavní cíl další sezóny vytyčil právě titul mistra republiky. A ve své obdivuhodné „zabejčenosti“ k němu po celou sezónu cíleně směřoval.
Všichni víme, že závodník je hercem diváckého dramatu. A stejně jako kolem filmových herců, kteří k sobě musí mít lidi v „neviditelných“ funkcích, režisérem počínaje a třeba maskérkou konče, tak i kolem cyklistických závodníků se musí pohybovat řada lidí, bez kterých by se ona divácká dramata nemohla odehrát. A rozhodčí je jedním z nich. Jedním z nejdůležitějších v těchto „servisních“ rolích!
Kdo je tedy Karel Kaňka? Ročník 1987, který má za sebou aktivní dráhovou minulost. Měl to štěstí i „smůlu“, že prošel jako celé generace cyklistů Duklou Praha v éře tvrďáka Pavla Vršeckého. Ale s odstupem času, jak už to tak bývá, na tyhle časy včetně Pavla Vršeckého vzpomíná v dobrém: „Patřil jsem do skupiny pod trenéra Gustu Pavelku. V ročníku se mnou jezdili např. Vojta Hačecký a Lukáš Klouček. Zažil jsem situaci, a nebyl jsem zdaleka jediný, že po závodech jsem musel sednout na kolo a jet domů po svých. Protože trenér Vršecký rozhodl, že po takovém mizerném výkonu pro nás není v autobuse místo!“ I Karel Kaňka dnes uznává, že tyhle „bezohledné“ metody ale vedly k cíli: pod rukama Pavla Vršeckého dosáhla řada cyklistů světových titulů a mnoha dalších úspěchů. Ať je to, jak je to, Karel Kaňka má aktivní cyklistickou minulost a poznal cyklistiku zevnitř. Což je pro rozhodčího velmi důležitý předpoklad pro to, aby správně chápal, předvídal a viděl do duší cyklistů a na základě toho rozhodoval podle pravidel správně a s citem.
Po skončení aktivní kariéry dlouhá léta byl tím, kdo zpracovával výsledky cyklokrosových závodů. A jelikož je stále nedostatek kvalifikovaných rozhodčích, kolegové ho dlouho přemlouvali, aby si zkoušky udělal. Nakonec „podlehl“. Jenže cesta k nejvyšší kvalifikaci v tomto řemesle není procházkou růžovým sadem: „Na zkoušky jsem se připravoval rok hodně intenzívně. Znát teoreticky a umět aplikovat v praxi rozsáhlá pravidla, je poměrně náročné. Samotné zkoušky se skládají ze dvou částí: teorie a praxe. Obě tyto části jsem završil letos a získal osvědčení mezinárodního rozhodčího nejvyššího možného stupně.“
Je dobré si připomenout i to, že samozřejmostí pro takovou kvalifikaci je perfektní znalost francouzštiny nebo angličtiny. Že zkoušky se konají jednou za zhruba pět let. Že k 54 již existujícím mezinárodním rozhodčím cyklokrosu se letos v rámci zkoušek ucházelo připojit se dalších 27 z celého světa, přičemž jedním z důvodů je plánované rozšíření světového poháru a zvýšená potřeba kvalifikovaných rozhodčích. A že s Karlem Kaňkou v loňském roce úspěšně teoretickou zkoušku složila i Simona Davídková, kterou ještě čeká v tomto roce praktická část. Simona si tak k již existující kvalifikaci mezinárodní rozhodčí pro silnici přidá i toto nejvyšší osvědčení pro cyklokros.
Užitečné je také vědět, že z pohledu odměn nejde o žádnou lukrativní činnost a že tahle práce je a musí být hlavně koníčkem. Prostě musíte mít rádi cyklistiku! Proto je Karlovi trošku líto, že z řad bývalých aktivních závodníků se rekrutuje minimum zájemců o pozici rozhodčího. Protože bez nich je v ohrožení samotná disciplína.
Karel Kaňka žije momentálně v Rakousku a živí se jako zaměstnanec mezinárodní kamionové dopravy. Na kole už neseděl, ani nepamatuje. Zato zajímavých příběhů z cyklokrosového prostředí má hodně. Jedním z posledních je setkání s Erwinem Verveckenem. Ano, tím trojnásobným mistrem světa v cyklokrosu, z nichž první získal na mistrovství světa v Táboře v roce 2001. Cestu k titulu před Petrem Dlaskem mu tehdy „usnadnil“ Verveckenův kolega v národním dresu Mario De Clercq, když v posledním výběhu na schodech hodil jakoby nechtěně kolo nesoucí v rukou do cesty našemu závodníkovi a bylo po nadějích. „Erwin mi řekl, když mě za stranu pořadatele Superprestige v Zonhovenu vyzvedával na letišti, že pro tenhle příběh není u nás určitě populární. Uklidnil jsem ho, že pokud někdo zanechal důvod k rozladění, pak to byl jedině Mario, který v Čechách závodil předtím například na Holých Vrších a byl vnímán jako přítel.“
Pozoroval jsem Karla Kaňku, jak v cílové rovince jičínského mistrovství sledoval vývoj závodu a průjezdy závodníků. A jak jen klidným gestem upozornil fanynky Emila Hekele, které překročily vymezené území pro rozhodčí a nalepeny na bariéru zacláněly roztleskávačskými fábory hlavnímu rozhodčímu ve výhledu, aby se mírně odsunuly stranou: „Pokud to jde a divák v klidu poslechne upozornění nebo napomenutí, není důvod se nějak rozčilovat nebo být nepřiměřeně razantní.“ Což se jeví jako charakteristický rys Karla Kaňky: klid, rozvaha, profesionalita. No existují lepší předpoklady pro rozhodčího na mezinárodní úrovni?
„Když jsem s pořadateli procházel před závodem trať Mistrovství republiky v Jičíně, dovolil jsem si na okraj jednu poznámku: To je trať pro Emila Hekele,“ říká Karel Kaňka, kterého ve chvíli Emilova průjezdu cílem bylo možno vidět, kterak sundal čepici z hlavy. Možná jako vyjádření úcty a obdivu k Emilovu výkonu a příběhu. Vnímejme to i jako výraz další užitečné vlastnosti rozhodčího takového formátu: nadhledu, který není poznamenán Emilovými neuctivými a nekorektními výroky na jeho adresu bezprostředně po skončení mistrovství na Holých Vrších, kdy emoce stříkaly na všechny strany, a za něž se Emil už v klidu Karlovi omluvil.
A aby celý příběh dostal ještě jednu vzrušující zápletku, má Karel Kaňka pro diváky z pozice rozhodčího jeden dobře míněný vzkaz: „Buďte prosím ukáznění. Ve snaze pomoci svému závodníkovi mu lze významně uškodit!“ A naráží přitom na situaci, kdy jeden chlapík v zeleném tričku Emilova funclubu vběhl při již tolikrát skloňovaném nedělním mistrovství republiky v lesní pasáži do tratě a desítky metrů běžel po boku Emila: „Modlil jsem se, ať na něj nesáhne, ať se ho nepokusí potlačit!“
Představme si, že by Karel Kaňka musel i po roce a v té frenetické atmosféře dostát pravidlům. A to by musel! Radši nemyslet. Naštěstí vše dopadlo, jak dopadnout mělo. Emil získal titul a Karel Kaňka, který je také důležitým reprezentantem České republiky v cyklokrosovém světě, mohl v klidu dokončit svou práci. Tedy koníčka!
P. S. Příznivci cyklistiky, kteří byste se rádi pohybovali v těsné blízkosti závodníků, a role rozhodčího by vám nebyla cizí, kontaktujte info@roadcycling.cz. Ještě letos budete proškoleni. Může to být začátek cesty, která vyústí v nejprestižnějších cyklistických podnicích světa!
